Tým Daniela Levitina z McGill University se rozhodl přispět ke splacení dluhu, který věda k hudbě má. Je akceptováno, že hudba je univerzálního charakteru, neznáme totiž žádnou lidskou kulturu, která by ji postrádala. Hudba doprovází naše dětství, slavnosti, obřady, sportovní i politické události. O tom, jaké neurochemické procesy potěšení z jejího poslechu doprovázejí, však víme jen málo.
„Předběžné studie prokázaly, že poslech a produkce hudby moduluje hladiny serotoninu, adrenalinu, dopaminu, oxytocinu a prolaktinu,“ shrnuje dosavadní poznatky aktuální práce vydaná v magazínu Scientific Reports. Jenže její autoři se rozhodli udělat krok dál.
O moci hudby se vlastně rozhodli podat negativní důkaz. Jejich hypotézou bylo, že hudba stejně jako například sex či drogy používá stejné mechanismy odměny. K důkazu se rozhodli dospět tak trochu z opačné strany. K ruce si vzali látku naltrexon, kterou zná věda jako antagonistu opiátových receptorů. V jeho moci je zmírňovat jak negativní, tak pozitivní emoce, navozovat stav zvaný anhedonie.
Naltrexon si přichystali pro dobrovolníky, nejprve je však požádali, aby se na pokus vybavili nahrávkami hudby, která v nich „spolehlivě vyvolává intenzivní pocity, včetně, ale nejen, mravenčení“. Dobrovolníci se nerozpakovali, v laboratoři se sešly písně tak různorodé, jako song Primavera od Santany, Turn Me On od Nicki Minaj nebo Mozartova Figarova svatba.
Části účastníků pokusu poté před poslechem nabídli naltrexon, té druhé placebo, aby po týdnu celý pokus opakovali a skupinám dali opačný přípravek. Reakce na hudbu přitom vědci zkoumali v mnoha ohledech, sledovali aktivitu obličejových svalů, měřili srdeční tep i frekvenci dechu, kromě toho dobrovolníci popisovali svoje pocity.
Vědce zajímalo především to, zda se podání naltrexonu projeví blokací příjemný ch pocitů. To by totiž znamenalo, že se na potěšení z hudby podílejí přirozené opiáty mozku. A k tomu opravdu došlo. Autoři výzkumu tím tak zcela překvapeni nebyli, s onou hypotézou ostatně pracovali. Zaskočila je však slova, jimiž účastníci, které naltrexon oloupil o potěšení z jejich oblíbené hudby, své pocity popisovali. „Jejich výpovědi byly fascinující,“ uvedl Levitin.
Jeden z dobrovolníků popsal, že jeho píseň zní krásně jako jindy, „nic však se mnou dnes nedělá“. Další sdělil: „Vím, že tohle je moje oblíbená skladba, ale nemám z ní pocit jako obvykle.“
Podle Daniela Levitina je to vůbec první vědecký doklad toho, že při potěšení z hudby hrají přímou roli mozkové opiáty. Práce jeho týmu však nabízí i klíč k vysvětlení záhady, proč se hudba vyvinula ve všech lidských kulturách a společenstvích. Lidé v ní jednoduše hledali podobný prožitek, jaký nabízí například sex.
