Vojáci nečelí jen nepřátelským zbraním, ale též cizímu prostředí, na něž není jejich organismus zvyklý. Oběma druhům hrozeb se v roce 2007 slíbil věnovat Michael Callahan z americké Agentury pro výzkum pokročilých obranných projektů DARPA. Svůj projekt nazval Vnitřní brnění, protože jeho cílem je otužit vojákův organismus tak, aby byl proti útokům cizí armády i extrémních okolních podmínek imunní.
Žoldák se schopnostmi lachtana a husy
Inspiraci hledá například v živočišné říši. Obdivně pokukuje třeba po lachtanovi ušatém. Proč? "Když se potápí do mořských hlubin, dokáže přesměrovat krevní tok z méně důležitých orgánů k těm životně důležitějším," nadšeně líčil před čtyřmi lety na jedné konferenci Callahan. Jak krásné by bylo, kdyby i vojenští potápěči dokázali kontrolovat distribuci kyslíku v těle!
V době, která není příliš vzdálená, prorokoval zapálený vědec, by mohli mít na výstroji tlačítko, které spustí v jejich organismu reflex, jenž sníží celkovou spotřebu kyslíku. Jinými slovy, udělá z nich tak trochu lachtany.
Těmihle roztomilými rochnily se ale inspirační zdroje přírody nevyčerpávají. Velký dojem dělá na armádu též indická husa (Anser indicus). "Víme, že se tento pták pohybuje ve výškách přes 10 tisíc metrů," naznačuje důvod svého zájmu o opeřence Callahan.
Nechápavým snad vše dojde, když vylíčí konkrétní výkon jednoho husího samce. Sledovaný předobraz superžoldáka vyletěl z nížin v jižní Číně, za tři dny byl viděn, jak ve výšce přes šest a půl tisíc metrů míjí Mount Everest, o dva dny později dorazil na jezero na Sibiři. Pět dní bez oddechu, pití či jídla, skládá houserovi hold Callahan. A obdivně vzdychá: "A když po téměř pěti tisících kilometrech přistál, začal se shánět po partnerce na páření. Tomu říkám výkon!"
Ční hrdě a má důvod. Americká armáda lachtanu ušatému jeho schopnosti závidí.
I tohle, možná s výjimkou létání a oné úplně závěreční fáze, by mohl americký voják dokázat. Vědci už jsou totiž podle něj na stopě tomu, jak indická husa dokáže dočasně přizpůsobit hemoglobin, červený protein, který přenáší kyslík, pobytu ve výškách a nastavit svůj metabolismus na nepřetržitou aktivitu bez odpočinku.
Kam vy na mě s radiací!
Na vojáky ale nečekají jen extrémní podmínky, předně zápolí s nepřátelskou armádou. A ta může kromě konvenčních kulek a granátů sáhnout po chemických a radioaktivních zbraních. I tady se vyplatí imitovat superorganismy z živočišné říše.
Studie zkoumající podmínky na nejtoxičtějších místech, k nimž patří například odkladiště chemických zbraní či radioaktivního odpadu, totiž podle Callahana ukázaly, že se to na nich "hemží životem". Organismy, které tam vědci nacházejí, si vyvinuly biologické mechanismy schopné se s chemickými a radioaktivními jedy vyrovnat.
Mnohé enzymy, které tyto mikroorganismy produkují, se přitom shodují s látkami používanými lidmi pro léčbu vedlejších účinků radiace či chemoterapie. Cílem Callahana a jeho kolegů je pak imitovat výkony mikrobů a vyvinout vitaminy a pilulky, které by účinky chemických a radioaktivních zbraní neutralizovaly.
Dobrou. My ale spát nebudeme
Duše vojenských vědců a armádních jestřábů se tetelí i nad představou, že by se žoldáci vyslaní do bitvy nemuseli zdržovat spánkem. Po dlouhá léta sázejí na pilulky či stimulanty, jako jsou amfetaminy. V poslední době experimentují s látkou zvanou modafinil. Prý udrží vojáka vzhůru po 40 hodin, aniž by se to projevilo sníženou výkonností. Agentura DARPA ale financuje i nekonvenčnější výzkum, jak "zrušit" spánek, a experimentuje například s transkraniální magnetickou stimulací, která dopřává mozku elektromagnetické vlny, píše server LiveScience.com.
