Kroniky, deníky, sepsané dopisy, dochované zprávy a zkazky starousedlíků, případně střípky poezie. Ty dnes uchovávají největší díl příběhů z časů kolonizace amerických Velkých plání. Pestrá skladba oněch literárních zdrojů posloužila jako podklad k neobvykle laděné studii, na níž spolupracovali archeologové, odborníci přes akustiku i medicínští profesionálové z oboru duševní hygieny.
Středobodem jejich společného bádání se stal fenomén takzvaného prérijního šílenství. Epidemie psychických poruch, postihujících v nezvykle velké míře první osadníky.
Hned ze startu musíme zmínit, že tato epidemie je zatím spíš domnívaná než skutečně doložená. Nedočteme se o ní totiž v oficiálních zdrojích. Je spíš artefaktem dochovaných zkazek literární historie, nereferují o ní žádné lékařské zprávy.
Nicméně neoficiální zdroje neobvyklé duševní prožitky a nedobrý psychický stav lidí, kteří se rozhodli usadit na Velkých pláních, popisovaly, mnohokrát, opakovaně a shodně. Z klinického hlediska přitom popisované deprese, podrážděnost, poruchy spánku, tiky, úzkosti, výbuchy hněvu nebo agresivita až tak neobvyklé nejsou. Vymykají se především tím, jak nezvykle frekventované tyto symptomy v celkové populaci osadníků nejspíš byly.
To pochopitelně dráždilo Alexandra D. Veleze, paleoantropologa ze Newyorské státní univerzity v Oswegu. Jeho profesní specializací však byly spíš nemoci vepsané do kostí, to, jak se zima, bída nebo podvýživa propsaly do celkové fyzické kondice osadníků. Proto se pro výzkum fenoménu napojil na řadu dalších odborníků, mimo svůj obor. Aby společně nabídli překvapivou hypotézu, která měla záhadu prérijního šílenství vysvětlit.
Zodpovědným za něj činí zvukovou kulisu Velkých plání, skučení větru střídané vražedným tichem.
V dobrovolném vyhnanství
Zamířit dál na západ, najít tam nový domov. To byl sdílený sen, rámující cestu desítek tisíc kolonistů mířících od počátku devatenáctého století na Velké pláně. Do rozsáhlých oblastí, vetknutých mezi Skalnaté hory na západě a řeku Mississippi na východě.
Podle slov zemědělských prospektorů to měla být půda vynikající kvality. Úrodná tehdy opravdu byla a každý jí mohl mít do sytosti. Na jednoho farmáře standardně připadalo 65 hektarů. Pokud upsal i svého nejstaršího syna, mohlo být hektarů 130. A nemálo z prvních osadníků se dobralo i jedné čtvereční míle, tedy přibližně 260 hektarů půdy.
Tehdejší pozemkové zákony velely, že uprostřed svého pozemku má rodina osadníků vybudovat stavení a pro následujících pět let se zavázat k obhospodařování okolí. Po tuto dobu byli osvobozeni od daní, a když naplní podmínky o zvelebení místa, vyzískají od státu trvalé vlastnictví celého rozsáhlého pozemku.
Bylo to víc než lákavé. A proto na státem rozdělované parcely vyráželi osadníci, sami nebo s rodinami, plní elánu a energie. Ještě netušili, že si tu prožijí peklo. Hlavním problémem nebyl ani tak nedostatek palivového nebo stavebního dřeva, prvotní bydlení v polozemnicích a blátivých chýších, zimní mráz a hlad, obava o živobytí. Děsivá byla téměř totální izolace.
Pozemky sice byly rozdělovány postupně, ale ne každý osadník dokázal místo zúrodnit nebo hospodařením do úmoru naplnit své představy. Raději se po čase odstěhoval jinam, třeba až k pobřeží. A tak Velké pláně brzy překrývala mozaika obsazených a uprázdněných, opuštěných parcel. Pro farmáře, kteří vytrvali, to znamenalo, že k nejbližším sousedům to měli pět až deset kilometrů pěšky. Měli jen pramalé šance zahlédnout jiného člověka nebo udržovat pravidelný kontakt mimo svou rodinu. Kolem nich se rozkládala jen nedozírná rovina prérijní krajiny. Buď absolutně tiché, nebo s neustálým dozvukem kvílivých větrů.
Drásavá akustika nového domova
Rozparcelování území Velkých plání bylo pro farmáře neobvyklým řešením, které vzniklo od úřednického stolu. Tradičnějším modelem byla například předchozí kolonizace pobřeží Červené řeky v Manitobě, kdy se francouzští osadníci usazovali na březích, s úzkými a dlouhými pozemky za svými domy. Půdy neobdělávali méně, ale měli to k sobě blízko. Podobně pak fungovaly vesnice v Iowě a Kansasu, kde vznikaly komunity s koncentrickým zasídlením. Domy osady byly soustředěné do kruhu, polnosti vybíhaly paprskovitě do kraje. I tady po práci žili lidé pospolu, ve vzájemném kontaktu.
Na Velkých pláních však byli farmáři odsouzeni k dobrovolné samotě, jež se dost možná po pár měsících izolace začala neblaze podepisovat na jejich psychickém stavu. Jak však upozorňuje paleoantropolog Velez, na odloučení od lidí si osadníci stěžovali spíš zřídka.
