Siglo de Oro neboli Století zlata, jak nazývali Španělé období mezi lety 1580 a 1640, bylo na počátku devatenáctého století jen dávnou vzpomínkou. Koloniální impérium řízené z paláců Valladolidu se smrsklo z rozlohy 31,5 milionu kilometrů čtverečních na 934 tisíc. Z říše, nad kterou slunce nikdy nezapadalo, zůstaly kolem roku 1820 Španělsku už jen poslední střepy. Kuba, Portoriko, Guam, kus pouště Sahary a Maroka.
V celé Americe proběhla vlna revolučních a osvobozeneckých bojů, v nichž si obyvatelé kolonií postupně vydobyli právo na nezávislost a sebeurčení. Určitě to však neznamenalo, že by se Španělsko úplně zřeklo svých imperiálních tendencí. Sentiment po světovládě, živený vzpomínkami na Zlaté století, v jejich myšlení přetrvával.
Za národního hrdinu Peru je považován José de San Martína, který zemi v roce 1824 osvobodil od španělské nadvlády. Pro opravdu funkční nezávislost této země měl však daleko větší přínos poněkud nečekaně německý přírodovědec Alexander von Humboldt. Byl to on, kdo si při expedici o dvacet let dříve neodpustil zastávku u peruánského pobřeží, na souostroví Chincha. Na ostrovech, které byly prakticky celé pokryty tisíce let vršeným trusem mořských ptáků.
Je těžké si to představit, ale nános usazených exkrementů byl místy silný desítky metrů. Původní skalnaté podloží se pod ním dočista ztrácelo. Humboldt tu odebral pár vzorků, které odeslal k analýzám do Evropy. A chemici zajásali.
Praxe hnojení ptačím trusem nebyla v Evropě neznámá a guáno, tedy nahromaděný ptačí trus, se dal sbírat i na evropských útesech. Jenže vzhledem ke klimatickým podmínkám nebyly v mírném pásu jeho kvality valné. Nepravidelné, ale vytrvalé deště a vlhké zimy se postaraly o to, že větší část pro zemědělství užitečných látek byla z tohoto substrátu vymyta.
Guáno z ostrovů Chincha bylo naprosto jiné, protože zrálo v suchu a pravidelné monzunové deště z něj živiny dostat nedokázaly. Ptačí trus z jihu Ameriky obsahoval v pětině své hmotnosti dusík a jeho sloučeniny, kyselinu močovou a amoniak. A kromě jiného se uvnitř nacházela vysoká koncentrace fosforu, vápníku a hořčíku.
Hodnotu jako dvacet procent ceny zlata
Přírodovědec Humboldt tedy poslal do Evropy vpravdě unikátní přírodní hnojivo a tím se zasadil o zrození skutečné nezávislosti Peru. Protože byť bylo po hrdinném boji generála San Martína formálně nezávislé na Španělsku, bylo pořád hospodářsky nestabilní a vydané napospas španělském importu.
Jakmile však v Peru začali na ostrovech Chincha těžit guáno, peníze se jim do státní kasy jen hrnuly. Peru se brzy stalo nejbohatší zemí Jižní Ameriky a z ptačího trusu, těženého a vyváženého v objemu 500 tisíc tun ročně, plynulo 60 procent státních příjmů. Při ceně 167 dolarů za jedno kilo, která představovala pětinu tehdejší hodnoty zlata stejné hmotnosti, se není čemu divit.
Guáno se stalo zásadním nástrojem zahraniční politiky Peru v Evropě. Hlavními odběrateli byly Velká Británie a Francie, země, které následně kvůli zájmům vlastního zemědělského hospodaření preventivně vyrovnávaly diplomatický tlak Španělska na celou Jižní Ameriku. Bylo to však velmi vratké spojenectví, které podléhalo výkyvům cen, kvality zboží a pravidelnosti dodávek. A dostalo povážlivé trhliny poté, co Britové našli a obsadili vlastní zdroj guána na ostrově Ichaboe u pobřeží Namibie. Leželo tu v sedmimetrové vrstvě. Měli to sem blíž, vyšlo je to levněji. A tak se z obchodních a diplomatických partnerů Peru a Velké Británie stali po roce 1860 konkurenti.
Toho okamžitě využili Španělé, kteří se stále opájeli sny o novém Zlatém století. Věděli, že na dobývání Jižní Ameriky jim už síly nestačí. Ale proč dobývat? Stačí jen připravit Peruánce o jejich zapáchající bohatství na ostrovech Chincha a vlezou do chomoutu kolonie dobrovolně. Pro anexi ostrovů však chyběla v Evropě ospravedlnitelná záminka. Španělé se proto opravdu hodně snažili, aby ji nalezli.
Jak vyrobit válku
Jednou z provokací bylo například vyslání španělské „expedice“ do jihoamerických přístavů. Jenže copak to bylo za expedici, když ji vedly obrněné lodě a dělové fregaty a kromě zjevného zastrašování neměla žádné jiné poslání? Lodě navíc spadaly pod přímé velení admirála Luise Hernándeze Pinzóna. Ano, byl přímým potomkem oněch bratrů Pinzónů, sloužících už na lodi Kryštofa Kolumba. Koloniální poselství této výpravy tak bylo víc než zřejmé a španělský dobový tisk na to opakovaně upozorňoval.
