Monstra, démoni, běsi. Chrliče na chrámech a hradech děsily

Kdo pohlédne u kostelů, hradů i zámků k nebesům, spatří na jejich střechách spoustu bájných bytostí. České památky zdobí stovky podivných chrličů, jejich svět přibližuje magazín 5plus2.

Němí sluhové či strážci. Ochočení démoni. Bájné bytosti. Lidské hříchy. Nejpodivnější lidské osudy. To vše jsou chrliče, sochařské perly, dodnes zdobící některé hrady a zámky, zejména pak svatostánky.

Jejich evropská „renesance“ nastala v období gotiky. „Představovaly různé bytosti a zvířata. Ze zvířat nejčastěji psy, kozly, berany, býky, prasata a opice. V Praze najdeme dokonce raka, ale ten je až novodobý,“ říká pedagog a historik Marek Zágora, který se tématu chrličů věnuje. Kočky byly znázorňovány zřídka, jedním z důvodů může být i to, že kočka byla ve středověku považována za ďáblova pomocníka. „Chrliče s podobou lvů byly někdy kombinací lva, tedy hřívy, a lvice, tedy břicha. Může to být proto, že lva středověký člověk tolik nevídal,“ vypichuje zajímavost Zágora.

Projděte se říší děsivých chrličů

Dalším motivem kameníků se staly bájné bytosti, například harpyje, chiméra, muž nesoucí na zádech jednorožce, ďábel, ale také draci. „Draci byli pro středověkého člověka spíše reálným zvířetem, dokonce více než takový vlk,“ podotýká historik, který už déle než deset let přednáší o středověkých výtvarných dílech.

Mnoho chrličů má předobraz v lidských bytostech. „Existuje například muž s kostkami v ruce, který byl varováním před hazardem a dalšími neřestmi. Objevovali se židé s typickou čapkou, čarodějnice, muž házející kámen nebo muž schovávající sele pod kabátem,“ popisuje pestrou fantazii kameníků kantor, který učí mimo jiné na gymnáziu v Orlové.

Gotické chrliče se tesaly z jednoho kusu kamene. Dvě třetiny tvoří kamenné tělo, zbytek je upevněný ve zdi. „Dělaly se většinou z pískovce. Ve zdi je drží kovové kramle, kamenické skoby, zapuštěné do těla chrličů a zalité olovem,“ vysvětluje Zágora.

Plat jako Petr Parléř

Nejšikovnější kameníci dostávali dobře zaplaceno. „Dodnes se dochovaly účty za práce na sv. Vítu v Praze, kde je doloženo, že sochař Jindřich z Gmündu pracoval roku 1373 na jednom chrliči šest dnů a dostal odměnu 50 grošů, což je přibližně týdenní plat Petra Parléře, hlavního stavitele katedrály, který dostával o šest grošů více,“ říká Zágora. Mimochodem Parléř se se svou stavební hutí podílel na stavbách Karlova mostu či na původním projektu chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře a jeho měsíční plat lze zhruba stanovit na 80 až 90 tisíc dnešních korun.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech.

Z praktického hlediska slouží chrliče jako „okapy“. „Chrání stavbu před poškozením tím, že chrlí vodu pryč. Celý středověký odvodňovací systém byl důkladně propracovaný, vodu chrlil ještě 15 minut po dešti,“ osvětluje pedagog s tím, že „na zádech“ mají chrliče většinou kamenný žlábek na vodu, která následně vytéká ústy či zvířecími tlamami.

Většina chrličů jsou kopie

Většina dnešních chrličů ovšem gotická není. „Pocházejí z 19. a 20. století a jsou to druhé či třetí kopie těch původních, které byly poškozené nebo spadly. U nových se kamenný žlábek vyztuží kovem,“ dodává Marek Zágora, který zkoumal chrliče řady evropských kostelů a katedrál, například v Praze či německém Freiburgu. A také ve Francii, kde se objevily vůbec první gotické chrliče v Evropě, zdobily katedrálu Notre-Dame ve městě Laon už kolem roku 1230.

Mnoho chrličů bylo bohužel zničeno během obou světových válek. „Například na katedrále sv. Petra v Kolíně nad Rýnem jsou tak chrliče ze 13. století a hned vedle z konce 20. století,“ doplňuje znalec.

Zlo přichází ze severu

Existují i duchovní rozměry chrličů. Svou odpudivostí mohly například lákat prostý lid k pohledu vzhůru, k nebesům. „Nejrozšířenější hypotézou je, že chrliče měly zahánět zlé duchy a síly. V některých případech zdobily chrliče zejména severní stranu budov, protože podle Bible právě ze severu hrozí nejvíc zla. Dále tvořily hranici nejen mezi dobrem a zlem, ale také pohanstvím a křesťanskou vírou,“ vysvětluje pedagog.

„Středověkým lidem naháněly strach. Tím, že byly pevně spojeny se stavbou, církev vlastně říkala, že se jí podařilo zlé démony a bytosti ovládnout a donutit k tomu, aby jí sloužily k vlastní ochraně,“ doplňuje Zágora s tím, že se objevily i chrliče s řetězem kolem krku coby symbolem podřízenosti.

„Lidé si většinou nevšimnou, že něco jako chrliče existuje. Rád bych, aby při návštěvě sakrálních památek zvedli hlavy vzhůru k chrličům, protože se jim naskytne zcela nový pohled, a to nejen na úchvatný středověký svět,“ uzavírá.

Vrchol boží moci? Barevné církevní stavby

Chrliče jsou doloženy už ve starém Egyptě i Řecku nebo v Číně, v Evropě se objevily s příchodem gotiky. Tehdy bylo myšlení středověkého člověka od toho současného dosti odlišné. Například v tom, že katedrály představovaly pro lid vrchol boží moci a církve, která měla na společnost obrovský vliv.

„Katedrály bývaly ve středověku velmi barevné, stejně tak i chrliče, které mohly být třeba pozlacené. Tehdejšími živými barvami bychom dnes byli určitě překvapeni,“ je si jistý historik Marek Zágora. Snímek vlevo ukazuje netradiční možnou barevnou vizualizaci Wellské katedrály anglikánské církve v jihozápadní Anglii. Vedle je pak její dnešní podoba.