Mnohem častěji je, soudě podle historických literárních zdrojů, drásala akustika nového domova. To, co osadníci popisují květnatě jako „ticho smrti v rozlehlé krajině“, případně „nenávistně syčivé a ječivé větry, které nedají lidem spát“.
„Na základě moderních výzkumů už víme, že hlukové pozadí, jemuž jsme vystaveni, může zhoršovat nejen kvalitu spánku,“ říká Velez. „Dokáže rovněž vyvolat stres a umocnit psychické problémy, dokonce kardiovaskulární onemocnění a cukrovku druhého typu.“ Proto začal bádat nad tím, že možnou příčinou, akcelerátorem „epidemie“ psychických onemocnění osadníků na pláních mohla být ona vytrvalá strašidelná zvuková stopa, kombinující ticho, v němž byly jedinou akustickou stopou života zvuky, které lidé vytvářeli svou činností, s kvílením větru.
Ticho, jaké člověk neslyšel
Velez chtěl přirozeně zjistit, zda bylo na zvukové krajině prérie Velkých plání něco zvláštního. Návrat v čase nepřipadal v úvahu, proto se musel spokojit jen se současnými nahrávkami z širých plání v Kansasu a Nebrasce. Poté je porovnával s nahrávkami z městských prostředí. Současných, i těch nemnoha starých, dochovaných ve zvukových archivech. S pomocí pokročilého programu v nahrávacím studiu pak vytvořil vizuální znázornění spekter zvukových frekvencí, s odlišením těch, které dokáže lidské ucho zachytit a slyšet.
Zjistil, že zvuky přirozeně slyšitelnými oplývaly obě krajiny, plání i měst. Ale zvuky města byly rozmanitější a víc se rozprostíraly v celém rozsahu lidského sluchu. Vytvářely konstantní hlukové pozadí, ruchy. Něco jako bílý šum, který dokážeme ignorovat. Na prérii bylo toto setrvalé pozadí zastoupeno jen málo nebo vůbec. Navíc se zvuky charakterizující prostředí Velkých plání shodovaly s obzvláště citlivou částí lidského sluchu, kterou mozek vnímá snadněji.
„Kdybych to měl popsat vlastními slovy, bylo to jako konstantní ticho, které jednou za čas přeruší zvuk výrazný tak, že přehluší všechno ostatní,“ říká Velez.
V tom mu dává za pravdu Adrian Lee, badatel z Washingtonské univerzity, jinak expert na reakce mozku vůči sluchovým podnětům a sluchovou deprivaci. „Lidský mozek se přirozeně adaptuje na okolní prostředí, v podstatě si navykne na to, že přijímá podněty ve formě velmi tichých zvuků a snaží se je od sebe rozlišit. Pokud se však v takovém velmi tichém prostředí najednou ozve hlasitější zvuk, bude vám to činit potíže a ponesete to nelibě. Bude to stejně nepříjemné a iritující jako škrabavý zvuk pera píšícího na papír ve ztichlé knihovně,“ popisuje.
Seveřané samotou netrpěli
Dost možná se uši prvních osadníků vyladily na ticho Velkých plání, aby na ně pak působilo rušivě cokoli jen trochu hlasitějšího. Byť třeba jen dopad kapky vody na plechovou střechu, zakvákání žáby, zakdákání slepice. Nebo kvílivé zvuky větru. Tyto střídavé epizody ticha a pocitového hluku pak skutečně mohly být zdrojem setrvalého stresu, z něhož vyplývaly nejrůznější psychické obtíže a vyústily v ono prérijní šílenství.
Velezův postřeh zůstává i nadále jen teorií, kterou bude těžké solidně doložit. Jistou indicií o správnosti jeho závěrů je však například rozsáhlá zpráva z novin roku 1893, v nichž se píše o tom, že epidemie šílenství si vybírala velmi tvrdou daň mezi osadníky ze Skandinávie.
Tedy mezi muži a ženami, jimž severská samota a odloučení potíže nikdy nečinily, protože na ně byli dobře uvyklí ze své domoviny. Norsko, Švédsko nebo Finsko však nabízely přepestrou škálu zvuků lesa, potoků, moře i zvířat. Kdežto Velké pláně nabízely, když jim příroda upřela vegetaci, jen konstantní ticho.
V takových podmínkách byl život k zbláznění. Nemůžete totiž neslyšet nebo ignorovat vlastní dech, tlukot srdce nebo šustění oblečení při každém pohybu. Rušit, dráždit a provokovat vás pak mohou sebemenší maličkosti.
Alexander Velez nesoudí, že by jeho teorie o příčinách prérijního šílenství měla naprosto univerzální platnost, a připouští, že vysvětlení se nabízí mnoho. Zmiňuje však, že absence zvuku nebo neobvyklé ticho, které mohlo sehrát negativní roli pro psychiku prvních osadníků na Velkých pláních, by se jednou mohlo neblaze projevit i u prvních lidských kolonistů, putujících vesmírem k jiným planetám. I ti se totiž budou ubírat ke svému cíli ve stěží představitelném tichu.
