Za jeho celoživotní trable mohl 13. červen roku 1922. Bylo mu třicet let, pracoval na farmě v Nebrasce, zrovna se chystal bourat stošedesátikilové prase. Jak ho zvedal na hák, spadl na zem, vepř na něj. Byla to nepříjemná nehoda, ale zprvu se zdála spíš komická. Osborne neměl pocit, že si něco pochroumal nebo zlomil. Jen po pádu začal škytat. Pokračoval tehdy v práci.
Škytání prostě přijal jako fakt
Jenže škytání neustávalo. Další hodiny, celé dny. Lékař pro poruchu vysvětlení měl, líčil list Weekly View, při nehodě si muž poničil v hlavě malinkou cévku ve velikosti špendlíku, poškodil si tak část mozkového kmene. Charles Osborne verdiktu nejprve nevěřil, doufal, že škytavka prostě nakonec stejně přejde. Nemůže přece škytat napořád! Přirozeně sáhl po lidových doporučeních, babských radách. Jedl kousky starého suchého chleba, dýchal z papírového pytlíku, pil vodu opačnou stranou skleničky, polykal lžičky cukru…
Škytavka však byla nezastavitelná. A její tempo bylo hrozivé, podle BBC se nesla rytmem čtyřiceti opakování za minutu. Pan Osborne začal objíždět lékaře. Potřeboval se chronického, tíživě vytrvalého problému zbavit. Objížděl celou Ameriku, pro pomoc si jel až na Aljašku. Nikde se mu jí však nedostalo, škytavka byla nezničitelná.
Nakonec mu došly peníze na lékaře, čas na neustálé cestování i víra v nejpodivnější lidové protiškytavkové techniky. Svou poruchu, s níž se v roce 1936 objevil v rozhlasové show Věře tomu, nebo ne! Roberta Ripleyho, se rozhodl přijmout jako fakt. Odhodlal se akceptovat, že nechtěným přívěškem jeho života je i dvacet škytání za minutu, na onom rytmu se po desetiletích jeho porucha usadila.
Naplněný život
Chtělo to však mnohem více než jistý cynismus a stoicismus. Chronická škytavka totiž může způsobit deprese, úzkosti nejen kvůli nevyspání se, též úbytek váhy, dokonce smrt z vyčerpání. Naučil se speciální dýchací technikou překrýt zvuk, který škytání doprovází kvůli náhlému uzavření hlasivkových vazů. „Viděli jste, že škytá, ale nevydával žádný zvuk. Nejpřípadnější je to popsat jako těžké dýchnutí,“ dává magazín The Smithsonian slovo panu Kevernu Koskovichovi, který Osborna znal. V noci jej škytání naštěstí netrápilo, vyspal se.
Úporná škytavkaPostihuje jednoho ze stovky tisíc lidí, uvádí server WebMD, a může vést k vyčerpání, dehydrataci, ztrátě váhy, spánkové deprivaci, poruchám příjmu potravy. Odhalení příčin úporné škytavky je komplikované. Mohou za ní být poruchy ovlivňující funkci bránice, mozkové infekce, nádory a zranění, metabolické poruchy, onemocnění jater nebo ledvin, poruchy gastrointestinálního traktu i psychické potíže. |
A žil život jako každý jiný. Pracoval jako prodavač zemědělských strojů, prodával na dražbách vepře. Byl dvakrát ženatý, svou druhou ženu Lucille přitom oslnil už se svou nepřehlédnutelnou a neúnavnou poruchou. Měl osm dětí. Koskovich na něj vzpomíná jako na žoviálního chlapíka, který o svých trablech nikdy nemluvil ani si na ně nestěžoval, rád se smál a rád si dělal legraci. „Byla to osobnost,“ říká.
Ne, že by se se škytáním sžil docela, v roce 1978 se agentuře AP doznal, že by dal za to, aby se potíží zbavil, všechno na světě. „Už ani nevím, jaké by to bez ní bylo,“ hlesl. Čas od času se pokusil vědě důvěřovat. Jako osmdesátník podstoupil experimentální hormonální terapii, která podle odborníka Terence Anthoneyho působila na dýchací centrum nervového systému a která jej škytání na šestatřicet hodin opravdu zbavila. Kvůli vedlejším účinkům léčby však musela být podle portálu Grunge zastavena a škytavka se vrátila. Pomoci snad mohla operace, té se však bál, často s sebou nese následné dýchací potíže.
Nepomohly ani další triky a návody, které mu chodily poštou poté, co se jeho případ medializoval, objevil se v show Johnnyho Carsona a dostalo se mu zápisu do Guinessovy knihy rekordů. Během let dostal podle magazínu People více než čtyři tisíce dopisů s vyjádřením podpory a nabídkou zaručených prostředků, jak se neduhu zbavit. „Už jsem vyzkoušel,“ mohl říci nakonec na každou z rad.
Článek, který o panu Osbornovi vyšel v roce 1984 v listu Sioux City Journal, však potvrzuje, že se mu vedlo dobře. „Charles Osborne nejenže přežil. Vzkvétá, daří se mu,“ psal na adresu tehdy již dvaadevadesátiletého muže. Čilý důchodce vstával v osm ráno, aby vyrazil na každodenní ranní procházku, odpoledne si sedal venku k partičce karet s přáteli.
A jeho kamarádi se pokusů o to, vyhnat z druha škytavku, nevzdávali. Jednou z lidových triků na škytavku je rána mezi lopatky, jeho známý se rozhodl pro ráznější „herdu do zad“. Bez varování mu za hlavou vystřelil z kulovnice, z obou komor. Pan Osborne se prý lekl, škytavka vůbec. Tak u něj zůstala dál.
Poslední roky si kvůli ní musel nechávat prohnat jídlo mixérem. Častým používáním prý odrovnal dva, prozradil s tím, že nejraději do nich na oběd ládoval kuřecí, vývar, mléko, nějakou omáčku. Zapíjel to několika pivy.
V roce 1990 se přihodilo nečekané. Osud se rozhodl dát panu Osbornovi šanci ochutnat život bez škytavky. Zmizela. Už se nevrátila.
Pan Osborne zemřel zhruba rok nato, v květnu 1991. Proškytal plných 68 let, má tak na kontě nejdelší potvrzenou škytavkovou ataku na světě. Podle odhadů to obnášelo celkem 430 milionů škytnutí.
