Už jsem to vzdal, přiznává olympijský vítěz Dostál. Pomohla mu i láska

Víc než dvoumetrový habán patří dlouhé roky k předním rychlostním kanoistům, na kajaku je pětinásobným mistrem světa, vyhrál desítky závodů, na olympiádách získal čtyři medaile. Jen ta zlatá mu chyběla. „Už jsem to vzdal,“ popisuje s odstupem Josef Dostál.

Sérii zklamání z druhých i třetích míst zlomil letos v Paříži, když suverénně opanoval finálovou jízdu. Navíc o 14 dní později ovládl i mistrovství světa v Kazachstánu.

Jak vkročí do místnosti, je vám jasné, že navzdory svým obřím tlapám vás mlátit nebude. Dobrácký úsměv a mírné vystupování navodí okamžitě pohodu a pozitivní energii. Hned vás napadne, že tento kluk bude v životě šťastný, i když už dávno nebude vyhrávat medaile ani olympijské tituly.

Josef Dostál

rychlostní kanoista

31 let

@j_dostal

Jak byste s odstupem popsal pocity olympijského vítěze? Jak vám titul změnil život?
Už jsem to vzdal. Myslím to, že bych mohl olympiádu vyhrát. Samozřejmě hluboko ve mně to zůstalo, ale viděl jsem, že jsem v posledních letech prohrával celkem o dost. Věřil jsem v nejlepším v pátou olympijskou medaili. Když jsem projel cílem a viděl jsem, že jsem první, moc jsem nechápal, jak se to mohlo povést. S odstupem času mohu říct, že jsem dokázal sám sobě, že když něco chci a když se tomu věnuji, zvládnu to.

Po pravdě řečeno, už to opravdu nevypadalo pravděpodobně. Vždyť před minulými olympiádami jste měl pokaždé lepší výsledky.
Je to třeba brát v souvislostech – na olympiádě v Tokiu jsem měl silný vítr do zad, na mistrovství světa v Kanadě jsem byl pátý kvůli tomu, že hodinu předtím jel finále na pět set metrů a loni v Duisburgu na šampionátu jsem měl střevní virózu. Ale je pravda, že výsledky na závodech Světového poháru nevěstily nic dobrého.

PRO JOSEFA DOSTÁLA A DALŠÍ HVĚZDY NOMINOVANÉ V ANKETĚ ESQUIRE MAN HLASUJTE ZDE

A co se sešlo letos na olympiádě, co bylo jinak?
Celkově jsem změnil přístup k pádlování. Vrátil jsem se k začátkům, do dob, kdy mě pádlování bavilo. Změnil jsem trenéra, změnili jsme koncept tréninku, změnili jsme jídelníček, tedy spíš jsme začali dávat pozor na to, co a kdy jíme a začal jsem spolupracovat s mentálním koučem.

O této vaší změně jste hovořil už před olympiádou a po pravdě mi to přišlo hodně radikální a přísné.
S trenérem jsme se upnuli na olympiádu. Řekli jsme si, že také může být poslední a že zkusíme udělat něco jinak a líp. Deset let jsem trénoval všechno úplně stejně, beze změny. Už to bylo na palici. Radili jsme se s profesionály, se spoustou úspěšných lidí a zkoušeli jsme jejich poznatky naimplementovat do našeho tréninku, aby se olympiáda podařila.

Sportovci na vedlejší koleji

Napadá mě srovnání s Martinem Doktorem, který vyletěl nahoru téměř z ničeho nic, zatímco vy máte olympijské zlato vydřené. Navíc měl štěstí, že tehdy se jezdila na olympiádě i pětistovka, takže má dvě zlata.
Bohužel ji zrušili. Pětistovku, což byla vždy moje oblíbenější trať, jsem vyhrál o čtrnáct dní později na mistrovství světa v Samarkandu (v Kazachstánu). Jsem na této trati pětiinásobný mistr světa. Takže nechci říkat, že bych také měl na olympiádě dvě medaile, ale určité ukazatele tam jsou.

To je škoda, stejně jako omezení míst na divoké vodě. Přitom plavci mají šance na několik medailí.
Olympiáda je samozřejmě vrchol, nejcennější medaile a největší pozornost. Ale co se týká samotných sportovních výkonů, mistrovství světa nebo Evropy mají lepší časový program a víc se zaměřují na samotného sportovce, na jeho „well being“, než tomu je na olympiádě. A to se týká i sportovišť.

