VIDEO: Kopání, exhumace mrtvol i pohřeb. Zkusili jsme práci hrobníka

aktualizováno 
Kopání hrobu, otevírání rakve, v níž už více než osmdesát let leží žena, jejíž kosti je potřeba ručně vybrat a vložit do pytle, i standardní pohřeb. To musí hrobníci na Olšanských hřbitovech v Praze zvládat denně. Fyzicky i psychicky náročnou práci si vyzkoušel také reportér Matěj Smlsal.

SMLSALOVINY aneb jak žít a přežít

Sledovat další díly na iDNES.tv

Je šest hodin ráno. Venku je ještě tma, když hrobníkům na Olšanských hřbitovech začíná směna. Jelikož po ránu mrzne, dostal jsem za úkol vzít si co nejteplejší oblečení i pevné boty. Navlékám na sebe džíny, montérky, triko, mikinu, svetr, bundu, tlusté ponožky, šálu i čepici. Snad to bude stačit.

„Račte vstoupit do našeho království,“ říká mi šéfhrobník Jiří Kolka a vede mě na první stanoviště. Jdeme kopat hrob, do kterého budou za dva dny pohřbívat ženu. Od roku 1998 v něm leží její manžel.

Fotogalerie

„V tomto případě si rodina dokonce objednala prohloubení hrobu, takže průchodu přes původní ostatky se ani nevyhneme. Jakmile na ně narazíme, vyzvedáváme je. Všechny kosti dáváme do neprůhledných černých pytlů, aby se nám nepoztrácely. Až budeme mít kompletní kostru, zakopeme je společně,“ dává mi Jirka instrukce.

Beru krumpáč a začínám půdu načechrávat. Poté ji nabírám lopatou a házím na vedlejší hrob, na kterém je fólie, aby se nepoškodil.

„Topíte aspoň trochu?“ ptá se mě šéfhrobník. „Jako jestli je mi vedro? Je mi vedro, hrozný!“ odpovídám zadýchaně. „Tak bude hůř,“ uklidňuje mě Jirka.

V kopání se pravidelně střídáme. „Od toho se chodí ve dvou. Nejen kvůli bezpečnosti, ale aby práce šlapala. Kolikrát když jde člověk z hrobu do hrobu,  aby nešel do toho druhého úplně odepsanej,“ říká.

Postupně začínáme nacházet i kosti, které tedy vkládáme do pytle. „Horší ale bývají například zubní protézy. To růžové patro se zubama, když najednou vylítne... Před čtrnácti dny jsme z jednoho hrobu vyndali snad čtyři protézy, to bylo hrozný,“ vzpomíná šéfhrobník.

Výjimkou není ani žížala, která v hrobě žije. „Aspoň mi to hezky nakypřila,“ libuju si. „No krtek by teda odvedl víc práce,“ brzdí mé nadšení Jirka.

Po hodině práce s kopáním končíme. Zdaleka ale nemáme hotovo. Výkop dokončí jiní hrobníci později, obvykle na to mají celkem dva dny. Zakryjeme díru deskami, přikryjeme plachtou a vydáváme se na další stanoviště. Čeká nás exhumace.

Exhumace: Vyndáváme kosti z rakve i nasáklou podestýlku

Zatímco kopání byla práce náročná fyzicky, teď to bude zátěž na psychiku. Vstoupíme totiž do hrobky, kam před více než osmdesáti lety uložili dvě rakve. My je budeme muset otevřít.

„Tu hrobku musíme vyčistit. Primárně je důležité vyndat z rakví ostatky, které dáváme do pytle a následně vkládáme do společného pohřebiště. Pak zlikvidujeme podestýlku, tedy dřevěné hoblovačky, které měly vysát z mrtvého tekutinu. To je klasifikované jako nebezpečný biomateriál, takže se to likviduje zvlášť,“ připravuje mě Jirka.

Sice jsem říkal, že fyzicky to tak náročné nebude, nicméně otevřít hrobku není vůbec snadné. Kámen je totiž přimrzlý a ani pajsrem to nejdřív nejde, několik pokusů je neúspěšných.

Když se nám podaří kámen odvalit, Jiří postaví do hrobky žebřík, abychom mohli sestoupit dovnitř. Stojíme na hranách rakví. Kladivem vymlátíme šrouby. „A jdeme se seznámit,“ říká Jirka a zvedá víko první rakve.

