Z nevěstinců nejstarší řemeslo světa vypudili do soukromých domů již husité, naopak král Jiří z Poděbrad k ní zaujal pragmatičtější přístup, stejně jako později Rakousko-Uhersko. Autor knihy Nevěsty a nevěstky Radim Kopáč připomíná, že v literatuře se pohled na poskytovatelku prodejné lásky začíná měnit na počátku devatenáctého století.
Nahlédněte to starého světa pařížských prostitutek |
„Romantický model prostitutky jako sociální vyděděnkyně se ji vlastně snaží vrátit zpět do života,“ líčí Kopáč. Dodává však, že tendence legitimizovat ji jako plnohodnotného člověka v praktickém životě se začínají objevovat až na přelomu devatenáctého a dvacátého století. V oné době mohly prostitutky svou živnost vykonávat podle práva, pokud byly registrované u policie a docházely pravidelně na zdravotní prohlídky.
Pokrytectví aboličního zákona
Zlom přišel za první republiky v roce 1922. Aboliční zákon tehdy zrušil nevěstince. To však samozřejmě neznamenalo, že by se svou prací skončily nevěstky. „Hledaly si jiné hlavičky, pod nimiž by mohly fungovat, různé tabariny, revue, kabarety. Onen zákon tak zrušil pouze dohled nad prostitutkami,“ zdůrazňuje Radim Kopáč.
Tento stav trvá vlastně dodnes. Přečkal dobu do roku 1989, kdy fungovala prostituce v luxusních hotelích, lázeňských domech, často ve službách politické korupce, politického boje nebo STB. „Říkalo se jí mateřské znaménko socialismu, tak nějak. Fungovalo to pod dohledem policistů, ovšem pro masivní rozvoj byl nedostatek poptávky, existoval též zákon o příživnictví,“ připomíná Hana Malinová z organizace Rozkoš bez rizika.
Ve vakuu, do kterého prostituci vyhnal prvorepublikový aboliční zákon, je ono řemeslo dodnes. Sama prostituce není trestná, ovšem kuplířství ano. A nekontrolované sociální příšeří, kde se schovává, se pojí s kriminálním světem. Otázku, zda je lepší prodejnou lásku neposvěcovat vybíráním daní, nebo umožnit, aby sexuální byznys fungoval regulovaně a bezpečněji, politici v Česku nemají odvahu vyřešit.
