Zvyk pojídat čenich ulovených losů je mezi domorodými seveřany široce rozšířený a výjimkou z tohoto pravidla nejsou ani indiáni Kutčinové, kteří osidlují rozsáhlá území Aljašky za polárním kruhem. Právě jejich tradiční metodika zpracování jinak „odpadního“ masa se ujala i ve Finsku a Norsku, kde se používá při loveckých hodech, pořádaných po odstřelu kusů chovaných v oborách, stejně jako během Moose festivalů v Kanadě.
Porcování sekerou a dlouhá příprava
Jak tedy ideálně připravit losí čenich? Tmavý a kožnatý „hrot“ na špičce losí hlavy musí být nejprve oddělen od zbytku těla. Nečekejte ovšem chirurgicky přesný řez. Rána se obvykle vede sekyrou a kromě části s výraznými nozdrami je odseknut i kus horní čelisti. Nožem, nebo odtesáváním sekyrou jsou odstraněny všechny na povrchu vystupující chrupavčité části a zuby. Následně je nad mírným plamenem kus masa o velikosti volejbalového míče dlouze opalován.
Cílem je zbavit ho kompletně ochlupení uvnitř nosu a vnější povrchové srsti. Natáčení a opalování vyžaduje zručnost, ale také fyzickou výdrž, protože se zhruba dvoukilovým čenichem balancujete nad ohněm 30 až 60 minut a nesmí vám upadnout do popela. Výsledkem by mělo být na povrchu hladké a teplem načaté maso, připravené pro další práci kuchaře.
Poté ještě nožem dočistíte připečené kousky chlupů a můžete čenich nakrájet na tenké plátky. Každý z nich je přitom průřezem tuhou tkání pysků, chrupavek a jemné výstelky nozder a nakonec hrubé špičky nosu.
Extrémní gastronomie
|
Právě špička, která je co do velikosti porce nejmenší, představuje královský kousek. Aby se čenich stal stravitelnějším, je naložen do slaného láku. V něm si může, v závislosti na zamýšleném způsobu konzumace, poležet i několik týdnů. V tom případě se odleželé plátky přežvykují syrové.
Nedočkaví napodobitelé Kutčinů ale raději po několika hodinách čenich z nálevu vyjmou a po dvě až tři další hodiny ho vaří. Mimochodem, vývar je mimořádně silné chuti, ne nepodobné hovězí polévce, a je prý velmi posilující.
Samo velké finále pak zahrnuje druhé převaření plátků čenichu, při kterém se definitivně rozloží poslední vlákna masa (a víceméně odpadnou), chrupavčité tkáně změknou a zesklovatí. V této podobě se vazivem obalené rosolovité hrudky spíše srkají a polykají vcelku, protože se nedají rozžvýkat (nebo jen s krajním úsilím), jak píše v knize The Moose Book Samuel Merril. Podobně jako u Eskymáků lojové kostky nebo rozehřátý tuk zahřejí strávníka na duchu i na těle a dodají mu pocit plného žaludku.
