Polychlorované bifenyly, dioxiny, formaldehyd, benzen, neonikotinoidy nebo například heptachlor. Všechny tyto chemické názvy sloučenin mají právem nedobrou reputaci. Popisují látky rakovinotvorné, toxické, vychylující hormonální rovnováhu a způsobující neplodnost nebo negativně ovlivňující imunitní systém. Dříve to byly funkční složky zemědělských hnojiv, průmyslových barev, stavebnin, spalin, plastů.
Jenže pozor. Vzhledem k tomu, že obšírně popisný chemický vzorec můžeme připsat prakticky všemu kolem nás, můžeme pak velmi snadno podlehnout přílišnému zobecnění. Můžeme propadnout iluzi, že všechno, co lze vyjádřit chemickým vzorcem, je z principu špatné.
Problém v příliš dlouhém potrubí
Studenti střední školy Eagle Rock v americkém Idaho Falls na jaro 1997 jen tak nezapomenou. V rámci vlastní badatelské činnosti tu totiž jeden z nich, Nathan Zohner, představil mimořádný objev. Pro lidské zdraví vysoce závadnou látku, která byla navzdory zřejmým rizikům volně dostupná a přítomná, nu, prakticky všude.
Přitom se jen z popisu účinků oné látky jednomu zastaví dech: Při jejím vdechnutí vám akutně hrozí udušení. Ve své kapalné i plynné podobě může způsobit drastické popáleniny. Že je to pěkný prevít, dokládají i její korozivní, integritu kovů narušující schopnost. Je hlavní složkou kyselých dešťů, naleznete ji v moči drtivé většiny nemocných lidí. Když někomu vyoperujete nádor, je i tam. Tato látka se nazývá dihydrogen monoxide – DHMO.
„A zatím co se tu bavíme, ji do potrubí pumpuje naše vláda,“ mohl jen dodat čtrnáctiletý mladý vědec Zohner. Všechna rizika DHMO přehledně shrnul v traktátu o mnoha stranách a vybídl ostatní žáky k hlasování. Je třeba s tím něco udělat? Je třeba bojovat za zákaz, kontrolu, regulaci oné chemické látky?
Hned 43 studentů – 86 procent dotázaných se za restrikce rozhodně postavilo. Čímž ze sebe udělali blázny. Protože dali přednost emocím před rozumem. Opravdu se totiž stačí jen nepatrně zamyslet. DHMO – anglicky dihydrogen monoxide – česky oxid (či kysličník) vodný. Slovy klasika: Na dva díly vodíku vždy jeden díl kyslíku, to je nápoj pro bohy, postaví tě na nohy.
Ano, je to pitná voda. Zohner se před spolužáky vytasil s dobře zdůvodněným návrhem na zákaz vody.
Zrození zohnerismu
V popisovaných rizicích přitom rozhodně nepřeháněl. Voda tvoří přes padesát procent hmotnosti člověka, zdravého nebo nemocného. A ano, najdeme ji v moči i jako hlavní složku kyselých dešťů. Můžete se v ní utopit/udusit, vařící vás může opařit.
Celý vtip s DHMO přitom není původní. Poprvé s ním zabodovali nejspíš v roce 1983 vydavatelé michiganského deníku Durand Express, v jeho aprílovém vydání. Tehdy, pravda, hovořili o korozivním dihydrogen oxide, přítomném ve vodovodním potrubí městské sítě, ale pointa byla zachována. Vtip později zrecykloval Pittsburgh Post-Gazette a dokonce Washington Post. Jednu dobu se s ním také bavili studenti kalifornské univerzity v Santa Cruz, kdy recesí čelili aktivistickému hnutí „zakazovačů chemie v životním prostředí“. A pak přišel student ze státu Idaho.
