Prapůvodním autorem nápadu byl Julius Neubronner. Byl profesí lékárník, ale duší holubář. Úplně proto nepřekvapí, že v roce 1903 začal experimentovat s doručováním vlastnoručně vyrobených léků leteckou poštou. Ušetřil si tím stokilometrovou cestu z Kronbergu, kde měl lékárnu, do sanatoria ve Falkensteinu, kde měl holubníky. Každého rána mu lékař telefonicky zadal soupis s recepty, a on je postupně se svými opeřenci v klecích v průběhu dne odbavil.
Jeden holub unesl zásilku o váze až pětasedmdesát gramů a do svého cíle dorazil za hodinu. Najít v okolí Frankfurtu šikovného lékárníka nebylo snadné, takže doručovatelská libůstka Neubronnerovi procházela. Navíc to v drtivé většině případů fungovalo dobře. Jen zřídka se stalo, že se pacient sanatoria svých léků nedočkal, protože někde cestou zaúřadoval dravec, který holuba ulovil.
Onoho scénáře se ostatně holubář obával, když jednoho mlhavého dne nedorazil do cíle jeden z jeho oblíbených opeřenců. O to větším překvapením bylo, když se právě tento ztracený holub, dobře živený a v kondici, po čtyřech týdnech vrátil nazpět do holubníku. Holubář neskrýval radost, ale ani zvědavost. Co asi musel ptačí cestovatel zažít za dobrodružství?
Nezjistitelná špinavá zbraň nebyla trumfem CIA. Senátory vyděsila |
Napadlo ho tehdy, že holuby vybaví miniaturními fotoaparáty, aby si mohl jejich cestu prohlédnout. Ideu v průběhu následujících let piloval k dokonalosti. Stal se průkopníkem letecké fotografie i vývoje miniaturních ptačích fotoaparátů. Z dosažených úspěchu se však neradoval dlouho. V srpnu 1914 mu celý jeho výzkum, včetně prototypů fotoaparátů i holubníků, zabavila armáda. Pro válečné účely. Z oné akvizice už žádný další průlom nevzešel, zákopové boje přispěly nanejvýš k nebývalému rozvoji vojenské holubí pošty.
O třicet let později, v další světové válce, s ptačí fotografií využívanou pro průzkumné mise alespoň krátce experimentovaly všechny mocnosti. Zjevně tím nedosáhly očekávaných výsledků, takže od ptačí špionáže upustily. Podivínský Neubronnerův nápad znovu vzkřísila až v šedesátých letech americká Ústřední zpravodajská služba, CIA.
Podívejme se na to pořádně
CIA si totiž nezastírala, že pokud jde o území Sovětského svazu a jím budované vojenské instalace, raketová sila, loděnice a vojenské přístavy, kasárna a sklady techniky, je v podstatě slepá. Ne že by tyto masivní objekty nedokázala zachytit s pomocí výškových průzkumných letounů U2 a A-12, nebo později s pomocí špionážních satelitů Corona či Gambit. Záběr cílové oblasti, pořizovaný z extrémní výšky, byl silně neostrý, bez detailů. Za optimálních podmínek, které povětšinou nebyly k mání, se dosahovalo čtyřpalcového rozlišení.
Představa holubů s kamerami, kteří se na rozdíl od letounu U2 nebudou pohybovat ve výšce 20 tisíc metrů, ale budou si poletovat přímo mezi cílovými objekty, zněla přitažlivě. Tedy, až na druhý poslech. V záznamech CIA, odtajněných v roce 2019, se opakovaně zmiňovalo, že celý nápad je krajně nepravděpodobný, exotický, směšný až kuriózní. Ale že za krátké vyzkoušení stojí.
Ono krátké vyzkoušení nakonec trvalo skoro šestnáct let.
Vypusťme holuby
Tajnůstkářské oddělení Výzkumu a vývoje v CIA se pustilo do vývoje fotoaparátů a miniaturních kamer, rozběhly se pohovory s prověřenými vojáky holubáři, začalo předlouhé testování nejrůznějších variant „výcviku“ ptactva. Čistě teoreticky jednotlivé dílky špionážní holubí hry fungovaly dobře.
