Všestranně nadaný rodák z Uherského Hradiště není „jen“ hercem, exceluje také na divadelních prknech, režíruje a píše poezii. A rozhodně nezapadá do škatulky typického 25letého mladíka, před kluby a nočním životem preferuje samotu, před ruchem velkoměsta utekl do přírody. A už se také oženil. „Ani nevím proč. Nikdy nic neplánuju, věci kolem mě spíš vznikají samy,“ usmívá se.
Jak jste se dostal ke hraní?
Takovou rebélií. Končil jsem v Dismanově dětském souboru a měl jsem jít na houslovou konzervatoř. Ale vzepřel jsem se. Uvědomil jsem si, že nechci cvičit šest hodin denně na housle. Že nechci, aby tak vypadal můj život. A tak jsem se přihlásil na hereckou konzervatoř. Hru na housle mám rád, ale jako koníček, který není nucený. Cvičím a hraju dodnes.
PRO PETRA UHLÍKA A DALŠÍ HVĚZDY NOMINOVANÉ V ANKETĚ ESQUIRE MAN HLASUJTE ZDE |
A považujete to dnes za správné rozhodnutí?
Ano. Jsem sociálně interaktivní, rád pracuji s jinými lidmi. Jenže hra na housle je práce o samotě. Ne že bych neměl samotu rád, ale když nic nedělám. Když odpočívám.
Je vám teprve 25, to je zajímavé.
A čím jsem starší, tím mám samotu radši. Proto jsme se přestěhovali se ženou (herečka Andrea Uhlík Berecková – pozn. redakce) a se psem za Prahu. Na našem pozemku v Litoměřicích mi dochází, jak moc lidi nepotřebuju. Zní to dost drsně, ale je mi vážně příjemně, když nikoho nevidím. Popravdě jsem už pražské prostředí přestával zvládat.
Hodně brzo jste se oženil, proč jste do toho šel?
Ani nevím… Nikdy nic neplánuju, věci kolem mě spíš vznikají samy.
České divadlo bychom měli schovávat
Divadlo, nebo film? Co vás baví víc?
Momentálně mě nejvíc láká natáčení. I s ohledem na to, jak je kultura špatně placená – herecká divadelní profese je z důvodu finanční základny čím dál tím méně uskutečnitelná. Spíš tedy teď směřuji na natáčení, dům představuje určitou finanční zátěž.
To je smutné. Čím to je, že divadlo nevydělává?
Je zde nulová podpora kultury. Jsme zemí, která se chvástá tím, jak je kulturní: vždyť máme v každém městě a vesnici divadlo! Bohužel to divadlo je velmi bídně placené, takže to není naše přednost. Spíš bychom to měli schovávat.
Sára Korbelová a Petr Uhlík v seriálu Ulice (2024)
Vracíme se tedy do dob Rakousko-Uherska, kde se chudí herci táhli s vozem a žebrali o skývu chleba?
Bohužel to tak dopadá u alternativních, nekomerčních projetků. Kdy si sám herec dává dohromady scénu, někdy si přijde jako takový „kočébrista“. Já měl velké štěstí, že jsem hned po škole nastoupil do angažmá a měl sice malý, ale pravidelný příjem. Ale ti, kteří začínají individuálními představeními, dva měsíce zadarmo zkouší a jsou na tom špatně. Až když máte třeba sedm představení, dostanete se do nějaké finanční jistoty. A kvůli tomu mizí morál v rámci umění – není uskutečnitelný, když se tak nedá žít normální život. Mučednicky je asi zajímavý, ale málokdo se pro něj rozhodne.
Dodnes nerozumím tomu, proč jsem v Ulici
Jaký projekt považujete za svou největší profesní zkušenost?
Asi Metoda Markovič: Hojer. A potom samozřejmě seriál Addicts. Tyto dva projekty zaplnily moje pracovní prázdno a díky nim jsem začal mít pocit, že něco umím. Já vím, že to zní možná příliš sebevědomě, ale herec občas někdy ztrácí sebevědomí, když nemá žádné důkazy, že tu práci dělá dobře.