Otevírá se mi pohled na kostru, která je oděna v tmavém oblečení. Přiznávám Jirkovi, že mi není úplně nejlépe. Ač mi zhruba popsal, co budeme dělat, toto jsem nečekal. „Přimárně je teď důležité vyndat z rakví ostatky,“ říká a kyne mi, ať si podřepnu nad otevřenou rakev.

Zpod oblečení začíná vytahovat kosti a dávat je do pytle. Prý mám začít taky, ale jsem tak konsternován, že nemůžu. Ještě chvíle odhodlávání, poté natahuju ruku a vytahuju zřejmě loketní kost. Fascinuje mě, jak Jirka pracuje úplně s klidem. Jako by se v tom až vyžíval. „Hele, obočí ještě má. Fialový!“ říká, zatímco třímá lebku.

Exhumaci druhé rakve nechávám už jen na něm, já hrobku opouštím. Pomáhám mu pak vytahovat rakve, které nosím do kontejneru. Jakmile v hrobce nezbývá nic, Jirka ji zamete a kamennou desku vrátíme na původní místo. Prostor je připraven pro nového majitele.

„Celé jsme to dělali proto, že hrobku koupil nový majitel. A ten nestojí o původní ostatky. Zákonné lhůty pro věci opomenuté už proběhly, takže hrobka se stala majetkem nikoho, tudíž připadla správě. Původní majitelé mohli vymřít, odstěhovat se, jsou silami správy hřbitova jakkoli nedohledatelní. Neragovali na obsílky ani na další korespondenci, jejich nárok zanikl,“ vysvětluje mi Jirka.

Sociální pohřeb: Rakev z lepenky a zlomený krumpáč

Přesouváme se do další části hřbitova, čeká nás sociální pohřeb. „To pro vás bude takový hrobnický trenažér. Vyzkoušíte si veškeré úkony, které vás pak budou čekat při velkém pohřbu s pozůstalými,“ líčí mi šéfhrobník.

„Sociální pohřeb je pohřeb, kdy se k zemřelému nepřihlásí rodina, která by ho v nějaké lhůtě zajistila na své náklady. Vypravit ho je tedy povinna obec, na jejímž území byl zesnulý nalezen,“ popisuje Jirka.

Rakev, která je vyrobena ze čtyřvrstvé lepenky připomínající karton, budeme pouštět do jámy v zadní části hřbitova. Máme ji už položenou na prknech nad dírou, teď je potřeba chytit popruhy pod ní. „Držte to jako hokejku,“ radí mi Jirka.

Začínáme spouštět. Automaticky se předkláním. „Hrobník u toho musí být narovnaný,“ napomíná mě šéfhrobník. Jakmile rakev dosedne na dno, pouštíme popruhy a na přibližně dvě vteřiny se ukloníme. Poté se všichni chopíme krumpáčů, lopat a zaházíme ji.

A tady nastává komplikace. Hlína je totiž tak zmrzlá, že krumpáč ji nedokáže rozbít. Naopak se nám krumpáč rozbil, jeho část po nárazu do zmrzlé hroudy odletěla. Situaci pomohla vyřešit až sbíječka. Jakmile máme zaházeno, běžíme se převléknout a čeká nás poslední úkol. Klasický pohřeb.

Klasický pohřeb: „Nesmíte to pustit za žádnou cenu!“

Pro tuto příležitost na sobě musím mít tmavou košili, kravatu, oblek a kvůli zimě i černý kabát nebo bundu.

Přjíždíme k ruské kapli, kde se koná obřad. „Zima?“ ptá se mě Jirka, když vidí, jak se klepu. „Ne. Stres,“ odpovídám. Na pohřbu jsem totiž úplně poprvé v životě.

Zatím Jirka vykládá, co se bude dít. „Nesmíte tu rakev pustit za žádnou cenu,“ varuje mě šéfhrobník. „To je lepší říct, že je problém. Já budu stát poblíž, kdyžtak přiskočím,“ říká jiný hrobník.

Pro jednoho z přítomných hrobníků je to také první pohřeb. Vypadá stejně vystrašeně jako já. Ostatní nás uklidňují. „Člověk časem musí být cynik. Samozřejmě, empatie tam musí být, ale kdyby v sobě člověk rozebíral každý pohřeb, nedalo by se tu pracovat,“ říká Jirka.

