Takto měl vypadat obávaný aswang. Do svých služeb ho vzala CIA.
Filipínská republika, to je 7 641 ostrovů, z nichž jsou přibližně dvě tisícovky osídlené. Dohromady je to však přes 300 tisíc kilometrů čtverečních souše, přerytých často neprostupnými pralesy, s izolovanými údolími, vysokými pohořími, členitým pobřežím a jeskyněmi. Ideální terén pro vedení partyzánské války. Tu také místní praktikovali proti okupantům.
Nejprve proti Španělům v roce 1896, poté proti Američanům. S jejich částečnou podporou pak bojovali v průběhu druhé světové války proti Japoncům. Ani po jejich vypuzení však mír nenastal. V poválečných letech totiž chtěli jít Filipínci svou vlastní cestou, ale Spojené státy americké nemohly připustit, aby vedla do náruče komunismu. A právě o to usilovalo jedno z početných místních hnutí odporu. Hukbalahap, jehož členům se říkalo hukové.
Plný název onoho hnutí zněl Hukbong Bayan Laban sa Hapon, tedy Lidová armáda proti Japonsku. Brand si po roce 1946 ponechali, nepřítele ovšem zaměnili. Jejich cílem se znovu stali Američané, kteří tu i nadále chtěli těžit z dovozních i vývozních výhod a potřebovali zdejší námořní a letecké základny. Pro ně byly neklidné ostrovy klíčem k Tichomoří, kvůli nim na Filipínách potřebovali „vstřícnou“, proamericky naladěnou vládu.
Ostře protiameričtí hukové tento cíl zřetelně ohrožovali, byli nevítanou proměnnou v geopolitických rovnicích probíhající studené války. Otázku „vyřešení povstalců“ svěřil americký stát do rukou Ústřední zpravodajské služby (CIA) a podplukovníka Edwarda Lansdalea.
