Pennhurstská nemocnice: institucionalizovaná nelidskost
Otevřen byl v roce 1908, do hledáčku veřejnosti se ústav dostal, bohužel, až v sedmdesátých letech dvacátého století. Stal se proslulým, nechvalně proslulým, kvůli podmínkám, v nichž jeho obyvatelé museli žít. Jenže nehumánností byl poznamenaný již od svého začátku, pensylvánská legislativa totiž prohlašovala fyzicky i duševně postižené lidi nejen za nehodné občanství, ale dokonce za hrozbu společnosti a potenciální zločince. Do ústavu a izolace je zavírala též proto, aby se jejich geny nemíchaly s geny ostatní populace.
Děsivá aura se nad pennhurstskou nemocnicí vykreslila již jejím samotným posláním. Jejím úkolem bylo segregovat „idioty a imbecily“, jak vyložil její tehdejší vedoucí lékař s odkazem na učení a slova propagátora eugeniky Henryho H. Goddarda. „Nemocnice“ neměla pacienty léčit, jen je držet mimo společnost.
I proto se za zdmi ústavu rozkládala hrůza. Její obětí bylo více než deset a půl tisíce mužů a žen, kteří v instituci po osm desetiletí její existence pobývali. Byli týráni špínou, násilím, jak ze strany spolupacientů, tak personálu. Na přeplněných odděleních neměli všichni ani svou postel.
Když do nemocnice například přišli v roce 1974 manželé Hightovi navštívit svého syna Roberta, po dvou a půl týdnech od jeho hospitalizace, našli jej zdrogovaného, s rozříznutými ústy, nebyl schopen poznat matku. Kolem chlapce chodilo po oddělení pětadvacet nahých nebo jen zpola oblečených pacientů. „V takových podmínkách bych nenechala ani psa,“ hlesla tehdy paní Hightová.
Bývalá pěstounka malého George Sorotose, byl hospitalizovaný v sedmi letech, popsala, že během sedmi let, po něž do nemocnice za hochem chodila, jej jen výjimečně našla bez zranění. Obvykle býval pokousaný, poškrábaný, s monokly a modřinami, vyraženými zuby, jednou měl na hrudníčku popáleniny jako od cigarety. Život za zdmi byl peklem.
Obdobných i horších případů byla spousta, doklady o nich přinesl soudní proces Haldermanová versus Pennhurst State School and Hospital. Soud otevřel ústavu dveře dokořán – a veřejnost realita šokovala. V roce 1987 byla nemocnice zrušena, pacienti a pacientky se dočkali komunitní péče ve speciálních domovech, proces deinstitucionalizace trval devět let a jeho výsledky byly dokladem, že se někdejší krutí vládci pennhurstské nemocnice pletli ve všem. Propuštění muži a ženy našli svou důstojnou existenci. Ostatně, podle mnohých výpovědí a důkazů se ji i svou lidskost mnozí snažili vyvzdorovat i během své hospitalizace.