Je to například eskymácký pokrm agutak. Toto slovo v jupikštině původně značí „něco zamíchaného“ a přesně vypovídá o přípravě tradiční severské dobroty. Slovo „něco“ je případně široký pojem, recept totiž zahrnuje vše, co domorodá kuchyně právě nabízí. Chybět tak nebudou šťavnaté bobule jako borůvky, brusinky, morušky či šichy. Někdy se přidávají i bobule vlochyně, které jsou lehce toxické a navozují stav podobný opilosti. Tím je vyčerpána rostlinná složka, zbytek je doplněn najemno nasekanými rybami a pořádnou porcí tuku. Nejčastější jde o sobí lůj, ale narazíte i na mroží, losí nebo tulení. Dochutit směs můžete pomocí kuchyňského oleje a mléka. Pak už stačí vše vyšlehat do růžové kaše a můžete podávat.
Pokud si chcete pochutnat na nefalšované čínské yàn wō, budete muset sáhnout hlouběji do peněženky. Základní surovina pro tento nevšední pokrm s vysokou koncentrací vápníku, železa, dusíku, draslíku a hořčíku přijde na pět tisíc dolarů za kilogram. Jsou jí totiž ručně sbíraná hnízda salangany černé, tichomořské variace naší vlaštovky. Nejlepší kousky tradičně pocházejí z ostrovů v zátoce Perlové řeky, ty z Thajska zdaleka nedosahují takové obliby. A jak se jejich kvalita měří? Tím, jak hustý sklovitý roztok v horké vodě vytvoří. V tom nejlepším by vám měla doslova stát lžíce. Všechna hnízda jsou přitom tvořena slinami ptáků. Tekuté želé z ptačích slin prý přirozeně zjemňuje pleť, proto hnízda konzumují nejčastěji ženy.
Mravenčí vejce, mozek krávy
Entomofagie, tedy zvyk využívat jako zdroj potravy hmyz, je rozšířena po celém světě s výjimkou Evropy a Severní Ameriky. Mexičané znají hned 88 druhů chahuis, tedy jedlých brouků. Někteří jsou lepší ve formě larev, jiní jako tepelně upravení křupaví dospělci. Ukázkou gastronomické vytříbenosti aztécké Ameriky jsou například escamoles, hmyzí kaviár. Jsou to vajíčka dvou druhů velkých mravenců, žijících na kořenech agáve. Máslovitá až krémovitá chuť dušených vajíček, podávaných se sezónní zeleninou, má lehce zemitý dozvuk. Lidem neuvyklým na stravu vysoce prosycenou proteiny (v tomto případě tvoří až 65 procent porce) však mohou escamoles způsobit úpornou zácpu.
Co může být víc amerického a nezdravějšího než pokrmy z fritézy? V případě mozečkového sendviče vás ale obsah nasycených mastných kyselin v užitém tuku asi tolik trápit nebude. V čem spočívá výzva následujícího pokrmu ze Saint Luis, prozrazuje už jeho název, mozečkový sendvič. Při jeho přípravě je nejtěžší zbavit čerstvý hovězí dvoukilový mozek krve. Pomůže tříhodinová lázeň v octové vodě, která se promítne i do výsledné chuti. Pak už stačí masitou vazkou kouli plnou uzlin stlačit na placku, obalit v dochucené kukuřičné mouce a rychle smažit. Konzumace mozku žádného hospodářského zvířete ale není bez rizika, to kvůli bovinní spongiformní encefalopatii, známější jako nemoci šílených krav. Jestli ji dostanete, či nikoliv, se ale nedozvíte hned, překvapení se může dostavit i za dvacet let od konzumace. Od poruch paměti a zraku je pak už k trvalé demenci jen kousek.
Escamoles jsou proteinovou bombou.
Suši se shirako, Japonci se rybího spermatu nebojí.
Kaviár je považován za pokrm zbohatlíků a ryby jako vyza velká nebo jeseter na to téměř doplatily. Přitom nejde o nic jiného než jikry, tedy samičí pohlavní buňky. A zatímco konzumace samičích vajíček přijde všem jako známka luxusu, konzumace rybího spermatu, mlíčí, je často odsuzována coby zvrácená. Své fanoušky si ale rybí či měkkýší sperma přece jen našlo. Sicilané jej pod názvem lattume kladou na topinky. A Japonci? Ti si bez našlehané pasty shirako, tedy „bílých dětí“, nedokážou představit žádný večírek. V oblíbenosti bezkonkurenčně vede seminální tekutina tuňáků, která prý vyniká jemnou až mléčnou chutí, která se v ústech rozpouští jako čokoláda.
Ovčí hlava, hadí krev
Extrémní gastronomie |
„Nostalgický pokrm, autenticky připomínající pravý norský venkov, a také vyhledávaná kulinářská trofej, za kterou se vydávají gastro-turisté z celého světa.“ Tak v západonorském městečku Voss nahlížejí na svou regionální specialitu smalahove. Je to ovčí hlava, zbavená kůže, která může být částečně vysušena. Před vlastní konzumací se ale prohřeje ve vodě. V restauraci vám obvykle servírují jen polovinu hlavy. Nejprve sníte ucho a oko, protože se jedná o nejlepší kousky. A také patří mezi nejtučnější, proto je nutné jíst je za tepla, než se stanou „žvýkavými“. Poté se musíte prokousat lícemi, krkem a na závěr konzumujete masité části dásní. Takovou možnost seznámit se s podrobnou anatomií ovčí hlavy jste nikdy předtím pravděpodobně neměli.
Způsoby konzervace masa patří mezi nepříliš nápaditou oblast gastronomie. S různými obměnami se to dělá všude stejně: buď je zapotřebí masivní množství soli, nebo se maso nechá zkvasit bez přístupu vzduchu, případně ho přesuší slunce. Egyptský fesikh kombinuje všechny tři způsoby a výsledkem je nezapomenutelný chuťový zážitek. Čtvrtkilový cípal hlavatý (Mugil cephalus) je vlastně takový prosolený, překvašený a sluncem na troud vysušený slaneček. Stačí si ale jen představit hygienické podmínky káhirských tržnic a je vám jasné, že varování turistických průvodců před botulinizovanou pochoutkou nejsou zbytečné.
Fesikh aneb jak konzervovat rybu na egyptský způsob
Hadi do vietnamské kuchyně patří.
Dovolenou ve Vietnamu si řada turistů nedokáže představit bez ochutnávek tradičních pokrmů. Je to samozřejmě v pořádku, pokud se tedy nenecháte přesvědčit, že mezi tradice patří i pití hadí krve, které proslavil film Pláž. Je to jednoduché: vezmete kobru nebo jiného smrtelně jedovatého plaza, ostrý nůž mu položíte pod hlavu, říznete a z řezu vymačkáte krev do skleničky se silným alkoholem. Pak už zbývá jen vyříznout srdce, které dokreslí efekt stejně jako oliva v Martini. Nebezpečnou řeznickou práci obvykle provede barman, na vás už je jen přípitek.