Jak to myslíte?
Na Světových pohárech je většinou vratný kanál a jsou to kompletně regulérní závodiště, kde nefouká vítr ze strany a nedělají se velké vlny. A když se podíváme na poslední tři olympiády, v Riu bylo obrovské jezero, kde veslařům foukal silný vítr a chytali kraby, v Tokiu byl bývalý dok pro lodě, takže vznikaly obrovské vlny s deštěm. A v Paříži byly za dráhou soutěže ve windsurfungu, my měli jen štěstí, že zrovna nefoukalo. A ani na jedné olympiádě nebyl vratný kanál. Sportovec je na olympiádě na jednom z posledních míst. Většina sportů se bojí, aby mohly na olympiádě zůstat, takže udělají všechno, aby vyhověly organizátorům.

S pěti olympijskými medailemi jste už součástí historie, uvědomujete si to?
Také se mě teď hodně ptají, jestli se cítím jako legenda… Nevím, co na to říct. Nechci si přisvojovat žádné tituly ani pozice. Už proto, že nechci končit. Ještě bych rád nějaké medaile přidal, snad mě čeká další olympiáda.

Takže trénujete dál naplno?
Ano, i ne. Poslední dva roky byly hodně výživné a v tomhle tempu bych asi nezvládl dál pokračovat. Nejbližší rok asi bude volnější, budeme míň trénovat a před olympiádou v Los Angeles zase přidáme. Zkusíme připravit moje tělo stejně jako do Paříže.

Takže možná v tom je také změna, soustředění se na jeden závod.
Možná. Jsou případy lidí, kteří drtí každou sezonu, jsou mistři světa v neolympijských rocích a potom jsou šestí na olympiádě. Už nedokážou vybičovat své tělo k lepšímu výkonu. Zatímco já nemám medaili jen ze šesti startů na vrcholných závodech, což je celkem vysoká úspěšnost.

Pomohla mu láska

A vy jste kromě svých tratí získal na mistrovství světa v Kazachstánu ještě jednu medaili, s vaší přítelkyní v mixu. Veřejnost ji poznala na olympiádě, kde se po vašem triumfu radovala na molu.
Jsem moc rád, že jsem mohl být součástí první velké medaile Anežky (Paloudové).

Jsme zemí s nulovou podporou kultury, říká herec Petr Uhlík

Napadá mě, zdali vám v závodění nepomohlo také to, že máte vážný vztah.
Zamilovali jsme se do sebe, jsme spolu už tři a půl roku a náš vztah je hodně krásný. Podporujeme se ve sportu i v životě máme dost podobnou hravou duši. Vymýšlíme eskapády a hodně se spolu nasmějeme. Dodává mi klid a pohodu do duše a nemusím řešit vztahové problémy jako v minulosti. Je to takové moje sluníčko. Udělá mi radost jen to, že se vedle ní ráno probouzím. A protože spolu jezdíme na soustředění i na závody, nejsem nikdy sám.

Stoprocentní Pražák z umělecké rodiny

Kde jste se narodil?
V Praze

Kde žijete a trénujete?
V Praze, jsem stoprocentní Pražák. A říkali mi, že jsem první čistý Pražák, který se v individuálním sportu stal olympijským vítězem.

Co dělají vaši rodiče?
Maminka má medaili z mistrovství Evropy ve volejbale, reprezentovala Česko. Dnes se živí jako jazzová zpěvačka pod rodným jménem Emingerová a tatínek vystudoval trenérství na FTVS, chvíli trénoval rychlostní kanoistiku, poté utekl k řezbařině a dnes se živí jako sochař pod uměleckým jménem Tomáš Bosambo.

Jak jste zvládl všechny mediální a sponzorské povinnosti po olympiádě?
Zvládl, i díky Anežce, absolvovala je se mnou. Ale je pravda, že když po vás někdo pořád něco chce, není snadné se 24/7 usmívat a všem vycházet vstříc. Člověk potřebuje svůj klid. A ten jsem našel na rybách.

Takže jste i samotář.
Když jdu na ryby, zabrodím se do řeky, a protože jsem velký, zabrodím se dál než ostatní a jsem já, řeka a pstruzi, které se snažím přemluvit k tomu, aby si vybrali moji mušku. A když bojuju s rybou, zapomenu na okolní svět.

