Za alibi svým chlapským sezením vděčí muži samcům krys, kteří vědce z americké Standford University ke zjištění dovedli. Tým Elizabeth Kirbyové vystavoval hlodavce stresovým situacím, například jim odnímal misku s vodou nebo je děsil liškou. V jistých dramatických situacích měly krysy tendenci shlukovat se dohromady – a rovněž se v jejich mozku zvyšovaly hladiny hormonu oxytocin. Ten vzájemná pouta a interakci podporuje a tlumí pocity úzkosti.
Když to zvládnou krysy, zvládnou to i muži
„Máme za to, že oxytocin, který se uvolňuje při stresu, je způsobem, jak stmelit kolektiv v době akutního stresu, což vede ke sdílení, spojení, vymizení strachu a k potenciálně lepšímu kognitivnímu zdraví,“ objasňuje Sandra Muray, která se na výzkumu podílela. Krysy tak více spolupracovaly a nepraly se o vodu. Ba co víc, tulily se k sobě. Zatímco totiž máme tendenci vnímat svět krys jako agresivní, krysy samci si dopřávají i mazlení, hájí jejich reputaci vědci.
Jinými slovy, utužování vzájemných pout pomáhá hlodavcům překonat traumata a vědci nemají důvod myslet si, že by obdobný mechanismus neměl fungovat i v případě lidí. V lidské společnosti však navazování hlubších, i když nesexuálních vztahů mezi muži naráží na společenské bariéry, je totiž považováno za znak ne-mužnosti. „Mít oddané přátele ale není ne-maskulinní,“ zdůrazňuje Kirbyová a dodává: „Tyto krysy používají své přátelství k tomu, aby se zotavily z negativní zkušenosti. A když to zvládnou krysí samci, zvládnou to též muži“.
Prospívá jen mírný stres
Oxytocinový mechanismus, jenž vede ke spolupráci, která dokonce zdolává přísnou hierarchii krysího společenství, se však spouští jen při jisté, střední hladině stresu. Stoupne-li nad míru, krysy sklouzávají k agresivitě. Když tedy vědci krysy připravili o misku s vodou a vrátili ji zpět, krysy ji sdílely velmi spořádaně, bez tlačenice a půtek. Ovšem když misku z klece odborníci vzali a vrátili zpět několikrát za sebou, dovedli hlodavce k násilnému jednání. A k němu krysy sáhly, rovněž když kvůli vědcům čelili pachu moči lišky. „Když jste krysa a cítíte predátora, je riziko, že budete snědeni, velmi vysoké. V tom případě je výbuch oxytocinu, který by se dostavil za méně stresové situace, potlačen. K žádnému sociálnímu propojování nedojde,“ líčí Kirbyová.
Známe to i z lidského světa, říká se tomu posttraumatická stresová porucha a následuje například po zkušenosti války, přepadení či nehody. „Lidé přestávají mluvit se svými známými, přestávají se angažovat v sociálních vazbách, které předtím sdíleli,“ popisuje vědkyně.
Provázejí nás však i ne tak intenzivní stresy, pojí se například s naší potřebou po uznání, ohodnocení, ocenění. Mnozí muži svou identitu spojují více se svou pracovní kariérou než se svými vztahy a osobním životem – a pracovní dráha je křivolaká trať.
„Pokud muži zakládají vlastní hodnocení na práci, a ta je neustále ve stavu ohrožení, permanentně se ptají a zpochybňují, kdo vlastně jsou a zda jsou na správné cestě. Potom je obtížné udržovat si pozitivní perspektivu,“ komentuje americká zjištění kanadský psycholog Oren Amitay. Mužské společenství může poskytnout útěchu. „Myšlenka ́bromance ́ je být s někým, kdo vás akceptuje takového, jaký jste,“ dodává s odkazem na anglický název pro emočně intenzivní, ale nesexuální vztah dvou či více mužů, který vznikl spojením slov „brother“ a „romance.
