Abychom hned v úvodu vnímali, jaká apokalypsa to byla: vodní masa se hnala rychlostí 70 kilometrů v hodině. Během pěti minut smetla malé vesnice Malpasset a Bozon a padesátku zemědělských usedlostí za nimi. Lidé tu umírali okamžitě, ve spánku.

Autor: Profimedia.cz

Když prezident Charles de Gaulle týden po katastrofě město Malpasset navštívil, mezi kondolencemi a smutečními projevy ho jistá Irène Jodartová úpěnlivě prosila, aby si mohla vzít svého přítele, který nepřežil. Hlava státu přislíbila, že prověří možnosti.

Autor: Getty Images

Nejprve objasněme tragickou cestu k neštěstí. Jednu z hlavních rolí hrála přehrada Malpasset. Vznikla pro regulaci řeky Reyran, ale její tok tu po většinu roku neuvidíte. Přes letní měsíce až dlouho do podzimu totiž bývá koryto suché. To se začne měnit až s jarním táním, z horské bystřiny se rychle stane dravý proud sedmadvacet kilometrů dlouhé řeky.

Autor: ProfessorX, Creative Commons

Právě z toho plynula základní úvaha francouzských inženýrů vodohospodářských staveb: výstavba přehrady by zadržela vodu z řeky Reyran a zpřístupnila ji pro region Var celoročně. Hráz by zabránila náhlým povodním po přívalových deštích. Prospěla by všem a ve všech ohledech.

Autor: Rem Seey

Návrhem klenuté údolní přehrady, která měla zajistit zásobování vodou pro obce a zemědělské pozemky v aglomeraci kolem měst Fréjus a Saint-Raphaël, byl pověřen inženýr André Coyne. Muž s bohatými zkušenostmi, prezident Mezinárodní komise pro velké přehrady.

Autor: Jean-Pierre Giovenco, Creative Commons

Měl za sebou desítky úspěšných přehradních projektů. Podle jeho návrhů se stavělo už ve čtrnácti zemích, včetně Portugalska, Indie, Maroka, Zimbabwe, Kanady. Byla právě v tom chyba? Kritici tvrdili, že si zkušený inženýr práci až příliš zautomatizoval.

Autor: Profimedia.cz

Pravdou je, že každé vodní dílo je v něčem originální. Nedá se navrhovat podle jednotných tabulek. Svérázem přehrady budované v Malpasset mělo být mimo jiné to, že její podloží netvořily jen nepropustné břidlice a ruly – které by stavebně vyhovovaly – ale v jižní části podloží i jílovité svory.

Autor: Profimedia.cz

Podloží tak jako celek vlastně ne zcela odpovídalo navrženému konstrukčnímu řešení. Klenbová přehrada, jejíž hráz vystavěná do oblouku přenáší tlak vody do bočních stran údolí, se v kritické jižní části zapírala o ne až tak pevný podklad.

Autor: Eolefr, Creative Commons

Druhým nedostatkem plánování bylo, že konstrukce hráze byla extrémně tenká. U paty měla sílu jen 6,8 metru, u hrany pak jen 1,5 metru. Nezdá se to být málo, když přehrazujete po většinu roku suché údolní koryto. Ale když se údolí na jaře zaplní vodou, to může být kriticky nedostatečné.

Autor: Esby, Creative Commons

Asi posledním stavebním neduhem bylo, že se parametry stavby odvíjely z nekompletních odhadů průtoků – v době války se na měření Reyran nehledělo tak důsledně. Odhady pocházely z let výrazně sušších. Srážkově vydatnější období nastala až po dokončení přehrady Malpasset.

Autor: Esby, Creative Commons

O umístění stavby bylo rozhodnuto v roce 1950, o dvě léta později byla zahájena stavba, slavně dokončena byla v roce 1954. Výška hráze činila 60 metrů, délka na vrcholu hráze byla 222 metrů. Úctyhodné parametry! Jenže platilo, že se šetřilo na materiálu, betonu.

Autor: Office de Tourisme de Fréjus

Napouštění údolní nádrže je postupný proces, může trvat mnoho let. Zvlášť když je napájena řekou, která teče pouze tři měsíce v roce. Takže ještě z kraje roku 1959 chybí k naplnění sedm metrů. Už tehdy se však začínají objevovat drobné konstrukční netěsnosti.

Autor: Esby, Creative Commons

Na rok 1959 ve Francii nevzpomínají dobře. Byl srážkově nadprůměrný. Jen za jarní sezonu hladina vody za hrází vzrostla o pět metrů. A v létě pršelo dál.

Autor: Profimedia.cz

Nejprostším řešením by samozřejmě bylo otevřít přeliv, aby se uvolnil tlak na těleso hráze. Ale ono bezpečnostní opatření bylo zamítnuto. Otevření vypouštěcích ventilů by totiž bránilo výstavbě dálnice Marseille-Nice, probíhající asi kilometr níže po proudu. Mělo se čekat.

Autor: Profimedia.cz

K prvnímu prosinci dosáhla hladina vody v přehradě poprvé vrcholu betonové bariéry. Poslední čtyři metry se naplnily za méně než čtyřiadvacet hodin. Pak už bylo pozdě na všechno.

