Je to jeden z nejdůležitějších zapomenutých vynálezců posledních šedesáti let. Dokonce se nechal slyšet, že to, co vynalezl, je druhá nejdůležitější věc pro vylepšení moderního života hned po splachovacím záchodě. A že je to věc skoro stejně důležitá jako sex. Ale to berte s rezervou, jistě to myslel jako vtip.
Eugene Polley nevynalezl ani brambůrky, ani prezervativ. Vymyslel dálkový televizní ovladač.
Taková hloupost, že? Malá krabička, něco, co berete do ruky dvacetkrát za den, přijde vám to stejně samozřejmé jako třeba vidlička nebo tužka. Ale zkuste si představit život bez ní a pak dalekosáhlé změny, které vyvolala.
Jenže když Polley vymýšlel ovladač, nijak daleko neuvažoval. Myslel na kovbojky.
Odstřel si svoji reklamu
Psal se rok 1955 a Eugene Polley dostal od svých šéfů, kteří věděli, že je hlava otevřená, těžký úkol. Bylo to ve firmě Zenith Radio, slavné americké značce, která dnes už (velmi příznačně) patří jihokorejské LG Electronics. Založil ji Eugene McDonald, který za první světové války sloužil u námořní rozvědky a pochopil, jaký boom čeká rozhlas. Po té druhé začal vyrábět televize a nenávidět reklamu, která vysílání brzy zamořila.
A tak pověřil Polleyho, aby s tím něco udělal. Nejlépe by bylo přehodit kanál.
Do té doby měl, jak se později vtipkovalo, televizní ovladač dvě nohy. Obvykle to byl nejmladší člen rodiny. "Johnny, dej tam zatím třetí kanál," řekl otec. Johnny vyskočil a udělal to.
Byl tady ještě jiný pokus. Už několik let mohli Američané ovládat obrazovky ovladačem, který byl připojen k televizorům kabelem. Nebylo to zrovna praktické. Kabel měl jen určitý dosah a hlavně představoval past, o kterou lidé zakopávali. A někteří si po pádu občas i něco zlomili.
Od toho, aby se s tím něco udělalo, tady byl Eugene Polley.
Přemýšlel pár týdnů a pak přišel s řešením. První bezdrátový dálkový ovladač televize byl na světě.
Vypadal úplně jinak než dnes. Připomínal klasický fén v kadeřnictví, takový ten ve tvaru pistole.
"Nebyla to náhoda," řekl po letech Polley. "V televizi v té době byly pořád westerny, kde kovbojové tahali z pouzder kolty a stříleli s nimi. Děti si na ně hrály. A mě napadlo, že by každý měl mít šanci odstřelit reklamu, která ho otravuje."
A přesně tak to fungovalo. Pravda, taky to vypadalo jako vesmírné paprsky smrti z nějaké sci-fi. Masivní zbraň, z níž opravdu paprsky vyzařují. To byl totiž princip Polleyho ovladače.
Který roh je správný?
Televize měla v každém rohu jednu fotobuňku, která reagovala na světlo. Vy jste seděli před obrazovkou, a když jste se rozhodli, "vystřelili" jste. A záleželo na tom, do kterého rohu jste zamířili. V jednom byl vypínač, v druhém vypínač zvuku, v třetím přepínač kanálů dopředu, ve čtvrtém dozadu. Zvedli jste přepínač, zamířili, zmáčkli a proud světla zařídil, co jste chtěli, aniž byste museli zvednout zadek z gauče.
Přesně na tohle se zaměřila i reklama. "Jen si to představte! Aniž byste museli vstát ze svého pohodlného křesla, můžete namířit váš Zenith Flash-Matic, zapnout a vypnout s ním televizor, nebo přepnout kanál. Dokonce můžete umlčet otravné reklamy, zatímco obraz pořád zůstane na obrazovce."
Vypadalo to jako hračka, bylo to zábavné, bylo to něco úplně nového a bylo to velmi pohodlné. Lidem se to líbilo.
Byli ochotni za to platit, přestože cena televizorů s dálkovým ovládáním tehdy vyskočila o 150 dolarů. A to nebyly malé peníze, byla to skoro půlka tehdejšího průměrného měsíčního platu.
Ale byla půlka 50. let a každý rok se dařilo lépe a lépe. Budoucnost byla zářivá, takže proč se nerozmazlovat.
A Eugene Polley mohl mít pocit, že má našlápnuto hodně vysoko.
