Psát o něm není snadné, přinejmenším ze dvou důvodů. Ten první ilustruje policejní plakát, na němž figuruje jako hledaná osoba. "Je mu čtyřicet, měří 170 centimetrů, váží 70 kilo, má tmavě hnědé vlasy, hnědé oči, snědou kůži," instruoval. Potíž byla v tom, že se pletl jak ohledně zločincovy výšky a hmotnosti, tak barvy očí i kůže. A tak je to skoro se vším v jeho příběhu. Ano, dobrat se pravdy o muži, který vystupoval i pod jmény kapitán Staughton, Frederick Fredericks, Piet Niacud, plukovník Beza, major Frederick Craven či Fordham, snad ani nejde.
A zadruhé, měl-li by článek vylíčit všechny eskapády, které se mu připisují, byl by dlouhý k neučtení. I kdyby jich byla pravdivá jen polovina z nich, stihl toho Fritz Duquesne hned za několik lidských životů.
Nenávist s příčinou. A na celý život
Datum jeho narození je překvapivě, jako jeden z mála momentů jeho života, jasný. Narodil se v jihoafrické Kapské kolonii v roce 1877, studoval v Londýně a Bruselu, pak se však domů vrátil jako člen britské armády. Nebyl to ale návrat, jaký si představoval.
Velitel britských vojenských sil lord Herbert Kitchener totiž trestal tamní búrské obyvatelstvo politikou spálené země, která hraničila s genocidou. Dotkla se i vojáka Duquesneho. Když se svou jednotkou procházel kolem farmy své rodiny, našel místo ní jen spáleniště.
Tím to nekončilo, později se, jak píše list Daily News, dověděl, že jeho sestru Britové znásilnili a zabili, zavraždili jeho strýce a též že jeho matka umírá v jednom z britských koncentračních táborů pro děti, ženy a staré. (Ano, koncentrační tábory jsou britským vynálezem právě z této oblasti.) Tyhle momenty jsou klíčem k pochopení Duquesneových dalších osudů, aspoň to tak později tvrdil.
Britská uniforma ho začala pálit. Zrodilo se nepřátelství k Britům a řezníkovi Kitchenerovi osobně. Nepřátelství, jemuž Fritz zasvětil celý svůj život. Od této chvíle už nebude žít jako jeden z mnoha.
Muž, jehož nelze uvěznit
Potvrdily to hned následující roky. Se zahájením druhé búrské války v roce 1899 se zapojil do búrských jednotek, byl zajat, uprchl. Byl zajat podruhé, popletl však hlavu dceři jednoho ze strážců a utekl podruhé.
BúrovéByli potomky především nizozemských kalvinistů, francouzských hugenotů a německých luteránů, kteří do jihoafrického regionu přicházeli v sedmnáctém, osmnáctém a raném devatenáctém století. Vyvinuly se u nich tradice kalvinistické kultury, s důrazem na rovnost a nezávislost, za kterou neváhali bojovat nejprve proti Nizozemské Východoindické společnosti, poté proti Britům. |
Pokoj si nedal ani potom, změnil však taktiku, od té doby už na konvenční vojenství nesázel. Jeho zbraněmi se měla stát lest, podvody, konspirace, sabotáž. A také inteligence, chladné nervy a donebevolající sebevědomí přerůstající do namyšlenosti. Odjel do Británie, aby se zpět vrátil… jako britský důstojník! Správně, rozhodl se sabotovat britskou válečnou mašinerii zevnitř. Vytvořil spiklenecký kroužek asi dvacítky britských vojáků, s nimiž plánoval sabotáže strategicky významných britských objektů. Poté, co konspiraci vyzradila manželka jednoho z účastníků, skončili všichni jeho rekruti na popravišti, on však ne, lstí se smrti vyhnul a dostal "jen" doživotí v přísně střežené pevnosti v Kapském Městě. Nevzdal to ani tady, dlouhé noci odškrabával železnou lžící cement mezi balvany jejích masivních zdí. Nepovedlo se, jednoho rána ho našli bachaři v jeho tunelu v bezvědomí, zavaleného kamenem.