Autor: Profimedia.cz

Hornina pod levým křídlem hráze se pod tlakem vody a vlivem vlhkosti začala drolit. A když se podloží začalo posouvat, nebyla tenká hráz schopná deformaci odolat. Vlivem tlaku vody a strukturně narušené skály došlo k pohybu masivu. Následek? Okamžité zhroucení konstrukce hráze.

Autor: Profimedia.cz

Večer 2. prosince 1959, přesně v 21:13, došlo ke kolapsu přehrady Malpasset.

Autor: Office de Tourisme de Fréjus

Varování pro obyvatele v údolí nepřišlo žádné, reakční doba byla nulová. Stejně jako šance na únik. Do údolí se vlila čtyřicet až padesát metrů vysoká stěna vody, smíchaná s bahnem, balvany a obřími kusy betonu, z nichž některé vážily až 600 tun.

Autor: Getty Images

Strážný přehrady André Ferro, který žil v domku dva kilometry po proudu, uslyšel ve 21:13 děsivý kovový rachot a dunění. Stačil jen vykřiknout na manželku, popadnout malého syna a vyběhnout do strmého svahu. Jako jedni z mála z bezprostřední blízkosti přežili.

Autor: Profimedia.cz

Po dvaceti minutách velká voda dorazila do města Fréjus. Cestou ztratila výšku, ale na síle jí to neubralo. Do padesátitisícového Fréjus vtrhla jako třímetrová lavina vody a bahna. Elektrické vedení v údolí bylo zpřetrháno hned. Katastrofa sem přišla do ticha a úplné tmy.

Autor: Serge Ottaviani, Creative Commons

Ochromené město, zaplavené bahnem, bylo odříznuté od spojení i od pomoci. Armáda, námořnictvo i četníci zahájili záchranné operace ještě před půlnocí, ale do města si probili cestu až nad ránem. Pak začalo dohledávání těl pohřešovaných. Konečná bilance se zastavila na 423 mrtvých.

Autor: Profimedia.cz

Kvůli kontaminaci vodních zdrojů a hrozbě epidemií muselo být celé zbylé obyvatelstvo okamžitě povinně očkováno proti tyfu. Katastrofa zanechala přes sedm tisíc lidí bez domova. A zásadně proměnila celou „přehradní koncepci“, kterou do té doby Francie odvážně razila.

Autor: Maeder, Herbert, Creative Commons

Přehrada Malpasset svým zhroucením přinesla smrt, zkázu a destrukci. V bezprostředních dovětcích té dalekosáhlé lidské katastrofy přinesla i jednu nečekanou legislativní změnu. Vedla k zavedení zákona, který za jistých podmínek schvaluje uzavřít sňatek s mrtvým partnerem.

Autor: Esby, Creative Commons

Jedním z těch 423 dohledaných mrtvých byl i jistý André Capra, který byl tehdy zasnoubený se svou těhotnou přítelkyní. Ano s paní Irène Jodartovou. Jodartová byla pevně odhodlaná si ho vzít, i když již nebyl mezi živými. Proto oslovila prezidenta.

Autor: Maeder, Herbert, Getty Images

Během měsíce pak schválilo národní shromáždění zákon, který prezidentovi republiky umožňuje „povolit uzavření sňatku, pokud je jeden z budoucích manželů mrtvý, za předpokladu, že dostatečné shromáždění skutečností jednoznačně prokazuje jeho souhlas“.

Autor: Getty Images

Od té doby požádaly o posmrtný sňatek už stovky vdov a vdovců. Každý, kdo si přeje vzít si zesnulého, musí zaslat žádost prezidentovi, který ji poté předá ministrovi spravedlnosti, ten ji zašle státnímu zástupci, v jehož jurisdikci pozůstalý žije.

Autor: Profimedia.cz

A pokud státní zástupce zjistí, že pár plánoval sňatek před smrtí, a pokud s tím rodiče zesnulého souhlasí, zašle zpět do vyšších linií svoje doporučení. Prezident nakonec podepíše dekret, kterým sňatek povolí.

Autor: Profimedia.cz

Francouzské úřady každoročně obdrží přibližně padesát žádostí o posmrtný sňatek. Schválení získá asi polovina z nich. Nejčastěji toto prezidentské opatření o posmrtně uzavřeném manželství zajišťuje, že děti jsou uznány jako legitimní potomci svého zesnulého otce, jako jeho zákonní dědicové.

Autor: Getty Images

Většina posmrtných svateb je organizována v tichosti. Žena obvykle stojí vedle fotografie svého zesnulého snoubence a místo kněze vede obřad starosta, který nahlas přečte prezidentský dekret, místo manželského slibu zesnulého muže.

Autor: Profimedia.cz

Přehrada Malpasset měla lidem přinést jistotu a bezpečí. Místo toho po sobě zanechala 423 mrtvých, tisíce zničených životů a jeden zvláštní zákon, který dodnes připomíná, že i po největších katastrofách bývá nakonec nejsilnější právě lidská potřeba neztratit své nejbližší.

Autor: Office de Tourisme de Fréjus

Po zhroucení přehrady Malpasset zůstaly stovky mrtvých