Tatínek pašerákem
Pro chudého chlapce z chicagského předměstí to byla docela velká kariéra. Narodil se v roce 1915, a když byla v roce 1920 zavedena prohibice, stal se jeho otec pašerákem alkoholu z Kanady, takže zřejmě neměl daleko ani ke gangsterům. Ovšem daleko měl ke své vlastní rodině, kterou záhy opustil. Matka tak živila sama tři děti a jakmile Eugene trochu povyrostl, začal si přivydělávat, kde to šlo.
Bylo vidět, že chlapec je velmi chytrý. Později začal studovat dvě vysoké školy, ale žádnou nedokončil. Byla krize, musel se ohánět. A v roce 1935 navíc dostal skvělou stálou práci: byl skladovým příručím v Zenithu, což bylo terno, protože i přes krizi šla rádia na odbyt. Jeho plat dělal 40 centů za hodinu. V Zenithu však rychle pochopili, že by neměl jen přenášet krabice, takže byl tím, kdo sestavil první firemní katalog.
Takhle vypadal dálkový ovladač před Polleyovým vynálezem. Kabel se všude pletl.
"Pistoli" do ruky a hlavně se trefit do správného rohu.
A potom ho přemístili do vývoje. Asi něco uměl, protože za války narukoval rovnou do vojenských laboratoří, kde vyvíjel naváděcí zařízení, zdokonaloval radar vyhledávající lodě a dálkově odpalované nálože.
Později kromě televizního ovladače získal celkem osmnáct patentů. Podílel se lví měrou na vývoji tlačítkového rádia nebo na předchůdci dnešního DVD. Ale to hlavní, autorství dálkového ovladače, mu v podstatě zůstalo upřeno.
Jeho ovladač byl sice bomba, ale měl velké mouchy. Reagoval na světlo, ovšem na jakékoliv, takže televize se občas samy od sebe vypínaly nebo přepínaly. Stačilo, když na správné místo zasvítilo slunce nebo lampička. A ač se to zdá dnes, ve věku ovladačů se spoustou tlačítek, takřka neuvěřitelné , lidé si pletli čtyři místa, kam měli posvítit. A když docházely baterky, paprsek neměl sílu a lidé si mysleli, že se jim rozbila televize.
A tak pan McDonald zadal úkol vylepšit ovladač jinému muži. Jmenoval se Robert Adler. Ten na to šel jinak: místo světla ovládal televizi zvuk. V ovladači byly hliníkové drátky různé síly a u nich "kladívka", která televizní divák ovládal tlačítky. Když stiskl třeba tlačítko na přepnutí kanálu, "kladívko" pod tlačítkem rozeznělo příslušný drátek, který vyslal zvuk o vysoké frekvenci, kterou lidské ucho neslyšelo. V televizi ho přijímač identifikoval a zařídil potřebné. I tento ovladač měl mouchy, protože televize samy přepínaly při zvucích cinkání mincí, chrastění klíčů nebo psích známek. Ale bylo to bez baterek.
O pár let později Adler systém ještě zdokonalil tím, že drátky fungovaly na principu ultrazvuku, což se udrželo až do 80. let, kdy signál začaly předávat infračervené paprsky, které jsou sice výkonnější, ale opět potřebují baterie.
"Kopanec do zadku"
Polley dostal za svůj vynález prémii tisíc dolarů. "A k tomu kopanec do zadku," jak popsal situaci, kdy byl za otce ovladače označován Adler.
Cítil se asi podobně, jako by se cítil Edison, kdyby mu teď upřeli vynález žárovky proto, že už nás zajímá jen vynálezce té úsporné, protože je novější a dokonalejší.
Ale Polley byl každopádně první. Jeho vynález změnil způsob, jak se díváme na televizi, protože se nemusíme hýbat a můžeme neustále přepínat (a přitom můžeme mnohem víc jíst), takže z nás udělal to, čemu se v Americe říká gaučové brambory.
Ale změnil i televizi samotnou. Výrobci pořadů najednou museli počítat s tím, že lidé mohou kdykoliv přepnout a utéct jinam. A tak postupně začali dávat reklamy do pořadů, a to zrovna v nejnapínavějším okamžiku, aby diváka udrželi, vytvářeli příběhy s několika dějovými liniemi a umístili začátek příběhu před titulky.
Polley, který zemřel přesně před rokem, se za své autorství televizního ovladače bil vždy jako lev. V den, kdy v roce 2007 zemřel Robert Adler, firma Zenith v prohlášení uvedla, že za otce ovladače považuje jeho i Polleyho. Ten v jednom rozhovoru řekl, že to vidí jinak: "Otec musí být u početí. A kdo u toho není, není otec."
