Je to téma plné paradoxů. Na jaře, v době, kdy koronavirus šířící se světem evokoval nastávající globální soudný den, se ve Spojených státech stalo jedním z nejsledovanějších filmů drama Nákaza, uvádí server Chicagské univerzity. Navzdory výzvám jedné z představitelek snímku Kate Winsletové, která veřejnost v magazínu Insider varovala, že je film tak realistický, že v době skutečné pandemické nákazy ve společnosti jen rozeseje silnější děs. Opravdu, jako by nestačila skličující realita.
Jenže to může být docela jinak. Hororové motivy, post-apokalyptické náměty se zombie, nemocemi, viry, nájezdy nepřátelských mimozemšťanů, nemusejí jen posilovat stres z náročné zažívané skutečnosti. Vysvětlení nabízí Coltan Scrivner, právě z Chicagské univerzity. Se svými kolegy vzal dobu zahalenou nebezpečím covid-19 jako příležitost vztah mezi skutečným traumatem a zájmem o morbidní, hřbitovní, hororovou fikci prozkoumat.
Psychicky odolnější a připravenější
A závěry jejich studie, publikované v magazínu Personality and Individual Differences, jsou výmluvné. Potvrdily předpoklad, který věda označuje jako hypotézu simulace soudného dne. „Podle této myšlenky jsou lidé, kteří podstoupili simulaci něčeho hrozivého, o něco lépe připraveni nebo schopni zvládat to v realitě,“ soudí Scrivner.
Nejděsivější horory podle srdečního tepuSto hodin strašidelných filmů, padesátka dobrovolníků. Projekt Science of Scare se snažil najít nejděsivější horor, za pomoci měřen srdečního tepu. Na prvním místě žebříček pětatřiceti předem vybraných filmů ovládl Sinister Scotta Derricksona z roku 2012, který u svého publika vykázal průměrnou frekvenci 86 úderů za minutu a maximum 131. Druhý v pořadí skončil Insidious Jamese Wana z roku 2010, jehož průměr byl 85, maximem 133 však vítěze překonal. Na třetí příčku se vyšplhal další film téhož režiséra The Conjuring s průměrem 84 a nejvyšší hodnotou 129. Čtvrtou příčku obsadil horor Herediatary Ariho Astera z roku 2018, který se pyšnil průměrem 83 a maximem 109. Páté místo získal Paranormal Activity Orena Peliho z roku 2007 s průměrnou hodnotou 82, ovšem s maximální 127. |
Fanoušci hororů a filmů s tematikou světa zkázy tak vykazovali větší psychickou odolnost vůči tíživé skutečnosti, popisuje server PsyPost a podotýká, že vědecký tým svůj výzkum stihl provést již v dubnu 2020, tedy v době, kdy obavy z covidu-19 udeřily v plné síle. Stoupenci strašidelných žánrů se v menší míře než ostatní podepisovali pod výroky jako „Od začátku pandemie spím hůře“, „Během pandemie zažívám deprese více než obvykle“.
„Naše studie prokázala, že lidé, kteří častěji podstupují vliv děsivé fikce, jako jsou fanoušci hororu a lidé se zájmem o morbidní fenomény, vykázali během pandemie covidu-19 robustnější, pevnější psychologickou odolnost. Sledování filmů s tematikou společenských otřesů, k nimž během pandemie může dojít, bylo navíc spojeno s vykazovanou větší připraveností pro pandemii covidu-19,“ shrnují vědci.
Doklady ze svých pionýrských šetření o tom, že sledování hororů pomáhá lidem regulovat emoce a zvládat trauma v reálném životě, chce Scrivner v budoucnu prozkoumat pečlivěji. Zatímco tato studie doložila, že hororoví fanoušci jsou psychicky odolnější, chce přijít na kloub vysvětlení proč. Jakým mechanismem k tomu horory přispívají? Hypotézu se svými kolegy již má. „Naše spekulace zní, že je tomu proto, že díky tomu, že se vystavují děsivé fikci, ’praktikují’ hororoví fanoušci častěji regulování svých emocí,“ soudí.
Rozkoš ze strachu a úzkosti
Scrivner se přitom snaží fenoménu strachu porozumět ze všech stran. Se svými kolegy z Recreational Fear Lab z dánské Arhuské univerzity proto zkoumal, jak vlastně vzniká z děsu potěšení. Ano, na otázku, proč se vlastně rádi necháváme strašit maniaky s motorovými pilami, panenkami posedlými ďáblem, bezcitnými nemrtvými. Odpověď našli s pomocí měření srdečního tepu diváků hororů.
Studii považuje další ze členů autorského týmu, Scrivnerův kolega Marc Malmdorf Andersen, za jeden z prvních empirických důkazů vztahu mezi strachem, potěšením a fyzickým vzrušením z „rekreačních“ forem strachu. Pro svůj pokus si vědci vzali k ruce 110 mužů a žen a působivou atrakci strašidelného domu o padesáti místnostech obývaných mnoha realisticky vyvedenými příšerami, které se návštěvníkům zjevovaly velmi sofistikovaně, zapomeňte na tuctové domy hrůzy z našich poutí.
Své dobrovolníky vědci vybavili měřici srdečního tepu a objekt prošpikovali kamerami. Sledovali je, zatímco procházeli domem, po akci je zpovídali ohledně jejich subjektivních pocitů a jejich výpovědi a hodnocení porovnávali s analýzou naměřených dat. Výsledkem bylo porovnání momentů strachu a potěšení na subjektivní, behaviorální a fyziologické úrovni.
Vědci přitom shledali, že existuje křivka ve tvaru obráceného písmene U, jejíž nejvyšší bod představuje vrchol, maximum potěšení. „Když se lidé nebojí dost, atrakce je nijak zvlášť nebaví. A totéž platí, pokud se děsí příliš. Zdá se, že pro maximalizaci potěšení je ústřední ’to pravé’ množství strachu,“ cituje Andersena server Big Think.
Křivce ve tvaru U odpovídá i trajektorie srdečního tepu. Pro potěšení z děsu je tak potřeba „ta správná“ odchylka od normálního fyziologického stavu, soudí vědci. Pokud děsivé vjemy produkují dlouhé a velké výkyvy z běžného srdečního tepu, následují nepříjemné pocity. Hra na zábavu končí.
Podle Andersena to vlastně odpovídá tomu, co věda ví o vztahu lidí a her. „Například víme, že zvědavost se spouští, když se lidem naruší, ovšem ve správné míře, jejich očekávání. A pro potěšení ze hry je důležitá správná dávka nejistoty a překvapení,“ líčí. A tytéž ingredience jsou potřeba pro povedený vtip, dodává server Big Think.
