Napoprvé však režisér, herec a producent rozhodně nekývl. „Ne, Hlavu XXII opravdu točit nechci. To je směšné. Je to ceněný, milovaný, drahocenný román. Vůbec do toho nechci strkat nos,“ odtušil, když mu udělala nabídku televizní síť Hulu.
A aby nebylo pochyb, vysvětlil svůj postoj ještě docela sdělněji: „Kruci, ani náhodou. Nechci se k tomu ani přiblížit.“
Výtečná kniha rovná se nepovedený film?
Odmítnutí mělo dobré důvody. Kniha, která poprvé vyšla v roce 1961, je nejen ikonická, kultovní, provokativní, ale předně velmi komplikovaná. Nemá uspořádanou strukturu, román je čtenáři předkládán z perspektiv mnoha různých postav, téma té které části se mu osvětlí mnohdy až po desítkách stran. Děj se neodvíjí lineárně, klopýtá v čase, skáče dopředu a vrací se dozadu, zcela nahodile.
Osou románu je snaha kapitána amerických leteckých sil v Itálii Yossariana uprchnout od své vlastenecké povinnosti. Je nasazený v bezvýznamném západním koutu Itálie a musí riskovat život na leteckých misích, které jsou z vojenského hlediska zbytečné. Seznává, že větším nepřítelem než Němci, kteří po něm pálí zespoda, jsou pro něj jeho vlastní velitelé, egoističtí, autoritářští, byrokratičtí, psychopatičtí a prospěchářští.
Jenže tuto linku podává kniha jako kaleidoskop o mnoha kamíncích, jako skrumáž posazenou na podloží paradoxu, nelogičností, filozofujících monologů. Výsledkem je chaos, propojující hrůzy válečného zabíjení s humorem, který vyvěrá z absurdity byrokracie a armádní mašinerie.
Hlava XXIIZatímco letcům plukovník Cathcart navyšuje počty misí, které musejí odsloužit, aby se dostali domů, ze šílenství není v Hellerově románu úniku. Když voják další a další nesmyslné bombardovací mise poslušně podstupuje, znamená to, že je nepříčetný. Ovšem když požádá, aby se dalších nesmyslných útoků účastnit nemusel, je to podle ustanovení hlavy XXII jasný důkaz jeho zdravé mysli. Hlava XXII tak vězní Yossariana ve zmateném, destruktivním labyrintu. Čím víc z něj chce uniknout, tím víc si pod sebou podřezává větev. Armádní, vražedná byrokracie nad zdravým rozumem vítězí, protože má moc uzurpovat si jeho definici podle svého. Zdánlivé „řešení“ je prohlubováním problému. Hlava XXII se dostala do slovníků jako popis situace, kdy podmínky problému znemožňují jeho řešení. |
Clooneyho počáteční odmítnutí však nevycházelo pouze ze spletitosti a neukočírovatelnosti literární předlohy. Všímalo si samozřejmě i důkazů o tom, že se román filmovému zpracování vzpouzí. Clooney i jeho producentský společník Grant Heslov přirozeně věděli, že zatím poslední pokus o zfilmování Hellerova díla dopadl v roce 1973 tak, že po odvysílání pilotního kusu zamýšleného cyklu se druhý ani žádný jiný díl už nevysílal. Takové faux pas to bylo.
A byli si vědomí i toho, že o moc lépe nedopadlo ani první filmové zpracování románu režisérem Mikem Nicholsem v roce 1970. Kaleidoskopickou, chaotickou strukturu knižní předlohy se film snažil sledovat co nejvěrněji, ale diváci se nakonec shodli na tom, že duch a poselství Hellerova díla zachycuje výstižněji snímek M*A*S*H, který měl premiéru ve stejném roce. A těmito dvěma pokusy o filmové zpracování Hellerova komplikovaného díla to skončilo. Finito. Dál si nikdo netroufl.
Žádní další filmoví tvůrci nechtěli být dalšími pokořenými. Hlava XXII si vydobyla renomé literárního skvostu, řečeno slovy Normana Mailera „románového rokenrolu“, který nesnese filmovou adaptaci.
Přesto nakonec Clooney s Hestovem zvedli sluchátko, vytočili číslo a zeptali se: „Kde to máme podepsat?“ Měli k tomu několik důvodů.
Mluvit o válce, kapitalismu, aroganci
Spolu se scenáristy předložené televizní adaptace cítili, že Hellerovo téma je dnes aktuální. „Na mluvení o válce není nikdy špatná doba,“ cituje Clooneyho server EW.com. Server Voice of America potom připomíná, že Clooneyho záměrem bylo „udělat si legraci z válečné byrokracie a absurdity“.
Že se po Hellerovu dílu sáhlo v příhodný okamžik, soudí též Luke Davies, který k seriálu napsal spolu s Davidem Michôdem scénář. „Myslím, že my všichni se dnes probouzíme v situaci globální úzkosti… A tento román je její prorockou destilací.“
A Davies vidí ještě jednu, konkrétnější paralelu mezi Hellerovým fiktivním světem vraždící absurdity a současností. Nachází ji v aroganci, egoismu, sebestřednosti, sebeklamu velitelů z Hlavy XXII a dnešními mocnými. Jako příklad uvádí nechvalně známé zasedání vlády Donalda Trumpa v červnu 2017, na němž si americký prezident vyžádal, aby jej ministři jeden po druhém chválili, a jejich velebení pak se spokojeným úsměvem naslouchal. „Bylo to komické představení plné strachu a útlaku, jistý druh fašismu v akci. Pokud by Heller žil a tvořil dnes, Trump by se do toho vepsal,“ je si jistý Davies.
