Tvorba podrobné mapy dynamicky se rozvíjejícího města je velmi nákladnou záležitostí. Kartografové pracují v celých týmech, které vyhodnocují informace z archivů pozemkových fondů a katastrů, a jejich činnost doplňují lidé v terénu. Geografové a geodeti přeměřují jednotlivé údaje, postupně se tvoří zmenšený reálný obraz zachycující skutečnost. Svůj prostor tu nachází i moderní technika, například drony. A také nejrůznější programové nástroje.
Není to levné. Například soubor vytvořených mapových podkladů Nokia Maps, zachycující všechny světové metropole, stejnojmenná společnost v roce 2007 ocenila na 8,1 miliardy dolarů. Pokud tedy vynaložíte takové peníze do získání dokonalé mapy, chcete si pochopitelně nad svým dílem udržet kontrolu. A proto tvůrci map minimálně poslední tři století úmyslně zařazují do svých děl chyby, podle kterých dokáží odhalit případné plagiátory.
Ulice, na kterých se nachytáte
Kartografové jim říkají „Trap street“, a slouží jako pasti na případné narušitele vlastnických práv. Když totiž bez souhlasu majitele mapového díla okopírujete jeho práci, uděláte ve svém plagiátu přesně ty samé chyby, jichž se cíleně dopustil právoplatný tvůrce. A soudce pak bude mít v ruce průkazný argument o vašem činu.
Chytáky nejen z mapVyhnout se plagiátorům a ochránit plody svého úsilí se nesnaží jen tvůrci map, ale i autoři slovníků, jmenných rejstříků nebo telefonních seznamů. Pro tyto praktiky se vžil termín mountweazel. Jak k tomu došlo? V roce 1975 vychází pod hlavičkou edice Britannica encyklopedie New Columbia. Kniha, popisující slavné a významné osobnosti regionu, také zmiňuje jakousi Lillian Virginia Mountweazelovou. Ženu, která si libovala ve stavbě fontán, a jejímž hobby bylo focení poštovních schránek. Byla to však zcela fiktivní postava, která měla podobně jako v mapách Trap Street zabránit porušování vlastnických práv. |
Do této léčky se ale samozřejmě mohou snadno chytit i turisté, zvlášť pokud si libují v procházkách po nejrůznějších malebně úzkých uličkách a alejích. Mohou totiž zjistit, že ony destinace ve skutečnosti vůbec neexistují.
Pravým rájem těchto uliček je v Evropě Londýn. Lovci kartografických senzací jich tu už dokázali odhalit stovku, ale je pravděpodobné, že jich bude mnohem víc. Typickým příkladem může být ulička Moat Lane, která vytváří severovýchodní spojnici s Clandon Gardens. Vlastně nevytváří: na místě se nachází jen můstek pro pěší a cyklisty nad rušnou silnicí, ale rozhodně ne žádná ulice.
Řada Trap Street se nachází také v řeckých Aténách. Problém ale je, že na autorské právo se tu dříve nekladl takový důraz. Proto dnes město zachycují i oficiální mapy se spoustou chyb, které vznikly z celé řady předchozích vzájemně kopírovaných verzí, a počtem fiktivních lokalit si tu dnes nikdo není jistý. Společnost Fortis Maps, která v rámci podpory řeckého cestovního ruchu tiskne nejrůznější přehledové mapky a bedekry, proto v případě Atén vydala souhrnné varování pro uživatele: některé ulice z našich map tu prostě nejsou.
Ve Spojených státech soupeří v počtu neexistujících ulic zachycených v dostupných podkladech kalifornské Riverside a San Bernardino. Uliček, v nichž nemůžete zabloudit, protože tu nejsou, je v každém kolem dvou stovek. V Americe je už ale otázka „Trap Street“ věcí sentimentu. Soudní spor, vedený v roce 1997 mezi společnostmi Alexandria Drafting Co. a Amsterdam, totiž potvrdil, že „existence nebo neexistence silnic není faktem vlastnického práva.“
Města, která neexistují
Ne vždy však jde o „Trap Street“ pro potřeby soudní pře. Dost často se jedná o nezáměrné omyly, ale též o „vzkazy s kazy“. Tak se do silniční mapy státu Ohia dostala v roce 1978 i celá dvě neexistující města, nesoucí podivné názvy Goblu a Beatosu. Na jejich místě se nachází jen pustina, a to dobře věděl i předseda Komise pro státní silnice státu Michigan, Peter Fletcher.
