Na úvod si vyjasněme, o jakém typu mužů třicátníků je přesně řeč. V angličtině se mu říká „dad bod“, tedy „taťkovský typ“, a dá se charakterizovat jistou ležérností, pokud jde o péči o fyzickou kondici, a určitým rozkošnictvím, jde-li o celkový přístup k životu. Takový pán není vyloženě obézní, jen mírně zavalitý. A není to obžerský lenoch, jen je trochu poživačný.
Nejpřípadnější bude přiblížit jej slovy americké publicistky Mackenzie Pearsonové, která zájem o onu kategorii pánů způsobila svým článkem pro server The Odyssey. „Občas chodím do posilovny, ale o víkendech hodně pařím a sním bez výčitek najednou velkou pizzu,“ představuje se taťkovský typ novinářčinými ústy. Sama Pearsonová ho trochu sofistikovaněji definuje jako „vyvážený poměr pivního bříška a posilování“.
Její bystrá charakteristika se očividně trefila do ducha doby, protože jí „objevený“ mužský druh si zjednal lavinu zájmu. Že bychom začínali být unavení dokonalými sportovními těly s vyrýsovanými svaly?
K superlativům, jimiž Pearsonová „taťkovský typ“ častuje, se ještě vrátíme, nejprve však prozraďme, že podpory se mu dostalo i z vědeckého prostředí.
Jsou lepšími táty. A proto jsou přitažlivější
Otcovství vede u mužů k poklesu hladin testosteronu, jehož efektem je i ztráta svalové hmoty a nárůst tuku, připomíná ve své knize Jak muži stárnou: Co prozrazuje evoluce o mužském zdraví a úmrtnosti antropolog z Yaleské univerzity Richard Bribiescas. Přiznává, že onen proces nejde na ruku současnému macho ideálu, a sám mu přiznává mnohé přednosti.
Patří mezi ně například nižší výskyt rakoviny prostaty i infarktů, cituje antropologovu chválu měkkého mužského těla list The Telegraph. A dodává, že studie z roku 2008 shledala, že zkoumaní muži s vyšším metabolismem měli o padesát procent vyšší riziko, že v daném roce zemřou, než respondenti, kteří spalovali méně energie. Yaleský vědec opravdu tvrdí, že přírůstek hmotnosti může posilovat imunní systém a prodlužovat život. Kromě toho Bribiescas poznamenává, že zavalitější tátové jsou úspěšnější v předávání svých genů.
A poukazuje na nebezpečnou iluzi nezničitelnosti, kterou kult sportovního mužského těla vyrábí. „Hollywoodský obraz skvostného, naparujícího se muže, který ničí darebáky a dobývá vítězství za vítězstvím, jako by vyvolával dojem nezničitelnosti,“ píše a zdůrazňuje, že i když jsou muži v průměru větší a fyzicky silnější než ženy, jsou v jistém ohledu slabší. „Ve srovnání s ženami obtížněji bojujeme s infekcemi a nemocemi,“ shrnuje.
Mezi výhody, jimiž se taťkovské typy pyšní, pak podle antropologa patří též to, že s ohledem na své křivky investují více času do péče o své potomky spíše než do flirtování s jinými ženami – a to je paradoxně dělá pro opačné pohlaví atraktivnějšími.
A co „mamkovské typy“?
„Objevitelka“ taťkovského typu navrch přidává i několik dalších pozitiv. Nemůže se sice opřít o certifikát vědeckého názoru, na internetu však spustila záplavu zájmu, která dosvědčuje, že její kritéria jsou sdílena obecněji. Vedle naducaného chlapíka se žena cítí bezpečněji a uvolněněji, než když jí muž s perfektní postavou upomíná na její „nedokonalost“, vysvětluje Pearsonová, proč pánové s bříškem vyhrávají.
Za ženy dodává ještě i to, že „chceme být ty krásnější“. „Chceme vypadat štíhlé a čím větší je muž, tím menší se cítíme,“ píše. Verdiktem si je evidentně jistá: „Samozřejmě, všechny máme rády vysoustružené chlapíky, ale na taťkovských typech je něco, co je dělá lidštější, přirozenější a přitažlivější.“
Debata, kterou odhalení mužské alternativy k macho typu uvedlo na svět, zkoumala fenomén podezřívavě a z mnoha stran. „Není to spíše stav mysli, kdy se dá vale vlastnímu egu a člověk si dopřeje posuzovat se se shovívavostí?“ ptala se redaktorka magazínu The Cut. „Je to šedá zóna mezi štíhlým a tlustým tělem, v níž váš táta strávil celý svůj život,“ míní server Total Frat Move. „Je to tělo, o které by měli usilovat všichni muži,“ přehání server Buzz Feed.
Redaktor serveru Red Eye se však podíval na fenomén z nadhledu a nešetřil kritikou. Zaprvé, nedělejme z toho vědu, poznamenal skepticky Jordan Monroe Schulz, není to přece nic nového, s věkem muži zkrátka přibírají na váze odjakživa. Proč kolem toho nyní stavět kampaň a tleskat rukama?
Především však svůj příspěvek do polemiky ladil do vážnějších tónů. Módnímu opěvování taťkovského typu vyčítá prostou věc – že ženám se právo na „mamkovský typ“ nedopřává. Je hezké, že pánové mohou úzkoprsému diktátu krásy uniknout do azylu tak přirozených a věkem daných křivek, proč je to však odpíráno ženám? „Pokud se chystáme oslavovat ́nedokonalost ́ mužů, musíme ji oslavovat i u žen,“ píše.