Miniaturní fotoaparát, vážil pětatřicet gramů, popruhy dalších pět, skutečně umožňoval získat mnohem podrobnější přehled o tom, co se v dané oblasti okolo ptáka děje. Mohl začít snímat okamžitě po vypuštění opeřence nebo mít přednastavené zpoždění. Pak už pořizoval sérii snímků ve zvoleném intervalu, zatímco malý motorek na baterie posouval film a spouštěl závěrku.
Klady? Byl tu zřejmý potenciál k fungování špionážních misí za rozmanitých klimatických situací. Letecké snímkování šlo realizovat za slabého osvětlení či nízkého úhlu slunce, tedy v podmínkách typických pro sovětské základny lokalizované v severských regionech. Holubi dokázali detailně pokrýt širokou oblast, jimi pořízené snímky se přibližovaly rozlišení tří čtvrtin palce. A přinášely, když se poštěstilo, vynikající „interpretovatelnost“.
Lákavý byl samozřejmě i faktor „přirozeného maskování“. Holuba posedávajícího na střeše muničního skladu by jistě nikdo nepodezíral z toho, že si fotí přísně střeženou základnu ponorkového loďstva. Navíc se mohl skrýt v hejnu jiných, dočista obyčejných holubů.
Nikdo však bohužel nemohl předem garantovat, co si vlastně holub usmyslí.
I proto nebyly výsledky „výcviku“ až tak slibné.
Na velké akce holuby neužilo
Naprosto selhávali v takzvaných A-B-C misích. Písmo A značilo místo jejich vypuštění, B polohu cíle a C místo, kam se holubi vraceli. Holubi notoricky setrvávali, vedeni svým vrozeným pudem, jen v režimu A-C misí. Po vypuštění prostě letěli rovnou domů.
Někteří experti z CIA tím byli rozladěni a navrhovali využití jiných, chytřejších, druhů ptáků.
Pokusy se sokoly, havrany a papoušky kakadu však dopadly ještě o něco hůř. V záznamech je u těchto experimentů připsaná poznámka: „Vůbec netušíme, co tyhle potvory dovedou.“ Nakonec tedy bylo přistoupeno k tomu, že holuba s fotoaparátem vypustili v bodě A, tak aby v přímce cestou do domovského holubníku ideálně přeletěl nad cílem. Stávalo se to přibližně v 25 procentech případů.
Neduhy se pojily i s tím, že ptáci se instinktivně vyhýbali rušným silnicím, hlučným místům, leteckému provozu. Rádi létali podél vody a až příliš často usedali na větve stromů, z nichž se však nic v okolí nedalo nic vidět.
Celý projekt „Vývoje systému pro zajištění snímků s vysokým rozlišením nad střeženými oblastmi“, s krycím názvem Tacana, se pokoušel na tato zjištění reagovat. Byly například rozpracovány návrhy speciálních kapes, všitých do kabátů a vest, z nichž bylo holuby možné po kouzelnicku nenápadně vypouštět. V dílnách CIA byla upravena podlaha vozu VW Beetle tak, aby mohla nést boxy pro ptáky, které bylo možné stiskem skrytého pedálu vyklopit na ulici. Zkoušelo se i vypouštění holubů z jedoucích vlaků, ukázalo se, že při 140 kilometrech v hodině to už je fatální počin.
Velký test a velké zklamání
První velkou zkoušku si holubi odbyli v říjnu 1976, kdy byly vypuštěni nad Andrewsovou leteckou základnou, druhou v únoru 1977 u objektů Navy Yard v jihovýchodní části Washingtonu. Až na jednoho, který nejspíš podlehl svodům velkoměsta, se všichni vypuštění holubi vrátili s dvěma stovkami fotek. Asi třetina z nich teoreticky mohla mít zpravodajský potenciál. Zdálo se, že uspěli.
Jenže nadřízení už se svými agenty-holubáři začali ztrácet trpělivost. Netušili, k čemu je, když už projekt Tacana v domácích podmínkách prokázal svou užitečnost, třeba další testování. Proč je zapotřebí celou ptačí letku znovu připravovat v Sovětském svazu. Nechápali, že holub se bude vracet pouze na místo, kde vyrostl.
A když uviděli předpokládaný rozpočet do dalších let, příprava čtveřice holubů na operační nasazení by prý přišla na 20 tisíc dolarů a technické vybavení na dalších 30 tisíc, rozhodli se na sklonku roku 1977 celý projekt Tacana zrušit.
