Je 20. února 2005. Thompson sedí ve svém domě nad psacím strojem, vedle kterého leží nabitá pistole. Z vedlejšího pokoje jasně slyší syna Juana, nevlastní dceru Jennifer a vnoučka Willa. Dává se do psaní.
Když za pár chvil skončí, na zářivě bílém papíru stojí: "Už žádný hry, žádný bomby, žádný procházky, žádná zábava, žádný plavání. 67, to je sedmnáct let po padesáti. O sedmnáct let více, než jsem chtěl. Nuda, žádná sranda pro nikoho. Jednej podle toho, kolik ti je. Uklidni se – nebude to bolet..."
S pocitem zadostiučinění zvedá telefonní sluchátko a volá své ženě. Obyčejný hovor má ale nádech tragédie. "Bavili jsme se jako obvykle. Pak jsem uslyšela slabé cvaknutí a velkou ránu, jako když něco spadlo na zem. Čekala jsem, až se vrátí zpátky k telefonu," popsala poslední hovor s Thompsonem.
Návratu se ale nedočkala, zavěsila a divnému hovoru nepřikládala velkou váhu. Otec gonzo žurnalismu už byl tou dobou jinde. Rozhodně ne v nebi a můžeme jen doufat, že ani v pekle. (Soužití s Richardem Nixonem, který v pekle dozajista skončil, by pro něj totiž bylo tím nejhorším trestem.) Možná z něj tou dobou ještě vyprchávaly zbytky života, který prožil.
A že to byla zatraceně divoká jízda.
Thompson do puntíku splňuje možná až příliš stereotypní škatulku svérázného umělce, který se musel potýkat s těžkým mládím. Jako nejstarší ze tří bratrů se staral o své sourozence, otec jim totiž brzy zemřel a z matky se stala alkoholička. Základ pro budoucí zalíbení v psychotropních látkách tak do vínku dostal už brzkém věku.
V armádě to nevyšlo, budu novinář
Snad aby se vyrovnal se svou roztěkanou povahou, začal koketovat s armádou. Podstoupil základní trénink na letecké základně Lackland a ve stejném zařízení v Illinois pak měl v plánu studovat elektrotechniku. V hlavě si vysnil, že jednou bude pilotem. Idylickou budoucnost mu ale odepřeli, když byl ze školy a programu pro výcvik pilotů bez milosti vyhozen.
Žurnalističtí bohové ale mohli být rádi. Po armádním neúspěchu se totiž naplno vrhl na dráhu psavce. Nic ovšem nešlo jako po másle. Thompson přijal místo holky pro všechno v magazínu Time. V malém krcálku se však držel svého snu, pořídil si psací stroj a do úmoru na něm přepisoval díla Francise Scotta Fitzgeralda a Ernesta Hemingwaye. S jediným cílem – nasát jejich autorský styl.
Po pár měsících pokročil a mohl se pyšnit titulem reportéra deníku The Middletown Daily Record. Zase jednou ale zaúřadovala Thompsonova výstřednost. Z redakce byl obratem vyhozen, protože úmyslně zničil redakční automat na sladkosti.
Rumový deníkPříběh o jedné kapitole života amerického novináře, který utíká v Portoriku sám před sebou a vydatně si přitom pomáhá alkoholem, zfilmoval loni Bruce Robinson. Hlavní roli ztvárnil Johnny Depp. Recenzi snímku si přečtěte zde. |
S umanutostí sobě vlastní se však dráhy novináře odmítal vzdát. Následující léta paběrkoval po zahraničních redakcích domácích magazínů a deníků. Jako zahraniční přispěvatel procestoval slušnou část Jižní Ameriky. Už během tohoto období píše jednu malou nenápadnou knihu s názvem Rumový deník, i když ta si na svou slávu bude muset počkat ještě několik desetiletí.
V roce 1964 se Thompson s manželkou a malým synem Juanem přestěhovali do Kalifornie, kde pokračovala jeho novinářská práce pro National Observer. Psal hlavně zprávy z domova. Asi nejznámějším článkem z té doby je reportáž o příčinách smrti Ernesta Hemingwaye. (Mimochodem, při návštěvě jeho sídla v městečku Ketchum v Idahu se Thompson opět projevil – ze vstupních dveřích ukradl ikonické parohy.)
Pekelní andělé a cesta na vrchol
O rok později dostal nabídku napsat článek o motocyklovém gangu Hells Angels. Vsadil na vlastní zkušenost, vplul do motorkářského prostředí a u krátkého článku v magazínu nezůstalo, byla z toho kniha. S drsnými motorkáři strávil víc než rok.
