Japonci mistrně ovládli způsob přípravy mořských plodů a jejich sašimi je toho dokladem. Tenké plátky nakrájené syrové ryby, doplněné o pikantní omáčku na namáčení, nemůžou chybět na žádné slavnostní tabuli. Snaha o naprostou dokonalost, pokud jde o čerstvost a zachování přirozené chuti pokrmu, však v případě ikizukuri zavedla japonskou gastronomii na evropské poměry příliš daleko.
Kuchař vám tímto pokrmem přináší hned dva vzkazy. Jednak zdůrazňuje, že podávaná ryba je skutečně čerstvá. Jednak prakticky dokládá mistrné ovládnutí umění práce s nožem, protože dokáže vyvrhnout vnitřnosti rybě a naporcovat ji, aniž by ji tím usmrtil. Ano, podávaná ryba ani nemůže být čerstvější, protože je totiž pořád ještě na živu. Srdce jí bije a její skelné oči vás během pojídání stále pozorují, ústa se jí zavírají a otevírají. Jak je to možné?
Neobvyklé pokrmy světaV našem seriálu o pokrmech, v jejichž konzumaci mnohým zabrání buď žaludek, nebo mozek, jsme vám zatím představili sardinský sýr plný larev casu marzu a islandského fermentovaného žraloka. |
Aby kuchař celý proces zvládl, je zapotřebí dlouhá léta studovat metodu „ikejime“, která je cestou k „odorigui“, což znamená „jíst to, co tančí“. Nejsnazší je jako živé údajně připravit garnáty nebo humry, nejkomplikovanější jsou chobotnice a větší ryby, případně žáby. Technika spočívá v paralyzaci ryby správně zvoleným úderem a omráčením, zasazením hrotu nebo hřebíku do mozkového centra a vyvolání „mozkové smrti“ s následným vykrvením v bezvědomí. Pokud zasadíte hrot hned na poprvé na správné místo, ryba se prý okamžitě „uklidní“, když jej vytáhnete, zase „ožije“.
Smrtící živé masoRyba připravená na způsob ikizukuri vám může zaskočit, ale nezabije vás. To rozhodně neplatí o dalším morbidním pokrmu sannakji hoe, který je populární v korejské kuchyni. V zásadě se můžete dobrat tří regionálních variant přípravy, přičemž všechny zahrnují chapadla mořských chobotnic, buď malých v jednom kuse, nebo naporcovaných. Podstatné je, že pochoutka posypaná sezamovými zrníčky a pokapaná olejem se na talíři divoce zmítá a je jen na vás, abyste každé sousto s pomocí hůlek dokázali před pozřením zpacifikovat. Ani poté však není vyhráno. Přísavky na chapadlech jsou stále plně funkční, a pokud se vám při polykání přichytí ke stěně jícnu, ven už je nedostanete. Udusíte se. |
Stále bijící srdce pumpuje krev do žaludeční dutiny a probarvuje maso ve spodní části těla. Tento krok je velmi důležitý pro výsledný chuťový prožitek. Poté kuchař vyjme vnitřnosti. Tenkým nožem nakrájí maso ve spodní, břišní části těla na drobné plátky, zatímco životně důležité orgány zůstávají nedotčeny. Odkrojené kousky masa poté naklade zpět na původní místo, aby ryba vypadala co nejpřirozeněji. Protože je podávána na ledové tříšti, z otevřených ran už nekrvácí, je schopna i pomalu dýchat žábrami. Když náhodou zavadíte jídelní hůlkou o její páteřní strunu, reflexivně zatřepe ocasní ploutví.
I když se chuťový zážitek z pojídání syrového sašimi a živého ikizukuri vlastně neliší, pro běžného evropského strávníka je tento model konzumace většinou krajně odpudivý. Gastroturisté připouští, že nejnáročnější je na konzumaci snaha míjet s jídlem oční kontakt. S každým dalším soustem totiž vidíte pohasínat světlo v rybích očích, a když dojíte, tvor umírá. Kuchař zde funguje jako zprostředkovatel zážitku, živou rybu si totiž vyberete v nádrži vy osobně a právě váš adresně namířený prst její život ukončí, a to zvláště pomalým a krutým způsobem.
Ikizukuri se stalo oprávněným námětem debat o krutosti páchané na zvířatech. Mezinárodní odpůrci, kteří mimo jiné prosadili zákaz přípravy tohoto pokrmu v Německu a Austrálii, argumentují především přítomností nervového systému ryb. Skrze něj totiž mohou ryby cítit bolest a umělé protahování předsmrtné agónie je tak nikoli jen tradiční, ale též barbarskou praktikou. Příznivci ikizukuri na druhé straně razí tezi o „velmi rychlé smrti“ ryby, přičemž její pohyby na talíři prý vycházejí jen z posmrtných reflexů zvířete, podobně jako se rozpohybovala Galvaniho žabí stehýnka pod elektrickým proudem.
