Vznikl v roce 1955 jako Zemanův první celovečerní film, a do své doby zapadl skvěle. Bez prehistorických knih Eduarda Štorcha a paleontologa Josefa Augusty, působivě ilustrovaných Zdeňkem Burianem, se neobešla žádná dětská knihovnička. Mimochodem, osud svedl narození obou protagonistů našeho pravěkého boomu do jednoho místa, Zeman i Štorch pocházeli z Ostroměře u Nové Paky.
Učitel a vychovatel Štorch se tématu věnoval již od dvacátých let minulého století, kdy tak trochu na společenskou objednávku nově vzniklého Československa nahrazoval cizí dobrodružnou literaturu, například Karla Maye. Lovci mamutů, Osada Havranů, Bronzový poklad a další Štorchovy napínavé příhody se pro zajímavé přibližování dějin osídlení našeho území dokonce staly povinnou školní četbou.
Malý Karel ony knihy nejspíš znal a zvídavý mladík Zeman nepochybně nepřehlédl epochální nálezy například v Dolních Věstonicích. Jeho cesta do pravěku však měla ještě další zdroje. Jako zapálený filmař, který pobýval v Paříži i jinde v zahraničí, se nemohl nenadchnout pro zázraky animace na stříbrném plátně.
Průkopnická práce Francouze George Méliése byla postupně nahrazena zásadní americkou trikovou školou, která měla celosvětový dopad. Původní jednoduše kreslené příhody typu cvičené dinosauřice Gertie dostaly v roce 1925 skvělé pokračování v podobě kombinovaného loutkového filmu, natočeného technikou „stop motion animation“. Snímek Ztracený svět Willise O´Briena spojil v roce 1925 románovou předlohu slavného sira Conana Doyla o miliony let zapomenutém kontinentu s technologií, která ve své době brala dech, a živými herci.
Dalšího stupně vizuální dokonalosti dosáhla kinematografie v příběhu o obřím opu King Kongovi v roce 1933, do něhož O´Brien dodal skvělé animované pasáže, které film povyšují na nesmrtelný. Na King Kongově tajuplném Ostrově lebek přitom nemohla chybět ani pravěká monstra. A diváci v kinech ustrnutím ani nedutali.
Astronomický rozpočet: film za dva miliony korun
Karel Zeman se k prehistorickému tématu rozhodl přistoupit jinak. Řemeslně brilantní, ale místy poněkud bulvární thrillery, které zpracovávaly jurskou nebo křídovou faunu jen v hrubých rysech, nahradil edukativně. Ostatně, původně dával svému filmu velmi pedagogický název Cesta do minulosti naší Země. Jen u osvětového aspektu však zůstat nemohl, ovšemže ho doplnil dobrodružným prvkem, avšak v příjemně českém tónu. Drama filmu neschází, ale ani jistá lyričnost.
Vyjít mohl z knihy Arnošta Cahy V pravěkém světě, která vyšla poprvé v roce 1927. Popisuje příhody bratrů Jirky a Jardy, kteří byli společně s tatínkem zavaleni v tajemné jeskyni u Macochy, aby následně procházeli dávnými geologickými epochami a bojovali s divokou zvěří i pralidmi. Knižní pointu obstarává vysvětlení, že vše byl jen sen. Zeman oproti tomu dává výpravě svých mladých hrdinů vlastně až vědecký rozměr. Zvídavostí a otevřeností ke vzdělávání jdou jeho aktéři ve stopách tehdy už indexových Foglarových Rychlých šípů.
Výtečným spolupracovníkem byl Zemanovi odborný konzultant Josef Augusta. V titulcích nezmíněným vizuálním vzorem se nepochybně zdá být Zdeněk Burian, tou dobou absolutní autorita v oboru výtvarných rekonstrukcí zaniklých světů. K zajímavým stavbám a dekoracím přispěl architekt Karel Černý, pozdější nositel Oscara za Formanova Amadea.
Zemanovský VerneMistrovskými ukázkami Zemanova přístupu jsou také verneovské opusy Vynález zkázy (1958), Ukradená vzducholoď (1966) a Na kometě (1970), které proměňují staré rytiny a ilustrace v oživlé knihy. A mimochodem, ve filmu Na kometě se Zeman loučil s dinosaury, obří plazi v něm hrají sice vedlejší, ale velice viditelnou úlohu. |
Působivosti jistojistě napomohla dramatická hudba E. F. Buriana, užitečné byly vhodně vybrané ukázky z filmových dokumentů, ale podstata zdaru díla tkvěla ještě jinde. Režisér se skvělými zlínskými kolegy, od kameramana po zhotovitele kulis, naplno rozvinul technologii práce s hranými, loutkovými a malovanými prvky. Zčásti se zmocnil již známého know-how, zčásti vytvořil své vlastní postupy, právě pro Cestu do pravěku.