Hellerovo dílo považuje za „bujarý román o vztahu mezi válkou a šílenstvím, kapitalismem a byrokracií“. A opravdu, podotýká Jeffrey Fleishman v listu Los Angeles Times, například Hellerův podnikavý důstojník Milo Minderbinder, který si přivlastnil válku, aby šmelil se vším od oliv po letadla, upomíná na skutečné, dnešní na války napojené korporace jako Halliburton nebo Blackwater.
Rozebrat a vyprávět od začátku do konce
Jen aktuálnost poselství Hellerovy předlohy (dodejme, že seriál není politickou agitkou, propojení s dneškem nechává na divákovi) sama o sobě však producenty k podpisu smlouvy nepřesvědčila. Rozhodla scenáristická práce. „Přečetli jsme si scénáře prvních tří dílů a já řekl, že uvidíme, zda budou další tři obdobné,“ líčí Clooney. Navýsost spokojen byl on i Heslov i se zbytkem. Hned poté se chopili telefonu.
Přiměl je k tomu styl, jakým se scenáristé Hellera zmocnili. Nenásledovali první filmové zpracování z roku 1970, které reprodukuje chaotické šílenství literární předlohy. A nenechali se zastrašit ani slovy samotného Hellera, který v rozhovoru pro magazín Rolling Stone prohlásil, že když se jeho románu odejme duch, literární osobitost a když se děj odprezentuje v chronologickém sledu, zbude nudný, jednotvárný příběh.
Duši románu se scenáristická dvojice snažila udržet, poskládání děje do lineární a chronologické linky bylo však základem jejich úpravy. Davies ostatně přiznává, že to bylo jeho snem od mládí: „Knihu jsem miloval od svých šestnácti. A hned mě napadlo: Co kdybych našel způsob, jak prolomit šifru románu a rozpletl ho, nalezl v něm chronologii a zjistil, jakou formu na sebe vezme v televizi?“
Přesně to s Michôdem se scénářem udělali. „Rozvinuli jsme časový sled, aby tak naše postavy dostaly trajektorii od začátku do konce,“ líčí. Z husté a nepřehledné struktury Hellerova rokenrolu zbyl přehledný příběh. Má své vlastní výrazné kontury.
Víc Yossariana, víc dramatu
Někdy se od Hellerovy knihy liší, poznamenávají recenzenti. Kromě narovnání literární rozsypané vyprávěcí linky televizní scénář příběh scelil, z Yossariana se stala jasná hlavní postava. Kniha mluví více ústy, sleduje myšlenky mnoha postav, komentuje dění z plejády perspektiv zúčastněných. Šestidílný seriál respektuje centralitu kapitána Yossariana, nešťastníka, jehož se při vzdušných misích snaží zabít tisíce lidí, kteří ho neznají – a jemuž jeho „vlastní“ lidé nesmyslně navyšují počty misí, jimiž podmiňují propuštění domů.
Na televizní obrazovce je však Yossarian trochu jiný než v románu. Hellerův kapitán je výřečný, užvaněný, zapadá do mužstva. V Clooneyho seriálu je spíš mlčenlivým pozorovatelem šílenství, které kolem něj dusá, a od ostatních vojáků mužstva se liší. Jeho představitel Chistopher Abbott mu vdechl citlivost, která ze stránek knihy nevyzařuje.
Z palety Yossarianových nepřátel navlečených v americké uniformě filmaři vybrali jen některé. Samozřejmě tu je plukovník Cathcart, upocený představitel válečné absurdity, který demonstruje svou odvahu tím, že posílá podřízené na zbytečnou smrt. Ovšemže se potkáváme s Minderbinderem, podnikavcem, který si dokázal přivlastnit válku pro vlastní prospěch, a je tu i generál Scheisskopf, jenž má za to, že nejdůležitější průpravou pro účast na válečných jatkách je ukázkové pochodování. „Šílení lidé v mocenských pozicích, kteří se ke své moci nechovají zodpovědně,“ komentuje jeden z herců Jon Rudnitsky, aby znovu zdůraznil význam příběhu pro současnost.
Minisérie sází na obrazovou působivost a kontrast. Na jedné straně přináší dramatické letecké akce, krev, zoufalství. Na druhé lyrické záběry prosluněné sardinské krajiny, vojáckou zahálku, pití, válení se na pláži, koupání se. Úzkost v letadle při bombardovacím náletu střídá idyla bezstarostnosti.
Nakonec však, podle mnohých kritiků, vítězí drama, až sentimentalita. Občasné vycházky k humoru ve stylu bratrů Marxových mizí, z obrazovky sálá spíš tragédie, absurdita násilí. Zoufalství Yossarianova tažení proti šílenství, odcizení, byrokracii, nelidskosti. Vtipností je méně. „Zatímco se televizní adaptace představuje jako černá komedie, je to téměř jistě jen proto, že Hellerův román byl legrační. Pro televizní zpracování se víc hodí přívlastek ’ponurý’ a po dlouhé chvíle shledáte, že slovo ’komedie’ je přehnané. Vlastně je nepravděpodobné, že se během oněch šesti epizod vůbec kdy zasmějete,“ soudí v článku v magazínu Esquire Madison Vain.
Z časového chaosu se stala skladná chronologická linka, z Yossariana voják, který mezi svými nešťastnými druhy ční, z literární exploze napěchované násilím a absurdním humorem spíš drama.
Zda to je klíč k rébusu Hlavy XXII, o tom se právě začaly vést spory. Abbott, seriálový Yossarian, s tím počítá. „Je to kniha, kterou známe léta. A má zatvrzelé fanoušky. Po mnoho let je součástí ducha doby. A když ji čtete, máte v hlavě naprosto perfektní herecké obsazení. A nekonečný rozpočet,“ usmívá se Abbott. Ví, stejně jako Clooney, že neuspokojí všechny.
