„Je možné doporučit mi jakýkoli dům obývaný duchy, kdekoli ve Spojeném království, kde nikdo nemůže bydlet, jíst, pít, stát, ležet nebo spát, aniž by ho obtěžovali duchové?“ Tento pečlivě formulovaný dotaz vyslal spisovatel Charles Dickens v roce 1859 spiritistovi a spisovateli Williamu Howittovi. Obydlí, po němž toužil, chtěl navštívit se svým přítelem Johnem Hollingsheadem.
Když mu duchař opravdu nabídl dva domy, spisovatel doložil, že nemluvil do větru. Do prvního, polorozpadlé pivnice v Holbornu, se však vypravil pouze Hollingshead. Vrátil se roztrpčený, Dickensovi hlásil, že tam straší pouze „pohledávky pivovarníků a lihovarů“. Do druhého obydlí v Cheshuntu už vyjeli oba. Nepořídili ani tam, budova vůbec neexistovala. Místo toho si prý dali dobrý oběd.
Hluboký zájem o přízraky, strašidla, duchy, fantomy, zjevení však Charlese Dickense neopustil. Věnuje se mu londýnská výstava v Muzeu Charlese Dickense, v domě, kde spisovatel se svou rodinou žil koncem třicátých let devatenáctého století.
Chůva neměla slitování
Poprvé se s hororovými vyprávěními setkal hned jako malý. Mohla za to jeho chůva. „Jmenovala se Mercy (v překladu tedy „slitování“, „milosrdenství“, pozn. red.), ačkoli se mnou žádné slitování neměla,“ vzpomínal později spisovatel.
Krvavými, děsivými historkami, jednou z jejích nejoblíbenějších byl Kapitán Vrahoun, chlapce vlastně týrala. Zvlášť proto, že měl velmi živou, barvitou představivost. Všechny ty traumatizující výjevy, které doprovázela sápavými pohyby rukou a hlubokými srdcervoucími steny, před ním defilovaly jako ve skutečnosti.
„Oněmi obřady jsem trpěl tak intenzivně, že jsem někdy prosil, namítal, že mám za to, že nejsem dost silný a starý, abych ten příběh slyšel zase a znovu,“ líčil Dickens, „nikdy mě však neušetřila jediného slova.“
Bylo to děsivé a zanechalo to stopy. Ony psychické šoky nabudily již tak zjitřenou představivost více než cokoli jiného, shrnuje server Historic UK. A dodává, že fascinace hororovými příběhy a děsivý strach zůstaly v Dickensově mysli přítomné navždy.
Za dospívání si pak již sám četl haléřový časopis The Terrific Register. Příběhy plné vražd, kanibalismu, incestů a přízraků mu naháněly děs. Bědoval při nich, líčil později: „Děs mi vyháněl rozum z hlavy.“
Jeho vztah lásky a nenávisti k duchům a nadpřirozenu jej však již nikdy neopustil. Jenže měl složitější podobu.
Spisovatel v síti mesmerismu
Mesmerismus, víra v živočišný magnetismus v lidském těle, při jehož narušení nastává nemoc, se zrodil ve Francii v osmnáctém století, v třicátých letech následujícího století se však dočkal comebacku ve viktoriánské Anglii. Paradoxně za to mohl zakladatel slovutné University College Hospital, profesor medicíny a uznávaný lékař John Ellitson.
Jinak seriózní vědec se mesmerismu začal věnovat, experimenty pořádal dokonce formou veřejných vystoupení. Jeho slavnými subjekty byly sestry Elizabeth a Jane O´Keyovy, které díky Ellitsonově působení na své magnetické toky předváděly, jak dokážou číst knihy vlastními zády, předvídat budoucnost, dokonce v nemocnici odhalit pacienty, u jejich lůžka čeká Big Jacky, tedy smrtka.
Právě od Ellitsona se mesmerismu naučil i Charles Dickens. A zůstal svému učiteli věrný i poté, co byl Ellitson za své šarlatánství donucený své působiště opustit. A Dickens se nevzdal ani mesmerismu. Nejprve ho praktikoval na své ženě Catharině, poté na celé své rodině i přátelích. Studoval ho. Vrchol přišel, když dopsal román Martin Chuzzlewit, vydal se totiž do italského Janova, kde provedl pokusy s bohatou madam Augustou de la Rue, která trpěla potížemi, jež se zdály pro účinky mesmerismu jako stvořené, bolestmi hlavy, nespavostí, tiky, křečemi. S působením mesmerismu na nemocnou byl Dickens více než spokojený.
Jenže bychom se neměli nechat mýlit, neznamená to, že by byl Dickens stoupencem ezoteriky, zdůrazňuje Project Dickens Kalifornské univerzity Santa Cruz. Vysvětluje, že spisovatel měl za to, že mesmerismus byl prostě terapeutickou metodou, která vycházela z vědeckých základů, z materiálního nastavení těla a mysli. Mesmerismus byl podle jeho mínění napojený na materialistickou vědu.
Ke spiritualismu měl Dickens jiný vztah.
