Nejprve celou akci představíme. Po půlnoci na 18. března 1990 se do muzea vloudila dvojice falešných policistů, pod záminkou šetření výtržností, v ulicích se ostatně slavil den svatého Patrika. Třináct minut zločincům trvalo, než strážné přemohli. Nebylo na tom nic tak těžkého, jeden z nich byl na své docela premiérové směně, druhý byl hippie, co si v muzeu přivydělával vedle muzicírování. „Pánové, toto je loupež,“ ohlásili prý lupiči. Když hlídače připoutali ve sklepení k plynové trubce, další hodinu a deset minut zabrala selekce obrazů a jejich vynášení ven.
Před finálním odchodem se lapkové ujistili, že se spoutaným strážným vede dobře, v kanceláři šéfa ostrahy zabavili kazety s kamerovými záznamy a data z monitoringu pohybu a zmizeli. S sebou odnesli třináct děl, v roce 1990 je FBI ocenila odhadem na 200 milionů dolarů, do roku 2000 částku zvedla na 500 milionů. O deset let později nezávislí znalci cenu lupu ocenili 600 miliony dolarů. Akce je považovaná za největší loupež uměleckých předmětů v historii.
Troufalý a veleúspěšný podnik v bostonském muzeu dodnes připomínají prázdné rámy na zdech. Vedení instituce chce, aby prázdno upomínalo na obří ztrátu, která po loupeži zůstala. A zároveň věří, že se plátna na svá místa přece jen vrátí. Jenže uteklo už čtyřiatřicet let.
Prázdná místa však nezůstávají jen v rámech. Dodnes doprovázejí celý příběh loupeže. Stejně jako řada podivností. Jednou z největších je klíč, podle něhož lapkové svou kořist z mnoha muzejních cenností vybírali.