náhledy
To, co vyjadřoval jako hardcorový zpěvák, bylo často kruté. Oslava samoty, též násilí, vymítal ze sebe vlastní traumata, agresi. Byl sám sobě exorcistou. Jako řečník se snaží ze společnosti vyhnat nenávist proti menšinám, odsuzuje kapitalistické sobectví. V úterý 14. února vystoupí Henry Rollins v Praze v Divadle Na Fidlovačce.
Autor: Getty Images
„Nechci zabíjet lidi. Jen se mi líbí ta myšlenka. Někdy jsem tak šílený, že chci zabít každého. Jenže to je jen cesta, jak ventilovat frustraci, kterou cítíš. Nemám zbraň. Mou zbraní je mikrofon a psací stroj. A to je velký rozdíl.“ Obdobných citátů, silných, provokativních, neskladných nabízejí jeho interview spoustu.
Autor: Getty Images
Jeho slova dráždila, ale nutila k zamýšlení. Ne k odsudkům. To proto, že ukazovala na složitost lidské osobnosti, rozporuplnost současné společnosti, na lopotnou, upřímnou snahu dobrat se autentické podstaty svého já.
Autor: Getty Images
Byla to krkolomná cesta. I proto, že když mu byly tři, otec rodinu opustil. Jako dítě a v dospívání zažil Rollins několik sexuálních útoků, trpěl depresemi, nízkou sebedůvěrou, diagnostikovali mu hyperaktivitu, těžko se soustředil.
Autor: Getty Images
Když končil studia na akademii, která byla přípravkou pro vojenská studia, napsal si do studijní ročenky „Další plány: celonárodní vláda teroru“.
Autor: Getty Images
Zdá se, že zlost pro něj byla tou nejozdravnější volbou, shrnul to kdysi článek s titulkem Kdo se bojí Henryho Rollinse? Prvním médiem, skrz které se rozhodl hledat terapii, byla hudba.
Autor: Getty Images
Navztekaný. Se svým kámošem Ianem McKayem, pozdějším frontmanem Minor Threat nebo Fugazi, objevil punk rock. Nejprve putoval po koncertech jako roadie, poté se čas od času dostal i na pódium. První stálou kapelou mu byl band State of Alert.
Autor: Getty Images
Nakonec zakotvil, bylo to v roce 1981, v Black Flag (na snímku) a jeho energický projev magnetizoval.
Autor: Getty Images
Do půl těla nahý se kymácel, skákal, propadal do kleku, lámal v pase, vrčel, chrčel, soptil. Děsil se publika, přiznával později, proto do něj, proti němu, vrhal vše, co měl, jak fyzicky, tak psychicky.
Autor: Getty Images
Původně punkoví Black Flag si to namířili hardcoreovým směrem a poté k metalu. Kritizovali sociální izolaci, kulturní lacinost i materiální bídu konzumní společnosti, rasismus, autoritářství.
Autor: Getty Images
Koncerty oné subkultury tehdy nebyly pacifistickými dýchánky. „Násilí bylo mou holkou. Pěstní souboje, cítit krev, lámat nosy, to bylo moje opojení, moje žena. Býval jsem zbitý a bil jsem ostatní,“ vzpomínal.
Autor: Getty Images
Posluchači v první řadě se s ním nemazali, plivali na něj, škrábali, strkali, uráželi ho. Tahal je na pódium a mlátil. Bylo to šílené. A začal disciplinovaně, vytrvale, metodicky posilovat, už v roce 1984 čněl na koncertech s postavou jako římský legionář.
Autor: Getty Images
Hudba pro něj byla vážným nástrojem. Přehlížel hudebníky, kteří se jen vezli na vlně. Kapely, které byly jako zrezivělý tank v poušti, tak je připodobnil v rozhovoru pro Rolling Stone. „Hudbu podle mě dělají ti, které hudba zachraňuje, pro které je spásou. Jimi Hendrix se sebou nemohl dělat nic jiného. John Lee Hooker – co jiného než muziku by dělal? Pracoval v McDonald´s?“ ptal se.
Autor: Getty Images
Pro něj byla muzika cestou, jak ze sebe dostat zlost. „Jen se snažím to, co je uvnitř mě, dostat ven. Ono vyjádření je často hrubé, agresivní, syrové, cokoli. Pro mě je však vztek něco, co může být velmi oduševnělé,“ uvedl v jednom z rozhovorů.
Autor: Getty Images
S písněmi, koncerty, roky s hudbou zlost odcházela. „Znám svou pravdu a vím, že nemusí být nezbytně tvou. A jsem s tím OK. Dřív to tak nebývalo,“ přiznával v roce 1993.
Autor: Getty Images
Dodal, že milníkem byl moment v roce 1991, kdy jej a jeho přítele Joe Colea přepadli před jeho domem dva lupiči. Jeho kámoše střelili do hlavy. „Když vašeho nejlepšího kamaráda zastřelí pár kroků od vás, změní vás to. Ta zkušenost mi pořád sedí na ramenou. Víc si uvědomuji čas, smrtelnost. Život je mi méně drahý. Nakonec zemřete. Nakládejte s časem moudře, ale moc se tím nevzrušujte,“ říkal.
Autor: Getty Images
Do dějin rockové hudby se zapsal silně jak s Black Flag, tak později sólově a s kapelou Rollins Band. Na snímku s Joe Strummerem z The Clash, Rickem Rubinem a Johnnym Cashem.
Autor: Getty Images
Předpovídal si však, že navěky u muziky zůstat nemusí. Šlo mu o usmíření. „Pokud jde o vztek, při psaní a v muzice se snažím dostat ven to, co je ve mně. Jakmile to udělám, přestanu nahrávat,“ prohlašoval. „Protože já nejsem rocková hvězda. Necítím povinnost vydávat pro děcka každý rok.“
Autor: Getty Images
„Nejsem bavič. Věřte, až budu hotový, až nebudu mít nic, o čem bych zpíval, nebudu tady překážet a snažit se ještě něco vydojit,“ říkal.
Autor: Getty Images
Nakonec se víc a víc posouval k mluvenému slovu. Jeho stand-up vystoupení rozhodně nebyla komická. Zahrnuje i anekdoty, někdy vulgární, ale zabývá se společenskými tématy, má intimní retrospektivní polohy.
Autor: Getty Images
Lidé potřebují slyšet, potřebují komunikovat. Potřebují slyšet jiné lidi. Muzika vám to dneska nedopřává vždycky. Spousta textů vlastně nic neříká. A na koncertu zpěvákovi beztak nerozumíte,“ vysvětluje, proč mají jeho promluvy takový úspěch.
Autor: Getty Images
I v nich je vlastně punk. „Je to velmi intimní a můžete to dělat docela všude,“ líčí. Čtrnáctého února to Henry Rollins předvede Na Fidlovačce.
Autor: Getty Images