Lidé Ovambo nejsou v Namibii zrovna minoritou. Tradičním způsobem víceméně zemědělského života jich tu žije kolem dvou milionů. Savanová prasata, blízce příbuzná s prasaty bradavičnatými, proto vnímají jako nepříjemné škůdce. Rozhrabávají jim polnosti, plení úrodu, jsou poměrně agresivní. Navíc jsou tito chrochtající nezbedové přemnožení.
Místo optima deseti kusů na kilometr čtvereční se jich může lokálně vyskytovat na stejné ploše i sedm desítek, což už je pro domorodé farmáře slušná pohroma.
Divoké vepřové, o které není zájem
Proč je tu prasat savanových tolik? Důvody jsou dva: je to druh, který trochu neplánovaně těží z přítomnosti rezervací a chráněných území. V těchto hájemstvích je schopen dosahovat velké početnosti bez výraznějšího ohrožení. Odtud pak expanduje do volné krajiny. A druhý důvod? Namibijští domorodci je většinou neloví a nekonzumují. Považují je za nečistá a plevelná zvířata. Proč? Prasata jsou totiž všežravci a kromě rostlinné potravy si umí pochutnat i na zdechlinách.
Ale pravou příčinou neoblíbenost zjevně bude i něco jiného než jen domorodé tabu. Své dělá i jejich velmi suché maso, které se tepelnou úpravou zpevní do tuhých vláken téměř nerozžvýkatelné svaloviny. Ze zabitého zvířete jsou tak konzumovány jen vybrané měkké části. Nejprve mozek, který se pojídá začerstva, ihned po úspěšném skolení zvířete. A pak „královský kousek“, svalovina obestupující prasečí rektum.
Gumové maso se zvláštní příchutí
Je totiž skutečně vláčným až pružným kusem masa. Domorodí lovci si ho skutečně pochvalují a kromě vlastního prstence spolu s ním vyřezávají ještě svěračovou část střev. Přibližně třicet centimetrů délky. Samotná úprava je velmi prostá. První krok? Vypreparovaný vývod zažívacího traktu je nejprve zapotřebí zbavit původního obsahu. Tedy vymáčknout to, co už vlastně čekalo na cestu ven.
Následně je možné tento dutý váleček střev několikrát obrátit a protřepat, podobně jako rukavici. Žádné další čištění nebo praní ovšem už nečekejte. Obrácené střívko a svalovina rekta se poté vloží do popela a řeřavých uhlíků. Ne nadlouho. I když bychom jistě uvítali, aby se zrovna tento pokrm velmi důkladně dezinfikoval alespoň plameny ohně, pobude tu jen krátce. Tak, aby se prohřál, ale nespekl na povrchu. A aby uvnitř trochu pustil šťávu.
Dál už je to prosté. Příloha, dochucení? Nic z toho není zapotřebí. Po necelých pěti minutách je čas na porcování a konzumaci. Teplá masitá žvýkačka přitom nechutná vyloženě špatně. Zbytky chlupů nebo exkrementů nejsou po opálení v ohni patrné. Jen si nesmíte moc připouštět, co vlastně jíte. Snadné to právě není. Žvýkat musíte rychle, protože maso se rychle stává tuhým.
Recept, který zamával s celebritou
Anthony Michael Bourdain, americký kuchař a moderátor, zcestovalý muž, který dal tvář televizním pořadům o poznávání regionálních specialit z celého světa, s tím měl také problémy. Oficiálně přiznal, že to byl asi ten psychicky nejnáročnější pokrm, který kdy pozřel.
Přesto se držel jednoduché a upřímné filozofie: „Každé darované jídlo je gestem pohostinnosti a mělo by vždy být s vděkem přijato. Vždycky. Je jedno, jak podivné nebo děsivé vám přijde, ale pro někoho jiného je obživou. Je to třeba jeho nejoblíbenější jídlo a tím, že vám jej nabízí, prokazuje tím svou štědrost. Takže i když to vypadá divoce, nasaďte ten správný výraz a pořádně se zakousněte.“