Jak složité bylo zahrát někoho tak negativního jako sériového vraha Hojera?
Byla to pro mě velká výzva. Tou komplexností obrazů a vším kolem. Dostal jsem hodně prostoru něco ukázat. Negativitu role jsem moc nevnímal. Do té doby jsem měl malé role, konečně jsem dostal informaci o tom, že jsem schopen předložený prostor naplnit.
A můžete po Hojerovi, navíc v Addicts jste nebyl zrovna také svatoušek, dostat i kladnou roli?
Doufám. Moc nevěřím v tuto dualitu, je mi jedno, zdali jsou mé postavy kladné či záporné, vždy si v nich něco najdu.
Dávka dělá jed, říká fitness kouč Liška. Největší zlo je podle něj alkohol |
Co je tedy nejdůležitější u postavy, kterou dostanete?
Asi koncept. Nějaký tým, který mě dokáže oslovit svou vizí. Nechci pracovat s lidmi, kteří nevědí, co dělají. Přenáší se to i na mě a ztrácím sebevědomí, začínám pochybovat o sobě samém. Oba zmiňované projekty Addicts a Metoda Markovič měly obrovskou výhodu v silných režijních osobnostech, které věděly, co chtějí. A díky tomu teď mám větší rádius a vycítím, co není pojmenované předem a dopojmenovává se až na místě.
Na co se momentálně nejvíc těšíte?
Natáčíme seriál Vraždy v Kraji, kde hraju vyšetřovatele, takže se mi role karmicky obrací. Ale asi nejvíc se těším na film, který budeme natáčet s režisérem Tomášem Kleinem. Je to takový zajímavý komunitní celek, který mi ukazuje jiný směr tvorby. Úplně jiný směr, o kterém jsem ani nevěděl, že je možný. Záleží jen na tvůrčím týmu, jakým způsobem bude natáčet.
Petr Uhlík v pořadu 7 pádů Honzy Dědka (21. května 2024)
Kromě toho ale stále natáčíte Ulici?
Ano. Dodnes nerozumím, proč jsem tuto roli dostal, proč zrovna já. Ale jsem za to samozřejmě rád. A pomohlo mi to dělat například Metodu Markovič, protože jsem byl, i když velmi málo, už trochu zviditelněný.
Potoku a lesu je úplně jedno, jestli se někde pinožíme
Kromě hraní také píšete poezii...
Už moc ne. Ale právě teď se k ní vracím.
Dá se to nějak spojit? Hraní a psaní poezie? Mohou se vzájemně inspirovat?
Myslím si, že vůbec. Poezie je cesta ke mně samotnému, zatímco hraní je odchod od mého já. Takže naprostý opak.
Proč se právě teď vracíte k psaní?
Teď mám, i díky domu, který jsme si pořídili, vnitřní čas sám pro sebe. Čas, který není zahlcený hektickým pražským životem, a začínají se objevovat inspirační motivy k psaní poezie, které hledám v tichu a v přírodě, v jednodušším životě. Jinak je mozek příliš zahlcený.
A co třeba právě teď píšete?
Poezii, která se skládá z toho, co bych chtěl opravit na domě. Například to, že postavíme nová kachlová kamna, ve mě vytvoří inspirační zdroj pro báseň o něčem jiném než těch kachlových kamnech. Ale díky nim vznikne atmosféra, kapsa, v níž se dá tvořit.
Takže v pracovním nasazení v metropoli byste nepsal.
Nepsal jsem. Našel jsem místo dostatečně vzdálené od pražského pracovního uzlu, myšlenkově i reálně, kde nikoho nezajímá. Ani mě. Potoku a lesu je úplně jedno, jestli se někde pinožíme a chceme dostat další ceny. V této odevzdanosti a nenucenosti se potom něco nového a hezkého děje.