I když někdy mají problém udržet si odstup. „Nejhorší můj pohřeb, co jsem tady zažil, byl dětský pohřeb, kdy maminka s babičkou držely u otevřené rakve holčičce hlavičku a objímaly ji. Dělal jsem, že se mě to netýká, ale nemohl jsem ani mluvit, jak to bylo hrozné,“ vzpomíná jeden z hrobníků.

V tu chvíli nás už volají do ruské kaple. Vstupujeme. Vzduch je provoněný vonnými tyčinkami, pozůstalí zpívají. V otevřené rakvi leží zesnulá stařenka. Bereme víko, přiklápíme a šroubujeme ke spodní části.

Poté dva hrobníci rakev zvedají a vynášejí z kostela na elektromobil. My je následujeme. Spolu s pozůstalými jdeme za vozem. Rakev naštěstí není těžká, takže se námi ji spustit do hrobu daří bez potíží. Pozůstalí následně nabírají hrst zeminy a házejí ji na rakev. Pak většina z nich odchází a v tu chvíli přicházíme my s lopatami.

„Vás je tu jak mravenců. A jak vám to jde od ruky,“ chválí nás starší dáma. Jakmile máme zaházeno, položíme na vrch věnce i květiny a odcházíme pryč. „Hrobník odchází od pohřbu naprosto poslední,“ dodává Jirka.

Práce za osmnáct tisíc hrubého

Na Olšanských hřbitovech pracuje šest let. Ze dne na den tehdy skončil s prací kominíka, uviděl inzerát, po víkendu přišel a začal. Nejdříve jako řadový hrobník, postupně se vypracoval na šéfhrobníka.

Neustále však shání do týmu další lidi. Za tabulkový plat necelých osmnáct tisíc hrubého, který momentálně nabízejí v inzerátu, se moc zájemců na fyzicky a psychicky velmi náročnou práci pochopitelně nehrne.

Autoři: ,

Nejčtenější

Příliš přeexponovaná realita. Příběhy, které tají slavné fotky

Slavná fotka, ovšem skutečnost si přibarvila.

Tají se vám nad ní dech. Obdivujete pevné nervy dělníků zocelených prací ve výškách, nechcete ani pomyslet, co by se...

Zfilmovala bych svůj sex s expřítelem, směje se MOgirl Nurse

Ke spokojenosti mi stačí obyčejná pohoda, říká MOgirl Nurse.

Příliš neplánuje, je spontánní, ale též akční a trochu chaotická. „Líbí se mi, že nikdy nevím, co bude zítra,“ říká...

Vetřelec se musel naučit tai-či. Co o filmové ikoně možná nevíte

Pře čtyřiceti lety  nešlo při sledování Vetřelce zůstat klidným.

Propojil sci-fi s hororovým thrillerem, nabídl extrémně působivou vizuální podívanou, realističností diváka vtahoval do...

Mít zbraň vás dělá zodpovědnějším, říká instruktor Pavel Černý

Teleskop neslouží jen jako sebeobranná pomůcka, ale též jako záchranářský...

Cvičí muže zákona v nejdrsnějších částech světa, v Afghánistánu, Kongu, Mexiku. Jeho specialitou je trénink s...

Porno zobrazuje sex realisticky, věří jeho nábožensky založení uživatelé

Pornoprůmysl tuší, na koho se zaměřit. Věřící lidé mají tendenci utrácet za...

Méně reálného sexu, více placené pornografie. Server xHamster se ve své analýze zaměřil na své uživatele, kteří se...

Další z rubriky

Vedla sedm tisíc partyzánů. „Bílá myš“ byla noční můrou nacistů

„Ohromná vitalita, blyštivé oči, vše, co udělala, udělala dobře.“ Takové...

Byla nepřítelem nacistů číslo jedna, vypsali na ni odměnu pět milionů franků. Zachraňovala Židy a válečné vězně, řídila...

Co dělat v ložnici? Cudnému Jindřichu VI. radili u lože sexuální kouči

Král Jindřich VI. a Markéta z Anjou s komořím. Vybraní komoří však podle nových...

Zbožný, ctnostný, zřejmě až příliš. A pronásledovaný studem a zesměšňovaný nepřáteli za to, že osm let nebyl schopen s...

Dánsko má válečného kostlivce ve skříni. Posílalo zajatce hledat miny

Německá invaze do Dánska z 9. dubna 1940 byla nejkratší operací druhé světové...

Hledali po válce miny na dánských plážích, zneškodňovali je, a nakonec museli pochodováním doložit, že na žádnou...

Najdete na iDNES.cz