Málokterý film je tak drásavý, úžasný a nechutný zároveň jako Sedm režiséra Davida Finchera, v němž se dva detektivové snaží dopadnout šíleného a zároveň geniálního vraha, co si oběti vybírá právě podle sedmi smrtelných hříchů. Zabíjí je spektakulárním a opravdu šíleným způsobem, který vždy na jeden z hříchů odkazuje. Takže například obžerství… Ne, tohle už prozrazovat nemůžu. To se musí vidět.
V každém případě nikdo není svatý a každý se v některém z hříchů aspoň trochu najde. Pýcha bývá většinou mezi hříchy první, ale s dobou se pořadí měnilo a načas ji vystřídalo třeba ono obžerství. Není to podstatné, každý „smrtelný hřích“ může být v nějaké situaci, době a prostředí vskutku děsivý, v jiné více či méně přijatelný. Či dokonce žádaný. A každý hřích má nepřeberně odstínů a variací. Ostatně hamoun je jistě chamtivý, ale někdy je sám rozmařilý, jindy zcela lakotně asketický. Hněv může být destruktivní, nenávistný, sebedestruktivní, ale také spravedlivý. Anebo může hraničit s vášní, z níž se rodí jednou láska, jindy nenávist. Dokonce i lenost může mít někdy smysl.
Papež Bonifác VIII. považoval křesťanství za nejvýnosnější byznys vůbec, a dokonce prý podotkl, že „povídačka o Kristu nám sype pěknou hromadu peněz“.
