Při povodňové katastrofě začíná hasičská práce evakuacemi. Ochota lidí opustit svůj dům záleží i na lokalitě. Jsou oblasti, kde lidi nepůjdou a nepůjdou a ve vedlejším domě jdou okamžitě a jsou vděční, že je upozorníte. Logika a racionalita se v tom úplně vysledovat nedá. Když je nepřesvědčíte a voda přijde, musí hasiči začít zachraňovat.
„V Opavě jsem byl svědkem, že lidé nechtěli opustit panelové domy, a když se hladina vody zvyšovala, najednou se ozval první pán, že žádá pomoc. Za patnáct minut se ozval další člověk. A po dalších dvaceti minutách další…“ říká Petr Andráško, dokumentarista Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje.
Další fáze: Hrozí požáry, protože v zaplavených domech a garážích můžou lidem zkratovat například baterie. Lidé jsou při evakuacích ve stresu a roztržití, takže se na hasiče obracejí, že možná nechali doma puštěný plyn. Že ve zmatku zapomněli na nějaké zvíře.
Podívejte se na povodně z pohledu hasičů |
Po opadnutí vody se začíná se stabilizací budov, na což vyjíždějí speciálně cvičené týmy. Hasiči odstraňují popadané stromy, zabezpečují i elektrocentrály a především se čerpá a čerpá a zase čerpá.
Pár hodin spánku
Přitom narážíte i na uhynulá zvířata, kočky, psy, další domácí mazlíčky a neštěstí lidí kolem, křik, pláč. A hasič? Při běžném zásahu, kdy hoří něčí dům a poblíž stojí plačící rodina, si to tolik v hlavě nepřipouštíte, stres se rozprostře, protože zásah trvá i několik hodin a hasičů je na místě pohromadě víc a navzájem se znají.
Povodně jsou několikadenní intenzivní zátěž, opakující se emočně vypjaté scény, ale časem se obrníte, jinak to ani nejde.
Profesionální hasiči přespávají ve službě na domovských stanicích. Kolegové-dobrovolníci, kteří přijedou z jiných krajů, usínají na pár hodin denně u svých výjezdových aut. Přivezou si s sebou lehátka nebo nafukovací polštáře.
Jídlo? Podle zákona musí zaměstnavatel hasičům při delším zásahu zajistit stravu, ale oni příčetně vědí, že v takových krizových stavech za nimi nemůže oběd přijet vždy na minutu přesně a rozhodně ne servírovaný na porcelánu.
„Proto i my máme cosi jako evakuační zavazadlo, takovou brašnu, kterou si každý hasič skládá individuálně: pár věcí na převlečení, náhradní ponožky, nějaké trvanlivé jídlo, energetická tyčinka. Někdo si tam přidá víc oblečení, někdo víc jídla. Můj kolega si navíc přibaloval piškoty, které se hodily například při záchraně vystresovaného psa, který byl delší dobu ve studené vodě – na piškoty jej lákali.“
Povodně jsou několikadenní zápřah ve špinavé vodě, často kontaminované kdečím. Jak se z toho sám doslova nepo...? Nebo snad mají hasiči vytrénovanou imunitu, že je nic nepoloží? A co například žloutenka?
„Lidé si myslí, že po návratu ze zásahu na stanici si konečně vydechneme a jdeme spát. Ne. Vždycky musíme očistit veškerá auta, umýt nejen sebe, ale i techniku, vydezinfikovat ji. Trvá to někdy i hodiny.“
Fotit? Zachránit?
Petr Andráško vyrostl v rodině, kde se tatínek stal důlním záchranářem, maminka zdravotní sestrou, bratr hasičem. Kdyby se Petr pustil do kariéry policisty, mohli tvořit dokonalou „IZS“ rodinu, jenže on během střední školy po přestěhování do Stanislavic u Českého Těšína objevil něco jiného: dobrovolné hasiče.
Vystudoval na Vysoké škole báňské v Ostravě, konkrétně na Fakultě bezpečnostního inženýrství. Před sedmi lety pak zažil svůj první výjezd s profesionální jednotkou z centrální stanice v Ostravě Zábřehu, kde nedávno povýšil na vyšetřovatele příčin požárů.
Povodňová číslaBěhem zářijových povodní muselo do akce 5 500 jednotek profesionálů i dobrovolníků z celkových šesti a půl tisíce. Za pomoci vrtulníků bylo zachráněno 147 lidí a 15 domácích zvířat. Ještě dva týdny po opadnutí vody bylo v terénu přes tisíc hasičů. |
Peníze, které si vydělal, odjakživa investoval trochu jinak než ostatní jeho vrstevníci. Za první větší brigádu si koupil akční kamerku. Když mu v osmnácti vyplatili spoření, rodiče mysleli, že si peníze uloží nebo začne šetřit na auto – jenže on si koupil profesionální foťák.
Že rád fotí a umí to, si časem všimli i jeho velitelé. Přišla nabídka, jestli nechce k běžné hasičské práci dělat bokem dokumentaristu.
„Ostatní kluci vědí, že tam nejsem od toho, abych získal pro sebe skvělou fotku, ale abych prezentoval jejich práci. Když jsem byl v Bohumíně, tak jsem nestihl kluky ani pořádně nafotit, jak přenášejí přes vodu zachraňované lidi. Prioritou byla pořád pomoc. Držel jsem v náruči dítě, které jsem utěšoval, a čekal, než kluci donesou jeho maminku,“ říká.