Kotva zdravého rozumu
Zajímal se o něj, docházel na spiritistické seance, stál o objekty osídlené duchy. „Moje mysl je ohledně tohoto tématu zcela bez předsudků a vnímavá. Ani přinejmenším nepředstírám, že takové věci neexistují,“ psal podle serveru The Paris Review spiritistovi Howittovi.
Ostatně, doba se spiritismem souzněla. Byl to trend! V duchy věřila, podle serveru History, královna Viktorie, manželka amerického prezidenta Mary Todd Lincolnová, americká investorka Victoria Woodhullová nebo ještě na začátku dvacátého století Arthur Conan Doyle.
I Dickensův postoj byl diktovaný fascinací. Jenže byl v případě spiritismu pod korektivem racionality, rozumu. Mesmerismu přiznával vědeckou základnu, spiritismu ne. Jistým způsobem dychtil po přízracích, vzpomínal jeho přítel a životopisec John Forster. Dodával, že by pošetilosti spiritismu propadl, kdyby jej nebrzdila právě silná moc jeho zdravého rozumu.
A opravdu, jeho dopis spiritistovi Howittovi pokračuje: „Jenže jsem se nesetkal s jedinou duchařskou historkou, která by se potvrdila nebo která by neobsahovala nápadnou zvláštnost – kdy by stačila obměna jedné nepatrné okolnosti a historka by se dostala do hranic všední, přirozené reality.“
Dickens byl „fascinovaný skeptik“, soudí Dickensovo muzeum. Ostatně, v roce 1862 založil Ghost Club, ovšem ne jako sdružení stoupenců spiritismu, ale jako společenství intelektuálů, kteří měli projevy spiritismu vyšetřovat, zkoumat a odhalovat šarlatánské podvody.
„Věštec měl vize stvolů a listů velkých druhů ovoce, trochu připomínajícího ananas, a mlhavého útvaru, jaksi připomínajícího mléčnou dráhu, vize, za které nemůže nic jiného než alkohol a z nichž ho nevyléčí nic jiného než sodová voda nebo čas,“ psal Dickens posměvačně o jedné duchařské seanci, kterou navštívil.
Zajímaly jej však psychologické mechanismy, díky nimž na viktoriánskou společnost přízraky, fantomové a duchové měli tak magnetizující vliv. Díky nimž byli lidé ochotní v nadpřirozeno věřit. Jenže Dickens neměl na zřeteli pouze to.
Mé čtenáře to láká, trh to chce. A mě to baví
Dickens byl výtečný spisovatel, ale též zdatný obchodník, znalec trhu, schopný marketér. Literatura pro něj byla byznys a dovedl ho hájit, jak Xman.cz připomněl článkem o jeho obraně magazínu All the Year Round, který vydával.
Přirozeně vnímal, že jeho čtenáře a čtenářky nadpřirozené bytosti přitahují, že je děs, strach a hrůza láká. V oné době to přitom nemusel být pouze projev tmářství. V roce 1838 byl vynalezený telegraf, v roce 1879 elektrické světlo. Byly to magické technologie! Díky neviditelným silám bylo možné mluvit s někým na vzdálenost mnoha kilometrů. Díky neviditelné moci si lidé mohli vytvořit světlo. Proč by nemohla existovat magická technologie, která lidem umožní komunikovat s lidmi ze záhrobí? Ve víru objevů a vynálezů bylo všechno představitelné.
Dickens spisovatel chtěl být oné fascinaci nadpřirozenými bytostmi poblíž, znamenalo to totiž být poblíž svému čtenářstvu. „Dickens byl byznysmen. Věděl přesně, co dělá. Byl ve styku s populární kulturou své doby a hrál na to,“ říká kurátorka londýnské výstavy Emily Dunbarová.
Spojení s posedlostí duchy se Dickensovi povedlo držet výtečně, s oním trendem srostl svými knihami, ale i příběhy v magazínech, které vydával a které přepečlivě osobně editoval. „Je-li možné viktoriánskou popularitu duchařských příběhů přičíst úsilí jediného člověka, první by přišel rozhodně na mysl Charles Dickens,“ píše ve studii o vlivu spiritismu na příběhy s duchy Jennifer Patricia Bannová.
Dunbarová však doplňuje, že pouze Dickensově byznys modelu jeho zájem o spiritismus a duchy přisuzovat nemůžeme: „Miloval myšlenku, že se lidé děsí duchařskými příběhy.“ I proto napsal snad nejsilnější viktoriánský duchařský příběh, Vánoční koledu. A další a další, Hlídače, Kroniku Pickwickova klubu, Začarovaného. Duchové se procházejí stránkami více než dvaceti jeho děl.
Dickense zřejmě nefascinovala ani tak představa duchů, ale realita, to, jak představy o přízracích působí na psychiku lidí. A bavilo ho to. Užíval si autorská čtení svých příběhů. Po jednom takovém své manželce podle listu The Guardian popisoval, jak jeden z posluchačů „nelíčeně vzlykal a plakal na sofa, zatímco jsem četl“.