Umět tak to, co umí ony! Američtí vojenští vědci si indickou husu zamilovali.
Čeho by se měla zříci vlastní armáda, to ale klidně dopřejeme nepřátelské. Co je přece snadnější obětí než spící vojáci! Americká armáda proto v letech 1955 až 1972 podávala dobrovolníkům na základně v Edgewoodu cokoli, co by jí mohlo ke "spací zbrani" ukázat cestu: marihuanu, LSD i phencyclidin. Nakonec vyvinula halucinogenní chemickou zbraň quinuclidinyl benzilate, po níž se dobrovolníci oddávali zaslouženému spánku po celé tři dny. Národní vědecká akademie ve studii z roku 1981 doložila, že testy za sebou nezanechaly žádné vedlejší účinky. V roce 2007 poskytl o výzkumu osobní svědectví doktor James Ketchum v knize Chemical Warfare: Secrets Almost Forgotten.
Možná už blouzním, já to ale fakt vidím!
Armáda ale nepodceňuje ani paranormální jevy. V letech 1972 až 1996 utratil Pentagon podle LiveScience.com asi 20 milionů dolarů na experimenty s mimosmyslovým vnímáním, jako je například dálkové nazírání. Aktéři pokusů se v rámci projektu snažili vidět v duchu destinace, které nikdy předtím neviděli, jako jsou například nepřátelské bunkry, cizí bojiště či jaderná zařízení, a popsat je.
Všechno má ale své meze, i touha generálů po žoldákovi s nadlidskými schopnostmi. Experimenty vedly k tak rozpačitým výsledkům, že se na jejich smysluplnosti nemohla tajná služba shodnout a nakonec projekt zrušila. V roce 2002 ho pak CIA odtajnila.
Je libo yperit? Nebo plutonium? A nebo se ani nebudeme ptát
Rozhodně se s ním však nerozloučila z ohledů na duševní zdraví dobrovolníků. Ti totiž, přijde-li na to, prostě padnou na oltář vlasti. Třeba jako stovky členů námořního loďstva, jimž od roku 1963 do začátku 70. let servírovali armádní pokusníci bojové látky ovlivňující nervovou soustavu, jako je sarin a VX, aby otestovali účinnost dekontaminačních postupů. Detaily o projektu zveřejnil Pentagon před devíti lety a vládní úřad pro veterány začal po letech konečně studovat, zda pokusy nezanechaly následky na zdraví námořníků.
Žádný velký skandál se ale nekonal, byl to ostatně jen jeden z mnoha obdobných experimentů. Za druhé světové války se tak na dobrovolnících testovaly například účinky yperitu. A v letech 1954 až 1973 přes dva tisíce dobrovolníků z řad Adventistů sedmého dne fungovaly jako pokusní králíci na experimenty s vakcínami proti biologickým zbraním. Na horečky, třesavku a bolest kostí, jimiž trpěli celé dny po testu, vzpomínají ještě dnes.
Mnozí se ale armádními morčaty nestali dobrovolně. Například dělník Ebb Cade rozhodně nesouhlasil s tím, aby mu do těla píchli 4,7 mikrogramu plutonia. Popravdě, on o tom ani nevěděl. Měl ale smůlu, že se 10. dubna 1945 vyboural u Oak Ridge v autě, že armáda zrovna vyvíjela atomovou bombu a potřebovala vědět víc o jejích účincích. Zatímco ze zranění z nehody se vyléčil, s dárkem, který nechtěl, to bylo horší. Nelze ale říci, že by se o něj armáda nestarala. Po následujících šest týdnů analyzovala jeho krev, moč i stolici.
Navíc v tom nebyl sám. Jen o pár dní později dopřáli vědci 6,5 mikrogramu urania osmašedesátiletému muži s rakovinou úst a o osm měsíců pětapadesátileté ženě s rakovinou prsu. Na ní ovšem nešetřili, dostala 95 mikrogramů. Byly to první tři oběti pokusů s radiací na lidech, k nimž ve Spojených státech došlo. Celkem se jejich počet vyšplhal na 400. Záznamy o výzkumu zveřejnila americká vláda v roce 1995.