Nejslavnější citáty Huntera S. Thompsona"O disco hudbě si myslím to samé co o herpesu." "Nikdy jsem neobhajoval drogy, alkohol a zbraně. Na mne ale vždycky fungovaly." "Sex bez lásky je prázdný a nesmyslný stejně jako láska bez sexu." "Psaní je jako sex naruby – nejlepší je, když to máte hotové." |
Když se ale tvrdí hoši dozvěděli, že se s nimi ten podivínský chlápek vozí jen kvůli svému prospěchu, bylo zle. Nejdříve po něm chtěli podíl z potenciálních zisků, poté hodili peníze za hlavu a bezmocnému Thompsonovi řádně zmalovali fasádu.
Stálo to ale za to. Recenze knihy hlásaly příchod velkého spisovatelského talentu a oslavovaly prudce originální styl i citlivost, s jakou autor déle než rok zaznamenával dění uvnitř nechvalně proslulého gangu.
Po úspěchu knihy se začal Thompson pohybovat kolem politiky. V roce 1970 se pustil do kandidatury na oblastního šerifa Aspenu, čímž chtěl poukázat na hromadu problémů, ale taky zlegalizovat užívání drog. Jen pro soukromé účely, samozřejmě. Ve volbách těsně prohrál, úspěch jeho rozsáhlého článku pro časopis Rolling Stone, v němž své politické snažení popisuje, mu ale vše vynahradil.
Už tento článek by vlastně mohl být považován za první vlaštovku gonzo žurnalismu, Thompson měl ale udělat ještě další krok.
Vyrazil na dostihy.
Hunter S. Thompson měl rád zbraně a nestyděl se za to.
Rodištěm čistého gonza se tak stalo Kentucky Derby. Manická subjektivita celého článku prý byla výsledkem obyčejného zoufalství. Thompson totiž nestíhal uzávěrku, proto začal magazínu, pro který pracoval, posílat své narychlo psané zápisky. Vůbec se vlastně netýkaly dostihu. Popisoval dění na tribunách, opilost davu, nadšení, to vše přitom velmi subjektivníma a manickýma očima.
To je charakteristika gonzo žurnalismu. Žurnalistický styl, který bez obalu zanedbává jakoukoli objektivitu a do popředí tlačí samotného autora, jenž je ve většině případů hlavním hrdinou celého vyprávění, říká definice.
Pomyslným vrcholem tvorby otce gonzo žurnalismu a zároveň pilířem celého žánru, který se od té doby snaží ostatní napodobovat, je kniha Strach a svrab v Las Vegas. Na dvě pokračování se text nejprve objevil na sklonku roku 1971 v časopise Rolling Stone, odhaloval Thompsonovu zálibu v drogách, alkoholu a střelných zbraní a byl jeho největším úspěchem.
Thompson byl raketově vystřelen mezi novinářské i spisovatelské hvězdy. Styl gonzo žurnalismu otevřel širšímu publiku.
Po vrcholu pád
Strach a svrab v Las Vegas se bohužel stal také jeho prokletím. Na jeho obrovský úspěch nedokázal nikdy navázat. Následující roky se samozřejmě nesly ve znamení uznání ze strany kolegů a čtenářů. Ten největší kritik - samotný Thompson - ale musel bojovat sám se sebou. Světlým bodem tohoto období byla příprava filmové verze jeho slavného románu, kterou na plátno nezaměnitelným způsobem převedl Terry Gilliam.
Thompsonovu osobnost začal čím dál víc tížit příkrov sebevraždy. Vždycky o ní mluvil. Původně ji chtěl spáchat už v padesáti. "Život po padesátce už nemá smysl," řekl jednou své manželce. Nesmyslný život, jak říkal, tak žil ještě celých sedmnáct let.
Když padnul s prostřelenou hlavou vedle svého psacího stroje, nikdo vlastně nic netušil. Děti ve vedlejším pokoji si myslely, že za podezřelý rachot z otcovy pracovny může obyčejný pád knihy. Když ho jeho syn Juan konečně našel, byl už několik minut mrtvý.
Na synka by však byl Thompson určitě pyšný. Juan se slzami v očích vytáhl ze skříně otcovu brokovnici a před domem z ní na jeho počest vystřelil do vzduchu. Otec gonza odešel tak, jak velel jeho život - s rachotem a snad i úsměvem.
Na jeho pohřbu mu z reproduktorů hrál Bob Dylan a jeho Mr. Tambourine Man. Thompsonův popel byl během obřadu vystřelen do vzduchu z obrovského kanónu, který byl umístěn na sedmačtyřicet metrů vysoké věži. Tu si mimochodem Thompson před smrtí sám navrhl, stejně jako celý smuteční obřad. Když se nad tím zamyslíte, dojde vám, že dokonce i pohřeb byl ve stylu gonzo. Jeho autor v něm měl hlavní roli.
