Charles Lindbergh: výkupné už nemohlo pomoci
Psal se rok 1932 a první březnové noci foukal velmi silný vítr. Rozlehlý dům Anne a Charlese Lindberghových stál na samotě a v osudný večer se v něm nacházel kromě manželského páru i jeho dvacetiměsíční syn Charles a jeho chůva.
Charles Lindbergh byl už v té době skutečnou celebritou a osamocené sídlo si vybral právě kvůli úniku před popularitou a pozorností veřejnosti. Bohužel právě absence sousedů hrála do karet únoscům, kteří se rozhodli žádat výkupné za syna slavného letce.
V deset hodin večer zjistila chůva, že dítě neleží ve své postýlce, a zburcovala rodiče. Po příjezdu policie byl nalezen u domu podomácku vyrobený žebřík a dopis s požadavkem výkupného ve výši padesáti tisíc dolarů. Do celé záležitosti se vmísila média a vzhledem k popularitě Lindbergha se únosu dostalo obrovské pozornosti.
Ačkoli výkupné bylo zaplaceno, rodičům bylo přes prostředníka doručeno jen pyžamko dítěte. Celé drama mělo smutný konec, 12. května bylo nalezeno nedaleko jejich domu pohřbené tělíčko malého Charlese. Podle výsledků pitvy byl zabit ještě té noci, kdy byl unesen. Z vraždy byl obviněn truhlář Bruno Richard Hauptmann, u něhož se našla část výkupného a další důkazy, svědčící proti němu. Ačkoli Hauptmann svou vinu popíral až do posledního okamžiku, byl odsouzen k trestu smrti a v dubnu roku 1936 popraven na elektrickém křesle.
John Paul Getty III.: podezíravý a lakomý dědeček
"Maminko, já nechci umřít, řekněte to prosím dědovi, ať zaplatí výkupné," psal v roce 1973 John Paul Getty junior své rodině. Šestnáctiletého vnuka naftařského magnáta unesli neznámí gangsteři a požadovali po jeho rodině výkupné sedmnáct milionů dolarů. Jeho dědeček se však domníval, že vše je jen vnukovou lstí a pokusem vytáhnout z něj peníze, takže zaplatit odmítl.
Únos byl však opravdový a John Paul strávil pět měsíců připoutaný, se zavázanýma očima, ke kůlu v temném sklepení. Teprve když únosci uřízli své oběti ucho a poslali ho, spolu s pramenem Gettyho vlasů, do redakce italských novin, byl majitel naftařského impéria ochotný výkupné zaplatit. Jeho výši však stáhl na tři miliony.
Paul byl sice propuštěn na svobodu, ale traumatický zážitek ho poznamenal po fyzické i psychické stránce na celý život. Když 8. února 2011 zemřel, byl jen lidskou troskou. Po prodělané mozkové příhodě byl slepý, hluchý, upoutaný na invalidní vozík a závislý na heroinu. Jeho únosci nebyli nikdy odhaleni.
Natascha Kampuschová: na svobodu až po osmi letech
V srpnu 2006 dostala média do rukou absolutní senzaci. Po osmi letech od svého únosu se objevila rakouská dívka Natascha Kampuschová.
Bylo jí deset, když ji na cestě do školy naložil Wolfgang Priklopil do dodávky a odvezl ji do sklepní kóje pod svou garáží. V temné miniaturní místnosti strávila šest měsíců, teprve potom mohla poprvé sklepní vězení opustit a umýt se v koupelně. Následujících osm let žila Natascha se svým únoscem v jeho domě, vykonávala domácí práce, učila se a mohla sledovat televizi.
Několikrát se v jeho doprovodu dokonce vydala i na veřejná místa, například do cukrárny na zmrzlinu nebo do obchodů. Podle svých slov několikrát plánovala útěk, ale nikdy k němu nenašla dostatek sil.
Odhodlala se až 23. srpna 2006, kdy luxovala Prikrilovo auto zaparkované na zahradě. Když její únosce poodešel zatelefonovat si, uprchla a požádala o pomoc sousedy, kteří uvědomili policii. Prikril ještě ten den skočil pod vlak. Bulvár dokonce spekuloval o tom, že osmnáctiletá Natascha měla se svým únoscem poměr.
Carlina Whiteová: na pravé rodiče čekala 23 let
Leden roku 2011 přinesl naprosto neuvěřitelné rozuzlení starého případu únosu, na který už všichni dávno zapomněli. Třiadvacetiletá Carlina Whiteová z New Yorku měla už delší dobu pocit, že s její matkou není všechno v pořádku. Její podezření, že se možná nejedná o její biologickou zploditelku, ještě sílilo, když jí její údajná matka nebyla schopná ukázat žádné dokumenty (například rodný list), které by měla vlastnit.
Když si potom Carline prohlížela internetové stránky Národního centra pro nezvěstné a zneužívané děti, narazila na fotky dítěte, které vypadalo úplně stejně jako ona sama na svých dětských fotografiích.
Zkontaktovala úřady a ačkoli jí zpočátku nikdo nevěřil, testy DNA ukázaly, že její podezření bylo správné. Byla skutečně Carlinou Whiteovou, kterou jako devatenáctidenní novorozeně unesla z nemocnice žena převlečená za zdravotní sestru.
Se svými pravými rodiči se tak shledala až po třiadvaceti letech, v době, kdy měla již ona sama dceru.