Osud mu ale přál, Britové jej transportovali na jeden z bermudských ostrovů, odkud se mu po konci války podařilo uprchnout do New Yorku. Do jižního cípu Afriky se již nikdy nevrátil. Neměl za kým, celá rodina byla mrtvá.
To však vůbec neznamenalo, že by Britům odpustil.
Špion, který v USA propagoval hrochy
I když na chvíli to tak vypadalo. Stal se novinářem, jako válečný korespondent referoval například o rusko-japonské válce či o povstání v Maroku, nejvíce se však v Americe zapsal jako lovec velkých zvířat.
"Vzácný živočišný druh - bílý nosorožec," hlásal popisek listu Hampton's Magazine pod fotkou, na níž u skoleného zvířete pózuje, kdo jiný než Fritz Duquesne. Dotáhl to daleko, skrze jeho sebeoslavné články v amerických listech jeho věhlas dolétl až do Bílého domu a jako osobního instruktora lovu si jej vybral prezident Theodore Roosevelt, jehož pak doprovázel po východní Africe. "Chci znát jeho smrtelný bod," říká na fotce ve Washington Star Roosevelt Duquesneovi, zatímco ukazuje prstem na obrázek slona.
Své pečlivě budované aueroly lovce se Duquesne drží dlouho, v americkém Kongresu dokonce lobbuje za dovoz velkých zvířat z Afriky do Ameriky. Číst záznamy z jeho slyšení v zákonodárném sboru je jako být v neskutečném varieté, líčí v knize Throttled! spisovatel Paul Merrick Hollister. Budoucí nepřátelský špion poučuje pečlivě naslouchající americké kongresmany o výtečné chuti hrošího masa, o vhodných podmínkách, které hrochům nabízejí bažiny v Louisianě, i o lehké adaptabilitě velbloudů na pouště v Americe. K popukání.
A s třešničkou na dortu, protože spolu s Duquesnem za dovoz zvířat na lov lobboval u zákonodárců pan Frederick Burham, jehož měl za druhé búrské války Duquesne za úkol zavraždit a jemuž adresoval o dvacet let později velmi osobní a upřímný dopis: "Mému laskavému nepříteli, majorovi Fredericku Russellu Burnhamovi, největšímu zvědu na světě, jehož oči byly očima Impéria. Kdysi jsem si vyžádal mít tu čest a zabít jej, ale protože jsem selhal, vyřizuji svůj nejsrdečnější obdiv."
Znovu v soukromé válce
Zoologické období Fritzova života však netrvalo věčně, se začátkem první světové války se upisuje jako agent do služeb Německa, podle motta nepřítel mého britského nepřítele je mým přítelem. A začíná velká jízda.
Svůdce a lhářSvědectví popisují Duquesneho jako krásného, šarmantního muže s džentlmenským vystupováním a charismatem. Jeho noblesa mu otevírala dveře do vysokých politických i obchodních kruhů, ale též k ženským srdcím, v některých jeho kouscích hrály ženské sympatie zásadní roli. (Ovšem též antipatie, v roce 1932 jej jedna dáma udala FBI.) Jeho manželkou se stala Alice Wortleyová, rodiče ji však přiměli, aby se s ním rozvedla. Fritz Duquesne si rovněž rád vymýšlel a zveličoval, v oběhu například udržoval příběh o tom, jak byl před druhou búrskou válkou pověřen převozem obrovského množství búrského zlata, které se však cestou ztratilo. |
Odehrává se ve Střední a Jižní Americe, podle jedné verze se tam Duquesne vydává za experta gumárenského průmyslu, podle jiné za botanika a podle třetí za filmaře-cestovatele. Důležité ovšem je, že ve všech případech potřebuje převážet své zásilky, ať to jsou nerostné vzorky, orchideje, či natočený materiál, britskými loděmi. A pozoruhodné je, že všechny ty lodě, patřily mezi ně plavidla Salvador, Pembrokeshire, Tennyson a prý i devatenáct dalších, šly ke dnu. K mořskému dnu je posílaly obrovské výbuchy, místo deklarovaného obsahu totiž Duquesneho balíčky obsahovaly výbušninu na bázi chlorečnanu draselného a kyseliny sírové.
