Než onen úder v listopadu roku 2004 přišel, plánovali ho Michael Kai a David Aulicino tři roky. Pečlivě zkoumali terén v přestrojení, zjišťovali si o svém cíli všemožné podrobnosti. Pro realizaci neželeli ani stovek dolarů na nezbytných výdajích.
Napoprvé selhali, ne vlastní vinou. Ale protože ve svém nápadu cítili sílu, pokračovali dál. Až ke zdaru, který se nenáviděnému Harvardu postaral o pořádnou ostudu.
Z čeho přesně pramení nevraživost mezi studenty různých amerických univerzit, jisté není. Nejspíš je to tím, že Američané přejali systém britského vzdělání, a s ním i onu historicky podloženou nevraživost mezi prestižními vysokými školami. Vzájemné škádlení prestižních vzdělávacích institucí totiž víc než připomíná věčné spory Anglie, zda je lepší Cambridge, nebo Oxford.
Ve zkratce však tyto konflikty zrcadlí soupeření významných škol a jejich absolventů o prestiž, sponzory, celospolečenské uznání. Protože ten nejlepší může nakonec vždy být jen jeden. A když o výsledku přesvědčivě nerozhodne ani přátelské utkání ve fotbale, nastává čas na vtípky, které mají konkurenty znemožnit.
Únos buldoka byl výzvou k souboji
O tom, co přesně zapříčilo „věčné“ nepřátelství mezi Yaleovou a Harvardovou univerzitou, kroniky mlčí. Pnutí tu prý existovalo odpradávna, ale tím oficiálním vyhlášením války snad mohl být incident z roku 1933. Při něm tým harvardských vtipálků unesl Fešáka Dana II., tehdejšího psího maskota Yale.
Z akce se dochovala fotka, na níž zmíněný hafan pokorně olizuje botu, nejspíš namaštěnou sádlem, sochy zakladatele konkurenční univerzity Johna Harvarda. Takovou pohanu si Modří, jak si podle tradiční barvy fotbalových dresů studenti z Yale říkají, pochopitelně nemohli nechat líbit. V půtkách s Karmínovými (barvami Harvardu je sytě červená, černá a bílá), však dlouho tahali za kratší konec provazu.
V roce 1961 se harvardským podařilo skrze falešné věstníky přesvědčit masy studentů, že na fotbalovém utkání zasedne mezi diváky na tribuně Yale prezident John Fitzgerald Kennedy. Modří se chystali na velkou slávu, aby nakonec slavnostní fanfárou a prezidentskou hymnou Hail to the Chief uvítali jen Roberta Smitha, prezidenta studentských spolků Harvardovy univerzity, který si na sebe gumovou masku připomínající prezidenta vzal a povýšeně jim kynul rukou.
Jen o rok později pak Harvard vypekl Yale znovu, když na třetí hodinu ranní, v den zápasu mezi univerzitami, zorganizoval v kampusu New Heaven přehlídku souborů pochodové hudby. Takhle břeskný budíček modrým sportovcům neprospěl, a na výsledku utkání to bylo znát. Yale se občas také trefil do slabého místa, ale v meziuniverzitních střetnutí vtipálků platil spíše za otloukánka.
V průběhu osmdesátých let se však sympaticky řevnivý Harvard postupně proměnil. Studenti této univerzity se nad dosud úspěšně páchané výstřelky a vtípky najednou povznesli – podle studentů z ostatních univerzit se na Harvardu zkrátka stali namyšlenými – a přestali se podobnými úsměvnými malichernostmi zabývat.
Ostuda, kterou Harvard předtím několikrát uštědřil Yale, však zůstala nepotrestaná.
Odplata přišla 20. listopadu 2004.
Sladká pomsta na domácí půdě
Tehdy vstup k allstonskému stadionu Johna Harvarda obsadila dvacítka mladíků, s dresy harvardského sportovního týmu a tvářemi pomalovanými červeno-bílými barvami.
