Od břehů jezírka Kuskovo je dobrý výhled na palác hrabat Šeremetěvů, okolo kterého se to přes den jen hemží turisty. Časně nad ránem tu však bývá klid, a proto sem také Maxim Kosťukov, šestasedmdesátiletý důchodce z Moskvy, rád chodil. Jenže před rozbřeskem 5. července roku 2014 ho tu zaskočila přítomnost omladiny. Starší dívka a dva hoši, z nichž mladšímu nemohlo být ani patnáct let, se družně bavili a smáli, zatímco ve vodě omývali krvavé čepele. Nevšímali si ho.
Jak velké měl vlastně štěstí, to brzy potvrdil nález čerstvě zamordovaného nedaleko železniční stanice. Tělo patřilo Stanislavu Jevsejovi, pětatřicetiletému údržbáři nedalekého Perovského parku. Útočníci ho bodli noži celkem 171krát. Přivolaná policie však neměla o vyprávění důchodce, jeho snahu popsat podezřelé, a vlastně ani o vyšetřování celého případu sebemenší zájem.
V roce 2014 zaznamenávali v celé Moskvě v průměru pět až šest vražd každý den, a byť tato byla mnohem agresivnější, policisty nepřiměla k větší aktivitě. Motiv byl pravděpodobně loupežný, pachatel neznámý, s tím vyšetřování uzavřela.
Kosťukovo svědectví se přitom později ukázalo jako klíčové. Vyznačovalo „teritorium“, v němž se skupina vrahů pohybovala, i dobu, kdy nejčastěji útočili. I to, že jsou pachatelé nějak navázáni na první ranní spoje železničních tratí v běloruském směru.
Mělo se totiž vyjevit, že to nebude jediná vražda spáchaná s tak běsnící brutalitou. Během následujících šesti měsíců, od léta do zimy, docházelo v na okrajích Moskvy k celé řadě vražd, které nesly obdobné znaky.
U stanice Běloruské nádraží zasadili neznámí pachatelé oběti čtyřiačtyřicet ran, u Begovaje pětatřicet. U dostihové trati, slavného a teď již vybydleného hipodromu, zabíjelo osmnáct úderů kladivem a jednapadesát ran nožem. U Rabočiho poseloku byla oběť po šestačtyřiceti ranách nožem dobíjena kusem betonu. A další takové případy se odehrály na Izmailovském bulváru, ve Filevského parku, v Nagorném, na Brjanské poštovní ulici.