Legalita nelegalita, graffiti nejde zkrotit, říká vizuální vandal Michal Škapa

  • 84
Město si prohlíží úplně jinýma očima než běžný chodec. "V mém mozku je to už úplně přepnuté, zkoumám: kde by se co dalo nastříkat, kterému místu by slušel jaký nápis," líčí Michal Škapa. Legenda českého graffiti a výtvarník, jehož díla neoživují jen mostní pilíře a vagony, ale i respektované galerie.

Do graffiti se pustil na konci roku 1992. Inspirace? Fotka graffiti na newyorském metru, co vyšla v jednom českém časopisu. "Tu mám vypálenou do mozku doteď," říká. A taky cesty stopem do Amsterodamu, odkud se šířila vlna graffiti po Evropě. "Bylo to nejčistší pokračování stylu, který vznikl v Americe," vysvětluje, "nafotil jsem si tam pár věcí a ty fotky byly pro mě svátost."

Graffiti tehdy pohltilo nejen jeho. "Pamatuju si, že na začátku 90. let jsem trávil hodiny jen tím, že jsem projížděl město tramvají a metrem a sledoval jsem, kde se něco nového objevilo. Jak byla někde nová čárka, hned jsme to v partě řešili. V té době jsme to hodně prožívali a jezdili se na ty věci koukat naživo, bylo to téměř hmatatelný."

Komunita lidí, co malovali, držela při sobě a rostla, přidal se breakdance a rap. "Z té doby znám široké spektrum lidí, které dnes tvoří část kulturní scény, ať už se jedná o výtvarníky, hudebníky, filmaře a podobně."

Rozhovor grafomanů s městem

"Při malování u zdi se necítím svázaný žádnými konvencemi. Můžu si malovat, co mě napadne, a nikdo mi do toho nemluví. Je to prostor, kde můžu experimentovat. Je to komunikace s místem, se světem venku. Stává se to i vzkazem dalším lidem ve hře. Nebo taky sdílenou zkušeností, když se člověk s někým domluví a jde se malovat společně," přibližuje.

Galerie NE

Rozhovor s Michalem Škapou vyšel v rámci projektu Galerie Ne.

Galerie NE je inspirativní projekt, multimediální internetová galerie odvážných Češek a Čechů nebo lidí trvale žijících v Česku. Jeho cílem je vyjádřit zápor, odmítnutí, nesouhlas. Nedovolit, co jiní mají za samozřejmé, nemyslet v běžných pojmech, nechtít, po čem ostatní touží, nejít předem danou cestou, nepřitakat tupě, nerozhodovat se bez užití kritického rozumu, nepodvolit se, neohnout, nenechat se zlomit, nepřidat se, nevybrat si jednodušší cestu, neuhýbat.

Říct ne nemusí znamenat negaci, může být nositelem kladného náboje. Může být projevem pevného přesvědčení, charakteru, víry a sebevědomí. Může posílit, poposunout, otevřít jiné cesty, oklepat balast a nánosy konvence. Stačí v sobě nalézt odvahu. Nebo jen prostě nemoci jinak. Být jediný a jedinečný. V daný okamžik na daném místě. V čemkoliv. Sám za sebe.

S konvencemi, normami a vyhláškami je graffiti spíš v konfrontaci než harmonii a tak to má podle něj být. "Malování na zdi je organickou a živelnou záležitostí a je těžké ho zkrotit. Writeři tak vyjadřují vztah k městu a nerozdělují ulice na povolené a nepovolené. Jsou to grafomani, kteří chtějí mít popsané všechno. Jde i o to, kam co sedne, což nelze regulovat shora," konstatuje Michal Škapa.

Graffiti je pro něj hlavně živelné vyjádření a touhle optikou se dívá na město už dvacet let. "Otázku legality a ilegality v hlavě tudíž často ani neřeším," přiznává. V dnešním městě protkaném stovkami bezpečnostních kamer je to docela jiný adrenalin, než když v Praze party se spreji začínali, ale trvá na tom, že divoká, pouliční kapitola k vývoji writera patří: "Pro mě platí, že když si člověk tohle radikální období neprojde, tak jeho písmo na zónách nikdy nedosáhne potřebného respektu."

Místa, která po graffiti volají, ale vybírá přísně. "Příkladem, kde mi pouliční projevy naprosto sedly a podle mě naprosto souzněly s městem, byla Paříž: ulice, kde jsou galerie, se proplétala parky a různými zákoutími, kde byly jak podpisy, tak barevná větší písmena, DIY plakáty (nezávislá, autonomní tvorba, DIY – do it yourself, pozn. aut.) a vůbec všechno možné. Z nejvyššího patra galerie Centre Pompidou byl vidět piece na střeše. Šel v tom číst příběh, bylo vidět, že město svobodně dýchá."

Podotýká navíc, že pro hořekování nad divokými malbami na zdech nevidíme, co všechno se na nás ve městě hřmotně hrne. "Vizuální nepořádek, který tvoří všudypřítomné, často velmi nevkusné reklamy, billboardy, plakáty, cedule nad obchody, vytvořené bez špetky citu a grafických zkušeností. To všechno ovlivňuje psychiku, styl, hrdost a vkus člověka. Ale nedej bože, když do tohoto bordelu někdo udělá čárku sprejem, většinová společnost by ho nejradši umlátila čepicemi."

Došlo i na metro. Ale taky na školy

Jako vizuální vandal, jak si umělec, který vystupoval pod nicky Tron, Key či 2Rock, říká, nedokázal v roce 2000 při návštěvě New Yorku odolat a splnil si sen: s kolegy výtvarníky Honzou Kalábem a Michalem Dvořákem pomaloval metro.

Má však i druhou tvář, jako výtvarník propojuje graffiti s tradičními přístupy a jeho díla vidělo například Expo 2010 v Šanghaji, pražské galerie Mánes, Trafačka a The Chemistry či GAV v Kutné Hoře, ale i Pražský dům v Bruselu.

Michal Škapa

Narodil se 16. května 1978. Vystudoval Vyšší odbornou školu grafickou v pražské Hellichově ulici. Vystavoval na Expu 2010 v Šanghaji, v galeriích Trafačka, Mánes, DOX, The Chemistry, GASK v Kutné Hoře, GAV Cheb, v Pražském domě v Bruselu. Vytvořil vlastní font, s Vladimírem 518 založil sítotiskovou tiskárnu Analog BROS, je autorem řady plakátů.

Se spreji dnes maluje i pro publikum, na které by kdysi nepomyslel. Párkrát si ho totiž pozvali ředitelé škol, aby studentům ukázal, že graffiti není jen tag na zdi, ale též komplexní malba, která může nést celý příběh. Na základní školu v Praze 10 tak přivedl svou fiktivní postavu Mistra Spreje a jeho pouť za slávou. "Šplhá za ní, a když je nahoře, zjistí, že ho čeká pouze pád do propadliště dějin," popisuje.

Na škole v Chebu poté zpracoval velkou malbu, kterou pracovně nazval Evoluce. "Jde o průřez zemí, o vrstvy, které reprezentují vývoj jedince, potažmo společnosti: hračky jsou bezstarostné dětství, školní potřeby zase dospívání, práce, technika a výroba symbolizují dospělý věk, k němuž patří peníze, zbraně, ropa – předměty moci. Další vrstva je apokalyptická: náhrobky oznamující smrtelnost, zánik. Celá malba je uzavřena povrchem planety, na kterém leží mrtvý kosmonaut a z jeho 'batohu' vylézá zelená rostlina, šance pro nový život, nový začátek."