Ke cti čtrnáctiletého Zohnera nutno dodat, že jeho záměrem nebylo vytloukat starý vtip ani podněcovat paniku. Jeho vědecký projekt totiž spočíval v demonstraci toho, jak snadné je, i u mladých studentů, kteří už mají pár lekcí chemie za sebou, vyvolat pomýlení a paniku odborně laděnými informacemi s vědeckým základem, leč bez kritického myšlení. Jeho práce s názvem „Jak důvěřiví jsme?“ tehdy získala na státním veletrhu studentských vědeckých prací hlavní cenu.
Chemikálie prostě nejsou vždy špatné. Z chemikálií je svým způsobem složené všechno, a to, že se při vyslovení jejich komplikovaných vzorců nebo názvů někdy zakoktáte, ještě neznamená, že jsou nutně nebezpečné. Skutečně nebezpečné je nemyslet.
Novinář James K. Glassman z kauzy vytěžil slovní novotvar – zohnerismus, který podle něj znamená, „když někdo záměrně použije pravdivá fakta, aby dovedl vědecky či matematicky ignorantskou veřejnost k falešným závěrům“.
Jenže příběh DHMO tím úplně neskončil. Bohužel.
Když rozum odplavila velká voda
Své o tom vědí například na Novém Zélandu, kde se v roce 2001 k boji proti DHMO hrdě přihlásila jistá Sue Kedgleyová, úřad zastupující členka Strany zelených. Přesněji řečeno, písemně vyjádřila svůj „souhlas a absolutní podporu kampani proti této toxické substanci“.
Byla z toho pěkná ostuda v novinách, kde hrubou neznalost zelené političky rozmázli hlavně političtí oponenti z Národní strany. Neradovali se dlouho, protože za šest let se na tentýž vtip nachytal i jejich člen.
Nachytat se nechali i ekologickým aktivismem podnícení radní kalifornského městečka Aliso Viejo. Když k nim dorazila zpráva, že se pro výrobu jednorázových kelímků, z nichž se popíjí na městem propagovaných akcí, používá DHMO, začali připravovat návrh na jejich kompletní stažení. Legislativní proces dokonán nebyl.
S DHMO je vše v nejlepším pořádku
V roce 2002 si zase z koláče ostudy pořádně ukrojil Neal Boortz, poměrně kontroverzní politický komentátor a bývalý soudní návladní z Atlanty. Když se ve vlastním rozhlasovém pořadu nechal slyšet, že vodní zdroje jsou kontaminovány DHMO, nikdo si na čelo nezaklepal. Místo toho se horké stopy chytla regionální televize a rozjela ohledně celého skandálu investigativní reportáž.
V Louisville se s tím příliš nepárali. Když úřady nedokázaly veřejnost odradit od koupání se v městských kašnách obecnými příkazy, vyslaly varování: Pozor, voda zde obsahuje příliš vodíku.
Vedoucí tamní pobočky vodohospodářské společnosti byl naštěstí o něco důvtipnější, a tak vyzvídající zástupce médií ujistil, že koncentrace DHMO v městském vodovodním potrubí nepřekračuje limity povolené státními normami.
Nedobře se projevily znalosti elementárních základů chemie i u budoucích členů finského parlamentu. V roce 2011 tu byli kandidáti zpovídáni z nejrůznějších otázek. A jedna z nich zněla, jestli by měla být zákonem omezen oxid vodný. Trochu nečekaně se k návrhu postavilo kladně 49 procent kandidátů. Raději asi nedomýšlet, jak by to dopadlo u nás. Nezapomínejme totiž, že DHMO významně přispívá ke skleníkovému efektu, je jedním ze zásadních faktorů klimatické změny a vytrvale přispívá k erozi krajiny.
S opakovaným vtipem o DHMO se však pojí také pozitiva. V kentuckém Louisville se vedení místní pobočky vodohospodářské společnosti dost dlouho a marně snažilo bránit lidem, aby se koupali v městských kašnách. Zákazy ani pokuty nezabíraly. Stačila však jedna cedulka: „Pozor – voda obsahuje vysoké množství vodíku.“ Do chemií znehodnocené vody se už nikomu nechtělo.