Duquesneho však potěšila jistě nejvíc jiná jeho akce. V roce 1916 se dostal pod identitou Rusa Borise Zakrevského na loď Hampshire, dal z ní na moři signál německé ponorce, opustil palubu na loďce a nechal Němce, ať plavidlo zničí, tak to alespoň později řekl spisovateli Clementu Woodovi. Na plavidlo čekala zkáza, při níž s posádkou zahynul - ano, lord Kitchener. Dluh byl téměř splacen, účty skoro vyrovnány. Duquesne za akci údajně dostal německý Železný kříž, pravdivost celého příběhu však už potvrdit nelze.
Potopil jsem pár lodí a chci proplatit pojistku
Co se však ví, je, že Duquesne měl rád vyšperkované zápletky a též zřejmě potřeboval peníze. Pojišťovacímu domu, u něhož předtím svou zásilku do lodi Tennyson pojistil, totiž začaly chodit žádosti o proplacení peněz za zničený balík.
To už se však stahovala smyčka, rok nato byl v New Yorku zatčen. Nejprve šlo jen o podvodné lákání peněz z pojistky, pak se však ukázalo, že kvůli oněm legráckám s potopenými plavidly Jejího Veličenstva má o zatčeného eminentní zájem též Británie.
Slavné foto se složeným bílým nosorožcem. Na Ameriku zapůsobilo.
Pokus o pojistný podvod v souvislosti s výbuchem na lodi nebyl jediný, zapálil též sklad v Brooklynu, do něhož si předtím údajně uložil filmy. Pojistky požadoval hned po několika finančních domech.
K jeho vydání nedošlo, překazilo ho Duquesneho zdraví: zatčený z ničeho nic částečně ochrnul na pravou nohu, byl odkázán na vozík a bez pomoci nevstal z lůžka a musel být umístěn do nemocnice. Strávil v ní téměř dva roky, poté, jak jinak, uprchl. V přestrojení za ženu. Za kompletně zdravou ženu, pro bystrého čtenáře netřeba dodávat, že paralýzu před lékařskými koncilii po celou dobu úspěšně simuloval.
Mohutné finále: obří zátah na špiony
Znovu se stáhl, živil se jako novinář a agent producentské společnosti Josepha P. Kennedyho, otce budoucího amerického prezidenta a o tom, co dělal až do konce třicátých let, se vlastně nic neví. Jisté je, že situace kolem druhé světové války opět rozpálila jeho nenávist k Britům.
Máte též tip?Za nápad na profil Fritze Duquesneho děkujeme čtenáři Bohumírovi. Máte-li své tipy na zajímavou osobnost i vy, dejte nám vědět na e-mail redakce@xman.cz. |
Dal dohromady síť špionů, později se jí bude říkat Duquesneho špionský kruh, a plánoval, jak americkému spojenci Britů co nejvíc škodit. Záznamy, které pořídila skrytými mikrofony a filmováním přes falešné zrcadlo manhattanské kanceláře FBI, zachycují, jak svým podřízeným například vysvětluje, jak zakládat požáry v průmyslových závodech.
V roce 1941, po dvou letech sledování, se začalo psát poslední dějství pozoruhodného špionského života. FBI zatkla jak jeho, tak dvaatřicet jeho kolegů. Celkem dostali tři sta let za mřížemi, šéf Federálního úřadu vyšetřování John Edgar Hoover celou akci označil za největší zátah na špiony v amerických dějinách. O významu činnosti Duquesneho sítě svědčí slova šéfa německé špionáže, podle něhož bylo zatčení skupiny "smrtelnou ranou" německému špionážnímu úsilí v USA.
Tentokrát se již Fritzovi utéct z vězení nepodařilo. Celých osmnáct let, které dostal, si ovšem neodseděl, kvůli špatnému zdraví byl v roce 1954 propuštěn. O dva roky později v osmasedmdesáti letech umírá.