A dnes jste také celebrita. Zvou vás na akce, kam jste třeba dřív nemohl?
Spousta lidí mě poznávala už dřív, dnes bych řekl, že nad pětatřicet let mě poznají dva lidé ze tří. Ale nikdo mě moc neobtěžuje. Myslím, že jak mám velkou figuru, tak se mě lidé bojí... Ale jsem za to všechno rád, tím, že jsem vyhrál, můžu rozdávat radost.

Nelitoval jste někdy toho, že neděláte sport, kde se dají vydělat velké peníze?
Ne. Ty bohaté sporty jsem zkoušel a nešly mi. Takže jsem hrozně vděčný za kanoi. Za to, že to je olympijský sport.

Jaké sporty jste zkoušel?
Hlavně fotbal a hokej. Ale i basketbal, plavání, atletiku... Ale moc mě to nebavilo. Zatímco parta u vody mě hned chytla. Je to makačka, tam se srab neuživí, ale stojí to za to. Ale například je třeba smutné, že většina lidí trénuje kanoistiku zadarmo, opravdu v ní nejsou peníze. Ale je důležité, aby to dělali, aby si mladí získali na sportu závislost. Závislost na endorfinech je lepší než na chlastu a drogách.

Takže trenérstvím kanoistiky si moc nevyděláte, co chcete dělat po skončení závodní kariéry?
Proto studuju vysokou školu, Českou zemědělskou univerzitu. Samozřejmě bych rád nějakým způsobem zůstal u sportu, ale chci poznat, že svět je víc než tělocvična, loděnice, loď a pádlo.

Esquire Man otázky

Jaká je první věc, kterou ráno uděláte?
Jdu uvařit snídani, většinou kaši. Máme to rozdělené, Anetka udělá kafe. Bydlíme spolu v našem bytě v Karlíně.

Jaký by měl být muž 21. století?
Měl by držet slovo a být finančně nezávislý. A samozřejmě nesmí zapomenout na gentlemanství. Správný chlap by měl mít úctu k ženě.

Moderním mužům je často vyčítána zženštilost.
Co je lepší? Když se muž ráno podívá do zrcadla, učeše a použije deodorant, nebo když si otevře lahváče a smrdí až za roh? To bych spíš podporoval tu zženštilost.

Co pro vás znamená úspěch?
Když ze sebe dokážete vymáčknout maximum. Ať už přípravou, nebo poté samotným výkonem.

Co vám zaručeně rozpumpuje krev v žilách?
Důležitý závod, když mám na prutu velkou rybu a když se děje nespravedlnost.

Jaká je poslední rada, kterou jste někomu dal?
Neboj se mít velké cíle, jdi za nimi po malých krůčcích a nevzdávej se.

Kajakář Josef Dostál přichází ukázat fanouškům zlatou medaili.

Rozum, nebo instinkt?
Oboje. Instinkt je součást podvědomí, které rozhoduje o tom, jak se člověk zachová v určitých situacích. Já se díky tátovi naučil nahlížet na věci s rozumem, takže u mě jsou rozum a instinkt to samé.

Po čem na konci dne nejvíc toužíte?
Po posteli. Když mám dobrý den, tak jsem večer unavený jako kotě a těším se, až si zchladím tělo a usnu.

Bojíte se něčeho?
Medvědů. Odmala mám noční běsy s medvědy. Když jsem byl malý, zdálo se mi o medvědech a často jsem se počůral, dnes mě často v noci honí a snaží se mě rozsápat.

To se zakládá na nějakém traumatu z dětství?
Ne, medvěda jsem nikdy neviděl. Možná to je efekt kolektivního nevědomí, mohlo se to stát nějakým předkům a běsy mohou být přeneseny z předchozích generací v nevědomí. Moje máme to má stejné, také se bojí medvědů.

Jaká je vaše nejlepší vlastnost?
Srdečnost.

Čím jste chtěl být jako malý?
Spokojeným člověkem. Jednoduše jsem chtěl být v životě šťastný. A co mě k tomu dovede, to jsem nevěděl. V poslední době zjišťuju, že chci dělat něco pro lidi. Chci jim pomáhat. V tom, aby spatřovali smysl život v něčem, co dělají. A rád bych to v nich vzbudil.

Jakou cestou?
Zatím přes moje pádlování. Spousta lidí mi píše, že jsem jejich vzor, že se jim líbí, jak se chovám, jakým způsobem závodím a jak mám život propojený s přírodou. A jestli tohle inspiruje někoho k tomu, aby žil lépe, tak mě to dělá šťastným.