Příliš tlaku na výkon, úspěch, málo prostoru pro přešlapy. Desetitisíce lidí se proto rozhodnou v Japonsku zmizet ze svých dosavadních životů a ztratit se.
Do manželského svazku zpravidla nevstupujeme s tím, že skončí rozvodem. Stát se to však může. To riziko je u nás přiznané a obava je nesmlouvavou statistikou docela opodstatněná. V Japonsku ovšem ne. Tamní kultura klade úspěch na piedestal a selhání se nepřipouští vlastně v žádné oblasti lidského života.
U zkoušek tedy nepropadnete, nezadlužíte se ani nepropadnete závislosti, z práce nedostanete výpověď a obstojíte i v manželství, které nikdy neskončí rozlukou. Jiné scénáře se fakticky nepřipouštějí. Ve svém životě nikdy neklopýtnete, nesejdete ze správné cesty. Je to od vás očekávané.
Selhat? To by znamenalo zklamat nejen sebe, ale i své blízké a široké okolí. Vlastní předky, například.
Neuspět je krajně hanebné.
Akcentovaný úspěch, o nějž se dělíte se všemi, je pevně vtělený do ducha celé japonské společnosti. A běžně slouží jako motor bezbřehé motivace. K růstu, ke zdokonalování se, přísné disciplíně a k úctě k tradicím, k vysokým nárokům na vlastní výkon, sebeobětování se zájmům většího celku. Jenže onen vnitřní motor se tu a tam zadře, třeba ani ne vaší vinou. A pak? Pak jste na neúspěch úplně sami.
Selhali jste. Co v takové situaci dělat? Stále častější odpověď představují džóhacu. Lidé, kteří se záměrně rozhodnou zmizet ze svého dosavadního života. Vypaří se jako pára nad hrncem, odejdou a ztratí se bez jakéhokoli vysvětlení. Aby utekli před hanbou ze selhání a zbavili se stigmatu neúspěchu.
Desítky tisíc ročně
Rozhodně to není zřídkavý jev. Počty těch, kteří zmizí, se odhadují mezi 80 až 100 tisíci lidí ročně. Trochu odlišná, nižší, čísla uvádějí oficiální státní statistiky. Jenže příbuzní své zmizelé k pohřešování často nenahlašují. A v Japonsku, kde kvůli velmi striktním právům na soukromí neexistuje databáze zmizelých lidí, je nikdo ani aktivně nehledá, dokud neexistuje podezření ze spáchání trestného činu.
Těch se však džóhacu, zmizelí, dopouští jen velmi zřídka. Nechtějí, nepřejí si být hledáni, nalezeni. Chtějí zůstat ztracení. Policie je tak zpravidla nehledá a většinové společnosti to tak vyhovuje.
Navíc je rozsáhlý fenomén džóhacu v celém Japonsku považován za tabu. Je jedním z fenoménů, o kterých se nemluví. Spadá mezi ně například karóši, smrt z přepracování. Následek oddanosti pracovní efektivitě a gigantickým až osmdesátihodinovým přesčasům měsíčně. Zrovna tak se nesluší bavit se o všem, co souvisí s honne. Se skutečnými pocity, emocemi, strachem, obavami. Japonci se též tváří, že neexistuje nic takového jako hikikomori, dobrovolná sociální izolace. A přirozeně je zapovězené i téma sebevražd.
Mnohá tabu spolu velmi úzce souvisejí. Přepracovaní, vyhořelí a zničení by možná chtěli hovořit o pocitech zoufalství, kdyby se za to nestyděli. Alespoň se svými blízkými nebo s terapeuty. Ale protože nemohou ztratit tvář, uzavírají se sami do sebe. Propast se před nimi otevírá stále zřetelněji, jedinou cestou z bludné dráhy života je buď smrt anebo zmizení.
Za zmizením může stát ostuda spojená s propuštěním z práce pro nadbytečnost, odchod do předčasného důchodu, pocit ze zklamání svého zaměstnavatele. Stačí špatně investované peníze na burze, důrazné pokárání od šéfa na poradě, manželská krize a pohár hanby nad životní prohrou přetéká.