Důsledně instruovali vstupující, že u vybraných sedadel jsou rozmístěny potištěné papírové desky, které bude třeba při zápasu na podporu sportovců Harvardu najednou zvedat. Mozaika vytvořená z 1 800 cedulí napříč čtyřmi sektory měla podle instrukcí a ujištění nést zvolání: „Harvarde, do toho!“
Studenti, kteří se na tribuny Karmínových hrnuli, to brali jako fakt. Dílem proto, že mladíci u vstupu byli tak výmluvní. A také proto, že byli označeni jako členové Harvard Pep Squad. Tedy těch, kdo na podobných akcí organizují akce roztleskávaček, přehlídky pochodových kapel, choreografii týmového fandění.
Nikomu nepřišlo divné, že Harvardská univerzita svůj Pep Squad už dlouhá léta neměla. Poněkud pyšní harvardští studenti se o takové všednosti nestarali, automaticky počítali s tím, že to někdo vyřeší za ně. A zdálo se, že vyřešil!
Háček byl v tom, že všichni ti dychtiví mladíci u bran stadionu byli ve skutečnosti studenty z konkurenční univerzity Yale. A když při zápase na jejich pokyn začali Karmínoví cedule zvedat nad hlavu, složila se mozaika červenobílých barev v obří nápis: „We Suck.“ Tedy: „Stojíme za …“ anebo slušněji „Jsme na houby.“
Harvard skáče, jak Yale píská
Poprvé k tomu došlo v sedmačtyřicáté sekundě čtvrté minuty před poločasem. A nestalo se to jen jednou. Kdykoliv přestrojení záškodníci z Yale zaveleli, tribuny plné harvardských studentů, přednášejících a absolventů hlásili nápisem svému týmu i celému svému stadionu, co si o Harvardu myslí.
Na opačné tribuně se studenti a studentky z Yale mohli potrhat smíchy. Bouřlivě volali na harvardské, že stojí za houby. A vůči pokřikování navenek neteční harvardští jim odpovídali halekáním „My jsme Harvard!“ a taky cedulemi, že stojí za houby.
„Běhali jsme mezi uličkami a motivovali Karmínové k tomu, aby cedule zdvihali častěji,“ vypráví Michael Kai, jeden z hlavních strůjců vtípku. „Myslím, že jsme na tribunách Harvardova stadionu předváděli víc harvardského sportovního ducha než samotní studenti Harvardu.“
Jako správní záškodníci se dokázali před koncem zápasu vypařit.
O oné pomstě na Yale snili dlouho.
Kai a David Aulicino s nápadem přišli v roce 2002, celý rok chystali realizaci. Nechat potisknout 1 800 cedulí nebylo nic laciného. Jejich původní plán byl, že takto vyzdobí sedadla domácích na harvardské tribuně. Jenže před utkáním v roce 2003 někdo nahlásil na stadionu bombu. Akci tedy museli na poslední chvíli odvolat.
„Vydržet s tím nápadem čekat celý další rok bylo těžké, ale vyplatilo se to,“ soudí Aulicino. Nelituje vynaložených peněz ani toho, že se před tím museli „v utajení“ do Bostonu vypravit, to hrál Harvard s univerzitou Cornell, aby na místě přepočítali sedadla.
Ostudu, kterou 20. listopadu 2004 Karmínoví utržili, Harvardova univerzita klasicky napoprvé popřela. Záškodníci z Yale však s něčím takovým počítali, proto byla o dva dny později spuštěna internetová doména harvardsucks.org, na níž šlo všechno hezky vidět, celá provokace byla zdokumentovaná fotografiemi.
Vtipálci z Yale si mimochodem tenkrát preventivně zaregistrovali i doménu yalesucks.org, pro případ, že by Harvard plánoval odvetu. Nic takového se však nestalo.
„Harvard už zkrátka vtípky nedělá, tváří se být nad věcí a vypadat, že takové přízemní věci se jich nijak nedotýkají,“ hodnotí to studenti z Yale.
Nebylo to však naposled, co si z Harvardu někdo vystřelil. V roce 2006 se podařilo vtipálkům z Massachusettského technologického institutu uzmout jejich slavnostní vlajku s logem s latinským VE-RI-TAS, přepišme to jako PR-AV-DA, a nahradit ji téměř totožnou vlajkou, jen s popiskem HU-GE-EGO; OB-ŘÍ-EGO.