Nejstarší mapaI když je termín kartografie relativně mladý, poprvé se objevuje kolem roku 1840, mapy už tu byly pochopitelně mnohem dříve. O prvenství v podobě titulu nejstarší mapy dnes soupeří údajná astronomická mapa noční oblohy v jeskyni Lascaux, s odhadovanou dobou vzniku 16 500 let před naším letopočtem, a geografický nákres z jihomoravského Pavlova. Jeho stáří by mohlo být až 25 tisíc let. |
Byl totiž absolventem Michiganské univerzity, pro kterou byla Státní univerzita v Ohiu tradičním sportovním rivalem. Jak to souvisí? Pokřik „Go Blue!“ byl tradičním zvoláním michiganských. Stejně jasné je i poselství „beat OSU“ tedy „Nandejte to Ohijské státní“. Těžko říct, jestli si této záměrné chyby povšimli dříve fandové z Ohia nebo sám guvernér, ale jisté bylo, že se celá edice autoatlasů musela tisknout znovu. Fletcherovi to však prý za ten vtip stálo.
Příběh fiktivního městečka Agloe ve státě New York šel dočista jinou cestou. Otto G. Lindberg a Ernest Alpers ze společnosti General Drafting vytvořili ve třicátých letech minulého století mapu regionu. Zmíněné neexistující sídlo Agloe, jehož název vznikl z počátečních písmen jejich jmen, zasadili do pustin pod Western Catskills. A měli pocit, že se jim tato legrácka vyplatila. Za pár let totiž vydali svou mapu i konkurenti z nakladatelství Rand McNally’s Maps. A Agloe tam bylo uvedeno též. Přesto soud nedopadl dobře.
V průběhu těch několika desítek měsíců totiž na vytyčeném místě vznikl obchod pro turisty, nesoucí název odpovídající popisku v jejich mapě. Z vymyšlené lokality se stala skutečná.
A vpravdě cimrmanovskou lokalitou se stal britský Argleton, zasazený do map poblíž Aughtonu v západním Lancashire. Nevinný vtípek inženýrů z Google Maps, „magický realismus psychogeografie“ dnes žije vlastním životem, a fiktivní město má i svůj vlastní web. V Británii zdomácněla i hláška: „Co po nás chcete, my jsme poctiví obyvatelé z Argletonu!“
Papírové ulice, města fantomů i cílené chytáky
„Tady by podle mapy měla být ulice,“ říkáte si možná někdy při zoufalém hledání v autoatlasu. A možná tam skutečně měla být. Jenže plány se mění a původní horké investiční záměry a rozšiřování infrastruktury nedošlo realizace. Připravovaná dopravní spojnice nebo ulice se dostala do první edice mapy jen jako šrafovaný nákres a v druhém přetisku už byla vyvedena v plných barvách.
Některé mapy jsou těchto papírových ulic plné. Někdy jsou předpovědí budoucnosti, jindy jen iluzí minulých přání. Příkladem může být například Whitefield Road na londýnském předměstí. Způsobila řadu komplikací, protože ještě v roce 2005 existovala jen na papíře.
To, že nemůžete někam dojet, protože cesta neexistuje, pořád není takový problém, jako když se skutečně nacházíte na místě, které mapy ignorují. Například si můžete najít hezké bydlení na Book Mews nedaleko londýnské Denmark Street. Mapy ale tvrdí, že je tu Brook Mews. Písmeno sem nebo tam, ale když se Broadway Walk v mapách změní na Barlett Place? To už mají poštovní doručovatelé co dělat.
Špatně dopadli i obyvatelé Holmeswoodu. Místo názvu jejich sídla se na GoogleMaps objevila jen popiska Dummy 1325, tedy „figurína“. „Nejsme žádné figuríny, naše vesnice tu stojí už staletí,“ bouřili se místní obyvatelé. Margaret Seddonová, majitelka místního obchodu, komentovala celou událost nazlobeně: „Tato záležitost vypovídá víc o celé společnosti Google než o obyvatelích Holmeswoodu.“
Nesmíme ale zapomínat na to, že práce kartografů je zdlouhavá, monotónní a až nudná. To by mohlo vysvětlit přítomnost popisky „Lyžařský svah“ na mapce Haggerstonova londýnského parku nebo záhadu neexistující hory Mt. Richard. Ta se objevila na mapě coloradské Boulder County v roce 1970. A to na místě, kde by se stěží nějaká hora mohla nacházet. Tento nezvyklý geologický úkaz se ale vysvětlil poměrně přirozenou cestou. Tvůrcem mapy byl jistý pan Ciacci, křestním jménem Richard.
Pokud víte i nějakém podobném chytáku v českých mapách, podělte se o něj v diskusi.