Petr Uhlík v představení Volání divočiny / London calling
Takže jste herec introvert?
Nevím, tak trochu se to střídá. Podle lidí. Ale ať už jsem nastavený tak, nebo tak, je mi v tom dobře. Ale čím dál víc zjišťuju, že jsem měl jiné představy o tom, co to extrovert znamená. Že to nemusí být šílený blázen, který je přehnaně aktivní, ale spíš člověk, který otevírá sociálně bližší vztahy. Což mi problém nedělá a což dělám.
Co považujete za vrchol své dosavadní kariéry?
Netuším. Vůbec. Nevnímám svůj život jako kariéru, osobní život je pro mě důležitější. Ale možná proto tu práci dělám. Protože na ni nevyvíjím zbytečný tlak. Kvůli svému nastavení však neznám všechny lidi, kteří dělají v rámci našeho oboru. Někdy je to skoro trapné, neznám skoro nikoho, ale díky tomu je to pro mě asi snazší. Nesnažím se na kariéru myslet jako na nějaký dlouhodobý projekt, na němž intenzivně dělám a vytvářím ho. Když se to má stát, tak se to stane, a když ne, nic se neděje.
Věřím, že na tohle dojedeme
Jaký je muž 21. století?
Odmítám škatulkování, každý je úplně jiný. Nevěřím v žádný prototyp muže. A nemám rád dnešní dobu, kdy se každý vyjadřuje ke všemu a všechno hodnotí. A každý mluví za nějakou skupinu, ke které se přidá. V nic takového nevěřím. S tím souvisí i sociální efekt sociálních sítí. Svět virtuální, digitální reality ovládá čím dál tím víc skutečnou realitu a začínají se stírat i mužské otázky. Člověk najednou žije ve více světech, je takový roztahaný.
Petr Uhlíkherec 25 let @petr_uhlik |
Jaká poslední radu jste někomu dal?
Nedávám rady. Mám z toho hrozný strach, protože potom přijde chvíle, kdy rady potřebuju sám.
Co pro vás znamená úspěch?
Vnitřní radost. Po dobře odvedené práci. A nemám na mysli jen kariéru, ale třeba stačí, když na zahradě objevím druhý sklep. Je to krásný okamžik štěstí, který je za chvíli pryč.
Co vás zaručeně rozčílí?
Když vidím, jak se lidi chovají v přírodě a nerespektují žádné přirozené řády. Rozčílím se, když najdu v lese pneumatiky. Vůbec nechápu nastavení mysli člověka, který něco takového dokáže udělat. Po delší době se mi to láme do takového podivného smutku, spíš si přeju, abychom vymřeli. Vzpomenu si na to, že pro tu planetu neznamenáme nic. I když ji zničíme úplně maximálně, ona to zvládne. V důsledku takovými rozhodnutími zničíme jen sami sebe. A taková rozhodnutí znamenají víc než jen „hodil jsem pneumatiky do lesa“. Znamená to i neuklizený prostor v sobě samém. Věřím, že na tohle dojedeme.
Co je podle vás v životě nejdůležitější?
Žít v pravdě. Neříkám, že to dělám. Ale tendence se snažit je podle mě nejzásadnější.
Už ve dvanácti mi psali, že mě zabijí, říká youtuber Jan Macák aka MenT |
Posloucháte spíš rozum, nebo vnitřní instinkt?
Instinkt. Celý život jsem si myslel, jak jsem racionální člověk a teď zjišťuju, že jím jsem čím dál míň. Říkám nepromyšlené věci, které vznikají z nějaké hmoty. Která možná už prošla nějakými myšlenkami, ale ty nemám pojmenované.
Po čem na konci dne toužíte?
Asi po spánku doma vedle ženy a těším se na brzké ráno v přírodě. Třeba pocit, že druhý den ráno nic nemám, je velmi příjemný.
Bojíte se něčeho?
Všeho v jakékoliv extrémní podobě. Nejvíc asi násilí a zla v člověku.
