Politik Stringfellow se vykresloval málem jako největší hrdina druhé světové...

Politik Stringfellow se vykresloval málem jako největší hrdina druhé světové války. Přehnal to. | foto: commons.wikimedia.org/Congressional Pictorial Directory, 83rd CongressCreative Commons

Velel jsem, osvobozoval, chlubil se politik. Pak promluvily archivy

  • 34
Druhá světová válka znamenala zmatek a chaos je půdou pro lži. A díky tomu se mohl Douglas Stringfellow vybavit naprosto neuvěřitelnými hrdinskými příběhy. Splétal z nich politické ambice, dokud své výmysly nenafoukl tak moc, že musely splasknout.

Douglas S. Stringfellow, veterán druhé světové války, měl vypravěčský talent. Onen republikánský kandidát ze státu Utah se na volebních shromážděních v roce 1952 velmi přesvědčivě oháněl slavnými a odvážnými činy, jichž se měl dopustit. Kde svůj příběh Stringfellow začínal?

Velel jsem, řídil, osvobozoval

V americkém Úřadu pro strategické služby, vojenské rozvědce, kde se podle vlastních slov v roce 1942 dobrovolně ujal těch nejnebezpečnějších úkolů. Konkrétní údaje, pravda, poskytnout zvědavcům nemohl, protože řada jeho misí stále ještě podléhala utajení. „Jistě však víte, že proběhla úspěšná akce na záchranu německého chemika a fyzika Otto Hahna, že?“ zdvihal tajemný pan Stringfellow významně obočí. Ano, v rámci utajené Operace Alsos Američané skutečně několik špičkových vědců z území Třetí říše vyzvedli, a to včetně Nobelovou cenou později oceněného Hahna. Vypadalo to tedy uvěřitelně.

Ignácz Trebitsch byl Žid, přítel nacistů i dalajláma

Mistr podvodů, diplomatických skandálů, konspirací, lží a mystifikací. Ignácz...

Střídal jména, politické spojence, měnil církve, cestoval mezi kontinenty, neustále falšoval vlastní život, putoval mezi politikou, byznysem a válčením. Byl schopen obalamutit čelní nacisty, britského premiéra, duchovní, politiky i průmyslníky. Ignácz Trebitsch je asi nejbarvitější padouch v dějinách.

Nebyla to však jediná trumfová karta, kterou v roce 1952 Stringfellow vynášel. Za nepřátelskou linií, přímo na území nacistického Německa, se totiž podle svého líčení neohroženě pohyboval po dlouhé měsíce. Organizoval totiž místní hnutí odporu. Pak se však jeho štěstí vyčerpalo, byl zrazen a dopaden. Skončil v koncentračním táboře Belsen, kde byl dozorci a gestapáky sadisticky mučen.

Následkem bylo poškození páteře a fyzické ochrnutí, našel však i něco velmi cenného. Víru. Díky ní se zázračně uzdravil, a dokonce se mu podařilo uprchnout. A jak se na nezdolného hrdinu sluší a patří, znovu se zapojil do odboje. Koordinoval týmy výsadkářů a vlastně řídil osvobozování celého Německa. A jako poslední přeživší člen svého oddílu, po válce dekorovaný Purpurovým srdcem a také Stříbrnou hvězdou za odvahu, se vrátil zpět do Spojených států bojovat o přízeň voličů.

Stringfellow svým barvitým vyprávěním umíchal velmi atraktivní koktejl plný silných emocí a v časech poválečného stesku po padlých a přeživších hrdinech dokázal u voličů zabodovat. Byl to muž odvahy, víry, silné morálky a vůle. Živoucí příklad velké osobní oběti a zodpovědnosti. Aspoň tak to z jeho líčení znělo.

Kampaň, kterou vedl z kolečkového křesla, zabrala. Proto při doplňovacích volbách v Utahu rozmetal svého protikandidáta za Demokratickou stranu a stal se velmi váženým členem Sněmovny reprezentantů. Úctu mu dávali najevo i političtí oponenti. Nic však netrvá věčně.

Umlčme pochyby

Čím více rozhovorů Stringfellow do novin i televizních pořadů dával, tím méně totiž jeho historky dávaly smysl. Občas z nich nepřímo vyznívalo, že se na velení protinacistického odboje podílel z výslechového bunkru koncentračního tábora, jindy zase zmiňoval svůj podíl na úspěšných spojeneckých operacích, které prostě nemohl stihnout, protože podle svých jiných příběhů byl úplně jinde.

Někdy byly jeho promluvy až do extrému sebestředné. „Putoval jsem bojišti světa, porážel nepřátele a obnovoval mír,“ hlásal. Některá jeho heroická líčení přímo zpochybnil armádní žurnál Army Times. Jenže to už se blížil rok 1954 a s ním i další volby. A taková „nemístná kritika hrdiny“ se nesetkala s přílišným pochopením.

Větev pod kariérou pana Stringfellowa nakonec podťal prezident Dwight Eisenhower, jeho republikánský stranický kolega. Nařídil totiž otevření neveřejných složek médii probíraného hrdiny, aby „umlčel hlasy těch nevěřících Tomášů.“ A pak se nestačil divit. Stejně jako miliony jiných Američanů.

Ukázalo se, že Stringfellow ve válce skutečně byl. Narukoval do ní jako jednadvacetiletý v roce 1942, tedy v době, kdy již měl řídit tajné operace. Sloužil však u letectva, jako technik letového provozu. Jeho největším hrdinstvím tedy mohlo být maximálně naplnění nádrží bojového letounu nebo kontrola hnacího ústrojí v rekordním čase.

Na evropské bojiště, jak tvrdil, se rovněž podíval. Do Francie byl převelen v roce 1945, prakticky na samém sklonku války. A právě tady přišel ke svému zranění, když při čištění perimetru přistávací plochy najel džípem na minu. Následky výbuchu z něj učinily raněného vysloužilce, který za svou oběť stejně jako 1,1 milionu dalších získal Purpurové srdce. Nositelem Stříbrné hvězdy však nikdy nebyl, a nebyl ani absolventem dvou univerzit ani se nepodílel na spoustě tajných operací.

Usvědčený lhář Stringfellow musel 16 dní před volbami v roce 1954 učinit veřejnou omluvu.

„Upadl jsem do pasti vytvořené vlastním jazykem, stal jsem se vězněm vlastních výmyslů. Učinil jsem chyby, kterých mi je líto,“ prohlásil, když se loučil s funkcí i s kandidaturou. O upřímnosti jeho doznání však můžeme směle pochybovat. V následujících letech se několikrát pokusil své „hrdinské příběhy“ vydat knižně, zatímco vystupoval jako náboženský kazatel a živý důkaz uzdravení paraplegika silou vlastní víry.