Dvanáct bombardérů B-17 sestavených za jediný den. Taková byla výrobní bilance leteckého závodu č. 2 společnosti Boeing. Zařízení, které stálo na předměstí Seattlu u řeky Duwamish, tedy mělo pro válečné úsilí Spojenců zásadní význam.
Byl tu však jeden háček. Geograficky se tento strategický závod nacházel jen kousek od Vancouverské zátoky a tím i na dohled Pacifiku. Pokud by se na něj rozhodli Japonci zaútočit, stěží by ho mohli minout. Nepřehlédnutelné dílny pokrývaly plochu 156 tisíc metrů čtverečních a přidružený výrobní, skladovací a testovací areál další hektary budov. Že to bylo krajně nepravděpodobné?
Pro japonskou armádu je to do USA kousek
To si Američané po hořké zkušenosti z Pearl Harbor rozhodně nemyslí. Navíc tu byla smečka japonských ponorek, slídící podél západního pobřeží. V únoru roku 1942 zaútočila jedna z nich, I-17, na sklady paliva a ropnou rafinérii v kalifornské Santa Barbaře.
Kromě nepopiratelných škod měl atak též symbolický význam. Na pevninu Spojených států amerických si zatím nikdo zaútočit netroufl, a tak obyvatele zachvacuje panika. Zdá se, že invaze může přijít každý den a americká armáda jí stejně jako útoku na Pacifickou flotilu na Havaji nedokáže zabránit.
Japonci navíc odvážný výpad ještě několikrát zopakují. Z ústí řeky Columbia například ponorka I-25 vypálí 17 ran na stařičkou pevnost Fort Stevens. Také je tu průzkumný hydroplán E14Y Yokosuka, který krouží nad Oregonem a shazuje několik zápalných pum na tamní lesy. Škody jsou sice nulové, ale morálka prostých Američanů je otřesena.
Jak moc, to dokládá i případ neslavné Bitvy o Los Angeles z konce února 1942. Něco totiž vyruší tamní protileteckou stráž z nočního spánku: zda neregistrované letadlo nebo meteorologický balón, není jasné dodnes. Děla však spustí několikahodinovou baráž v domnění, že jde o leteckou invazi. Je to ohňostroj, který vystraší všechny.
Co nejde ubránit, ať raději zmizí
Americká armáda si je vědoma, že ani při dobré vůli neochrání celé pobřeží. A tak se raději rozhodne, že strategické podniky nacházející se poblíž pobřeží nechá zmizet. Doslova. Jak však může zmizet potenciální cíl o rozloze pěti a více hektarů, aby při tom nedošlo k přerušení výroby? Zní to jako velmi komplikované kouzlo.
To však na jedničku ovládají v Hollywoodu. Je to přece továrna na sny, která zvládne připravit jakoukoliv podívanou. Pyramidy, vesmír, středověkou bitvu. Nedokázala by náhodou také, aby ze Seattle zmizela druhá největší letecká továrna v zemi?
Zní to šíleně, ale v rámci celonárodní válečné snahy je třeba zdánlivě nerozumné nápady nezahazovat. A filmové studio Metro-Goldwyn-Mayer vyšle svého nejlepšího muže. Jmenuje se John Stewart Detlie. Když jde o animované filmy nebo stylové pozadí filmů, nenajdete prý lepšího. S akrylovými barvami, kyblíkem lepidla a pořádnou kopou papírmaše dokáže cokoliv.
Na továrnu u města Seattle si však bude muset vzít něco většího. Má štěstí, k dispozici je tu celý regiment vojenských stavitelů a rozpočet jeden milion dolarů. Jak s tím naloží? Udělá to, co umí nejlépe. Vytvoří obrovskou kulisu.
Ospalé předměstí z překližky
Neskutečné dílo, jemuž se bude přezdívat podle Alenky v říši divů Wonderland, pokryje plochu deseti hektarů. V zásadě je to obrovská plošina, vyzvednutá nad celý areál leteckého závodu. Je usazena na pylonech, stožárech a sloupech nad úrovní dílenských střech. Při pohledu shora, chcete-li z nepřátelského bombardéru, se přitom celý povrch tváří jako tuctové ospalé venkovské předměstí.
Jak to? Detlieho kulisa totiž nese pravidelnou malbu, připomínající síť ulic. Opticky jimi navazuje na okolní infrastrukturu, takže si těžko všimnout, že malba je o hezkých pár metrů výš než okolní zástavba.
Iluze, která se občas i hýbe
Detlie se však nespokojil s polovičatostí. Jen grafické dílko by bylo na jeho talent příliš ploché. Namalované ulice tak obstupují domy, garáže a obchody, který plasticky vystupují z obrazu. Jsou vyrobeny z překližky a opatřeny velmi věrnými povrchovými replikami. Skla v domech tedy odrážejí slunce, střechy jsou patřičně červené. A nechybí ani kouř ze stavení. Bylo totiž zapotřebí zajistit vývod patnácti továrních komínů.
Detlie měl smysl pro detail. Své papundeklové město osadil třemi stovkami kašírovaných stromů z pletiva, dokonce v něm byla i překližková auta, která figuranti občas po ulicích přesouvali.
Syntetické městečko na odpis
Kamufláž, která je skoro dokonalou simulací města, nakonec obsahuje 53 domů, 24 garáží, tři skleníky, obchod a autoservis. Stromy dosahují třímetrové výšky, většina domů má jen 120 centimetrů. Je to však dost na to, aby vrhaly stín a působily dostatečně věrně. Dvě vyšší stavení jsou dokonce obývána skutečnými lidmi, ne jen figurínami.
V roce 1942 tu sídlí malý oddíl protiletecké stráže. Protože však narušoval autentičnost iluze, musel se klidit. Pokud by se nakonec do Wonderlandu někdo vydal, mohl by se podivovat i názvům ulic: Překližková třída, Syntetická ulice, Papírový bulvár.
Stavba byla dokončena v roce 1944, jen pár měsíců před koncem války. Tou dobou už měli Japonci dočista jiné starosti než invazi do Severní Ameriky. Dokonalá optická iluze měla jen jednu drobnou vadu na kráse: na daném místě sice překrývala leteckou továrnu, ale ta byla v běžně prodejných mapách a cestovních atlasech stále zaznačena jako průmyslová oblast.
Fenomenální dílo si nakonec slávy dlouho neužilo. V roce 1946 bylo po kusech rozebráno a rozprodáno do sběru. Do té doby se tu však vyrobilo
6 981 bombardérů B-17.