To vše pak podřídil svému fantazií bohatě obdařenému oku, podpořenému uvěřitelnými, prostými výkony klukovských herců Petra Herrmanna, Zdeňka Hustáka, Josefa Lukáše a Vladimíra Bejvala.
Tříletá práce, která vyšla na dva miliony korun, stála na jedinečné kombinaci hraných postav a loutek, černobílém, barevném i tónovaném filmovém materiálu, na propojení opravdové krajiny a stylových kulis. Na dávnou minulost si zahrály přehrady Souš u Tanvaldu a Fryštácká ve Zlíně, zamrzlé okolí Strmilova u Jindřichova Hradce, meandr řeky Moravy a divoký proud Váhu i pobřeží německého ostrova Rujána. Studiové dotáčky i animované záběry vznikly ve zlínských, tehdy gottwaldovských ateliérech, jen bažinatý karbonský prales se rozprostíral v obří vyasfaltované vaně v pražské Hostivaři.
Ačkoli vše, včetně miniaturních modelů pravěkých zvířat i jejich maket v reálné velikosti, vznikalo v souladu s tehdejším stavem vědeckého poznání, Zemanovi nešlo o pouhé vytvoření iluze na plátně. Od milimetrově přesných detailů se cíleně propracoval k bohaté obrazové fantazii, která divákovi nechávala prostor k okouzlení.
Zeman se díky filmu stal vůbec prvním Evropanem, který ve filmu dinosaury loutkově rozpohyboval. A Cesta do pravěku byla prodána do více než sedmdesáti zemí.
Česká poetika na cestě do Ameriky
Zajímavá odlišnost Zemanova přístupu od americké dinosauří tvorby a umělecká kvalita jeho díla se nakonec otiskly i do americké kinematografie. Byť zvláštním způsobem. Producent William Cayton se totiž za ne zcela průhledných okolností zmocnil licence Zemanova filmu a v roce 1960 pořídil jeho upravenou verzi pod názvem Journey To the Beginning of Time.
Do děje zamíchal New York, Central Park, Metropolitní muzeum a přejmenované americké klony českých dětských představitelů, včetně jejich slamáčků a čepic s bambulemi. Jen pionýrský šátek chyběl.
Ačkoli byl Zeman v titulcích přítomný jako spoluscenárista s Caytonem a spolurežisér s Fredem Laddem, neměl žádnou šanci zámořské, o deset minut zkrácené zpracování svého snímku ovlivnit. Místo rafinovaného, poetického cestování v čase byl příběh zámořskými doplňky a vzdělávacím anglickým komentářem silně zracionálněn. Na konci se dočkáme triviálního vysvětlení celého dobrodružství, chlapci znavení prohlídkou muzea propadli kolektivnímu snění. Zemanova poetika tak byla do značné míry ztracena.
Přesto americké dílo, jako celovečerní film i televizní seriál, vzbudilo pozornost. A jméno Karel Zeman možná zaznamenal příští prominentní režisér Steven Spielberg.
Digitální, ale podobný Jurský park
Spekulacím o vazbě mezi Cestou do pravěku a Jurským parkem se vyhneme. Jisté prvky však najdeme u obou děl, patří mezi ně divácky vděčná přítomnost mladých hrdinů, okouzlení obou režisérů technickými možnostmi a společný dar nalézání pohádkovosti v jinak realistickém prostředí.
Pánové Zeman a Spielberg by se docela určitě shodli v poetice záběrů pravěku, vnitřní ironii dialogů, v humanismu příběhu a v přitakání skutečnosti, že naše zeměkoule je otevřena objevování a zázrakům.
Spielbergovo využití digitálních efektů dinokino navždy proměnilo. Připomeňme však, že úvodní Jurský park, označovaný za zásadní mezník díky využití systému CGI (Computer Generated Imaginery), obsahuje pouze několik minut záběrů z počítače. Zbytek jsou poctivé klasické animační triky, dovedené do dokonalosti možnostmi konce 20. století.
Technologický pokrok však prospěl i Zemanovu dílu, které je mimochodem mezinárodně stále vysoce ceněné, nemluvě o kultovní fascinaci, které se mu dostává v Japonsku. Letos si Cesta do pravěku odbyla obnovenou kinopremiéru v digitalizované podobě, právě tento film načal nově vydávanou řadu DVD, citlivě restaurovaných a opatřených zajímavými bonusy, a posloužil jako námět pro audioknihu.
Stejně jako Karel Zeman dokázal uchovat literární odkaz Julese Verna i po stovce let, dosvědčuje jeho vlastní práce, že obstojí i v novém tisíciletí. Díky dokonale zvládnutému řemeslu, díky vlastním inovacím, díky fantazii barona Prášila je lákavou výzvou pro další a další generace.
„Mým povoláním je myslet obrazem. Stejně jako malíř má své barvy, štětce, plátno, já mám optiku, světlo, technické prostředky. Věřím filmu a jeho schopnostem,“ říkal.
