Delfín v Austrálii nutí ryby zvracet, jejich vyvrhnutou potravu pak sežere
Studie, kterou vydal magazín Ecology and Evolution, vyšla z pozorování podmořské bioložky Jacinty Shackletonové a místního mořského průvodce Pietera Demmerse. Zachytili svéráznou formu kleptoparazitismu, krádeží potravy. V podání delfína Bubblese je to však jeden z prvních dokladů, že se takového chování dopouštějí kytovci, kam kromě delfínů patří i velryby a sviňuchy. A forma je rovněž neobvyklá.
U Bubblese však ono počínání nebylo výjimečné. Podle studie se ho dopouští v cyklech, za třicet minut ho zopakuje desetkrát.
Mechanismus je podivuhodný, ale promyšlený. Delfín připlave k hejnu ryb, v hledáčku měl kranasy velkooké, a vyhlédne si cíl, popisuje server Scientific American. Svou oběť poté pronásleduje, izoluje od ostatních a honí. Co se stane pak? Nebohá ryba ve stresu vyzvrací obsah svého žaludku – a Bubbles si ho vyzvedne. Vlastně ji obere o to, co předtím sama snědla.
Podle mořské expertky Asie Armstrongové, další spoluautorky výzkumu, mohl delfín původně lovit kranasy samotné. Když však zjistil, že mu hon zajistí i „snadnější potravu“, začal rybám krást strávenou krmi, vyložila portálu Science. Mořská bioložka Vivienne Foroughiardová navíc dodává, že kranas je velká ryba, jejíž konzumace vyžaduje čas a energii, zpracovat vytrávený obsah jejich žaludku může být pro delfína komfortnější.
Bubblesova technika se však zdá být sofistikovanější, než jak by vyplývalo z dosavadního popisu.
Naskenovat a vystresovat?
Než se k hejnu kranasů přiblížil, vydával cvakavé zvuky a otáčel hlavou ze strany na stranu. Při samotném pronásledování vyhlédnuté oběti cvakání zopakoval, nadto i nízkofrekvenční zvuky. Jak to dekódovat?
Armstrongová se s týmem domnívá, že první technika, echolokace, mu posloužila k prozkoumání těl kranasů a odhalení toho, který má břicho nacpané čerstvou kořistí. „Echolokace delfínům dovolí odlišit drobné rozdíly ve tvaru, velikosti a struktuře těl svých cílů, potenciálně ji tedy mohou využívat k určení, na kterou rybu je nejlepší se zaměřit, protože slibuje nejlepší odměnu,“ míní Armstrongová. Následné klapání a hluboké mručení při honičce pak má nešťastníka prostě vystresovat, aby svůj úlovek vyvrhl.
Přesto nad studií i Bubblesovým lovem zůstávají otázky. Využití echolokace je domněnkou. Stejně tak se neví, jak si tento lov osvojil, přišel na něj sám, naučil se ho od jiných delfínů? A loví s cílem domoci se vyzvracené kořisti, nebo chce kranase ulovit, nakonec se však spokojí s prvním výsledkem své snahy? Ostatně, někdy Bubbles zvládl kromě pozření vyvrhnuté potravy dohonit a ulovit i kranase samotného. Otazník se skrývá i nad chováním kranasů. Zvracejí ze stresu, nebo se předhozením toho, co měli v žaludku, naučili delfíního lovce zbavit? ptá se magazín Science.
Autorský tým se shoduje, že Bubblesovo počínání není nahodilé. Vedoucí studie Romney Edwards-Francis míní, že pro Bubblese je tato strategie jen doplňkem, který mu poskytne svačinu ve dnech, kdy nebyl úspěšný při „tradičním“ lovu ryb. Ten však zůstává stěžejním způsobem obživy.
Na Bubblesovu metodu však dovede pohlédnout odlehčeněji i věda. Armstrongová pro server BBC Wildlife Magazine líčí, jak se při jednom pozorování po úspěšném obrání kranase o obsah jeho žaludku Bubbles podíval přímo na ni, dlouze cvakl – jako by říkal: „Koukej, co se mně povedlo. Jak já jsem chytrý!“
