Lukáš Krpálek

Lukáš Krpálek | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Vyhrávám, protože mám obří strach z porážek, říká Lukáš Krpálek

  • 0
Vyhrává již dvanáct let. Od chvíle, kdy ovládl juniorské mistrovství světa. Roste výhru od výhry, zápas od zápasu. Učí se a ční nad svými soky čím dál výš. „Myslím si, že to mám hozené trochu jinak než ostatní sportovci. Vyhrávám, protože mám obrovský strach z porážek,“ říká s úsměvem Lukáš Krpálek, kandidát na titul Esquire Man 2020 v kategorii Sport.

Téměř dvoumetrový Krpálek patři mezi nejznámější sportovce Česka. Mistra Evropy, světa a olympijského vítěze z Ria 2016 není třeba představovat. Je toho málo, co v kariéře nedokázal, a po zásluze byl už dvakrát vyhlášen nejlepším sportovcem své rodné země.

Po vítězné olympiádě přestoupil do nejtěžší váhové kategorie a také zde vypadá „inteligentní monstrum“ nezastavitelně. Před rokem se stal opět mistrem světa, a pokud se vyhne vážnějším zdravotním problémům, v roce 2021 bude z role favorita usilovat v Tokiu o druhé olympijské zlato. Triumf pod pěti kruhy ve váhově kategorii nad 100 kilogramů je to poslední, co mu v jeho bohaté sbírce úspěchů chybí.

Vyhrál jste skoro vše, ale občas jste odcházel i zklamaný, například z olympiády v Londýně. Jak se s neúspěchem dokážete vypořádat?
Porážky mě hodně motivují. Kdybych býval v Londýně udělal medaili, moje kariéra by dnes pravděpodobně nebyla tam, kde je. Ale měl jsem tam neskutečně těžký los. V prvním kole Japonce, který vyhrál mistrovství světa v roce 2010. V dalším kole Rusa, který vyhrál mistrovství světa 2011. S Japoncem jsem si poradil. S Rusem jsem celý zápas vedl a třicet sekund před koncem jsem udělal chybu, která mě záhy stála vítězství. Úplně mě to semlelo. Půl hodiny jsem ležel v chodbě na zemi a brečel. Vrátit se tehdy do Česka pro mě bylo hrozně těžké. Samotného mě to šíleně užíralo. Dva roky jsem nemohl myslet na nic jiného – i v noci mě to budilo ze spánku. Nakonec jsem toho Rusa porazil v roce 2014 v semifinále mistrovství světa.

Na podzim vám bude třicet, jak dlouho ještě chcete zápasit?
Od roku 2008 vozím medaile, Evropa, svět, olympiáda. Vlastně se mi za tu kariéru podařila už spousta věcí. Už jsem víceméně dosáhl všeho. Aktuální etapu své závodní kariéry se tedy snažím brát jako bonus. Dobře si pamatuji, jak jsem v osmnácti trápil zkušené borce. Teď se to pomalu otáčí a cítím, že držet tempo s mladými je čím dál tím složitější. Nemají co ztratit. Chci vydržet do olympiády 2024 v Paříži.

Jak to zvládá vaše tělo?
Nemám zranění, kvůli kterým by se muselo končit. Když vidím kluky, kteří mají přetrhané vazy v kolenech, přední, zadní, křížové, jdou na operaci, za půl roku se vrátí a udělají si druhé koleno. Já měl maximálně utržený meniskus, pochroumané rameno, drobnosti.

Lukáš Krpálek slaví v Tokiu zisk titulu mistra světa.

Ale stále jste nejlepší na světě.
Na žíněnkách jsme si všichni rovni. Já většinou jedu celý trénink bez přestávek a sedmý osmý zápas už je to hodně vyrovnané. Buduji si tak fyzičku. Já jsem nikdy nebyl nijak zvlášť technický nebo silový typ. Spíš naopak. Většinu svých zápasů jsem ze začátku prohrával a otočil je až v momentě, kdy soupeři už nemohli. Trénink na tento způsob zápasení je sice dost náročný, ale já jsem na něj zvyklý už od svých šestnácti let a funguje to.

Je těžké nastupovat do zápasů jako favorit?
Nastoupit na žíněnku potom, co jsem v roce 2014 poprvé vyhrál mistrovství světa, bylo pro mě nesmírně těžké. Člověk je svázaný, bojí se, aby neudělal chybu, bojí se, aby neprohrál. Tehdy jsem si uvědomil, že s tím musím začít nějak pracovat. Začal jsem si psát poznámky a mnohem víc přemýšlet nad psychickou stránkou zápasení. Důležité bylo, abych si toho, co dělám, užíval. To ale znamenalo nejprve akceptovat, že ke sportu patří i prohry, pokaždé nemůžete stát na stupních vítězů.

Esquire MAN

Esquire MAN

Pět kategorií, v každé tři výrazné osobnosti. Hlasujte, který muž vás oslovil v oblasti byznys, sport, fashion, art a digital.

Už jste někdy něco vzdal?
Snažím se nikdy nic nevzdávat, pokaždé se rvu do poslední chvíle. Ale jednou to tak nebylo. Byl to zápas na Kubě, kde jsem prohrál ve druhém kole s Belgičanem Tomou Nikiforovem. Odmítl jsem nastoupit do oprav. Měl jsem ho porazit, ale prohrál jsem a úplně mě to položilo. Řekl jsem trenérovi, že potřebuji pauzu, že nemůžu nastoupit. Ale ta krize byla k něčemu dobrá, za dva měsíce jsem se stal mistrem světa.

Judo též pracuje s psychikou, nakolik se soustředíte na tuto stránku?
Přesně tak, judo není jen sport, judo i vychovává. Ohleduplnost, slušnost, úcta ke starším, zastání se slabšího. Před zápasem se soupeři ukloní a po něm si vždy podávají ruce. Myslím, že v tomto jsme někde jinde než většina ostatních sportů. Judo je i životní styl.

Takže nepřipadá v úvahu, že se, například jako ve fotbale, soupeř zaměří na vaše slabé místo?
Ne, v judu se to nedělá. Naopak jsem se setkal několikrát s tím, že soupeř přestal a dal mi čas, abych se srovnal, když mě začalo něco bolet. A rozhodně potom neudělá to, že půjde a chytí vás za to bolavé místo.

Takže se váš sport prolíná i do běžného života?
Určitě. Myslím, že všechno jde řešit bez násilí a snažím se každou situaci zvládnout slovně. A zatím se mi vždy podařilo zapůsobit jinak než fyzickou silou.

10. června 2020

7. ročník prestižního ocenění Esquire Man

Stačí poslat hlas. A možná právě vy rozhodnete o držitelích cen pro muže, kteří ve svých oborech projevili tolik talentu, píle i vytrvalosti, že dokázali uspět. Seznamte se s elitní patnáctkou uchazečů o ceny Esquire MAN pro rok 2020!

byznys
sport
fashion
art
digital
HLASUJTE ZDE