Pak tu byla ještě provokativní návštěva „Muže z Madridu“, Eusebia Salazara Mazaredy. Tento pověřenec španělského dvora se dožadoval slyšení vlády v Peru. Připomenul jí velmi nepříjemné téma nesplacených válečných reparací, její smluvní povinnosti vůči Španělsku. Žádal, aby se s ním zacházelo jako s vyslancem, dožadoval se například čestné dělové salvy, ačkoliv oficiálním diplomatem ambasády nebyl. A halasně si stěžoval, že na recepcích není oslovován jako Comisario real, Královský komisař. Není divu, onen titul pocházel z koloniálních časů, z doby, kdy Peru podléhalo španělské vládě. I tuto cílenou netaktnost Peruánci ustáli.
Fotbalová válka mezi Salvadorem a Hondurasem začala na stadionech Od fotbalu není daleko k politice a od vlastenectví k nacionalismu. A od politiky a nacionalismu nebývá daleko k válce. Stohodinová válka mezi Salvadorem a Hondurasem z roku 1969 je toho důkazem. Její roznětkou byly tři kvalifikační zápasy na mistrovství světa. |
Pořád to k vyhlášení války nestačilo, proto si museli Španělé vypomoci druhořadou záminkou. Do kronik je zapsána jako Incident z Talambó a nic moc jiného se o ní neví. Událost se měla odehrát 4. srpna 1863 na haciendě poblíž Lambayeque, rozlícený dav čtyřiceti peruánských zemědělců při ní měl zmasakrovat dva španělské.
Madrid na to s nápadnou pohotovostí zareagoval, a „v zájmu ochrany španělských občanů na území Peru“ vyslal do regionu své válečné lodě. A ty, pod Pinzónovým velením, v zájmu „ochrany španělských občanů“ vojensky obsadily guánonosné souostroví Chincha.
Viva la Independencía, verze 2.0
Španělsko se však přepočítalo. Na evropské diplomatické frontě vítězilo, Britové, kteří už sami těžili guáno, viděli v Peru konkurenty a jejich vojenské umravnění Španělskem jim přišlo vhod. Dokonce se hovořilo o tom, že by Španělé za přímou podporu své vojenské kampaně s Anglií trvale směnili Gibraltar. Jenže španělská vlajka a čtyři stovky po zuby ozbrojených španělských námořníků na ostrovech Chincha bolestně připomínaly návrat koloniálních časů všem obyvatelům Chile, Bolívie, Venezuely, Ekvádoru a Kolumbie.
Za Peru se tak postavila celá Jižní Amerika. A v Peru samotném navíc propuklo lidové povstání. Proti všemu španělskému. Žádné smírčí řešení už nepřipadalo v úvahu. Tahanice, které byly bojem o hromadu ptačího trusu a ekonomické následky, běžely další dva roky.
Španělé, jejichž pár stovek vojáků a desítka lodí stála proti spojeným silám celého jihoamerického kontinentu, neměli šanci na vítězství. I když v této první tichomořské válce můžeme padlé počítat na necelé desítky, konflikt byl divoký tím, že kdykoliv mohl vygradovat do opravdové světové války. Šlo o mimořádně cennou surovinu s omezenou dostupností. Bývalé kolonie byly nenápadně podporovány Francií a pruským Německem, což šlo ostře proti španělským a britským zájmům. A Spojené státy americké tehdy nestály ani o úspěch jihu, ani o vítězství Madridu. Vše nakonec skončilo podepsáním příměří v roce 1871, po dalších osmi letech následovala mírová smlouva.
Hlavní důvod smíru však byl mnohem prozaičtější.
Peruánský, nebo chilský ledek?
V roce 1870 sice osvobozené ostrovy Chincha vydaly rekordních 700 tisíc tun guána, ale byl to poslední výnos. Byly kompletně vytěžené. Jakákoliv válka o ptačí exkrementy tím pozbyla smyslu.
Dlouho nevydrželo ani příkladné spojenectví mezi jihoamerickými státy, které se dokázaly stmelit v boji proti koloniálním ambicím Španělska. Peru si totiž šťastnou kartu vytáhlo hned dvakrát a po vyčerpání zásob guána na ostrovech odhalilo extrémně výtěžné depozity ledku, dusičnanu sodného, v poušti Atacama. Sousední Chile však na nic nečekalo a rozhodlo se nad nalezišti iniciativně převzít kontrolu.
Jihoamerickou alianci boj o spornou hranici rázem velmi výnosné pouště v takzvané Druhé tichomořské válce zničil. Peru tentokrát prohrálo, o zlatý důl nového minerálního hnojiva přišlo. I proto se dusičnanu přezdívá chilský ledek, byť byl původně peruánským. Dva jihoamerické konflikty o výhodné zdroje tak definitivně překreslily mapu regionu a nadobro také zmrazily koloniální ambice Španělska, které svůj nový Zlatý věk chtělo vystavět na ptačím trusu.
