„Jeho sláva se šířila a putovala na sousední ostrovy a provincie, v Itálii byl oslavován. Všichni se nemohli dočkat, až onoho velkého muže, který se po tolik let vzpíral naší moci, spatří.“ Slova římského dějepisce Tacita dosvědčují, jakou autoritu a renomé měl v Římské říši barbarský král Caratacus i ve chvíli, kdy se v její metropoli účastnil jako poražený protivník triumfální vojenské přehlídky.
Jako by se celá pečlivě chystaná podívaná císařství trochu vymkla z rukou. Jako by slávu britského barbara ještě posílila. Ostatně, jak Tacitus poznamenává, zajatý bojovník nežádal o soucit ani svým vystupováním, ani svým proslovem. Zůstal nezdolným válečníkem.
Muž, který zneklidnil Řím
O jeho osobnosti přitom příliš nevíme. Byl synem Cunobelina, jehož Římané nazývali Velkým králem Britů a který na ostrovech vládl velkému území ze svých správních sídel Camulodunum, to je dnešní Colchester, a Verulamium, současné město St. Albans. Jeho království spojující catuvellaunský a trinovanteský kmen mělo prosperující ekonomiku a efektivní zemědělství.
Král Cunobelinus, jehož později zvěčnil William Shakespeare jako Cymbelína, byl podle serveru History Extra jakýmsi mafiánským kmotrem doby železné. „Nebezpečný, politicky silný, měl plnou kontrolu nad klíčovými finančními transakcemi své země,“ popisuje ho text profesora historie Milese Russella. Jeho doba představovala pro Řím období stability, soudě podle mincí s vyobrazeními římských osobností se jeho moc o císaře opírala. Král dokázal dovedně vybalancovávat prořímské a protiřímské frakce své společnosti.
Po jeho smrti, bylo to zřejmě v roce 40, však byl klid ten tam. Vzestup opozice proti římskému císaři vyhnal jeho syna Adminia právě do Říma, aby se tam poníženě domáhal nápravy u císaře Caliguly. Jeho zprávy vedly Řím dokonce k úvahám o invazi na ostrovy, nakonec k ní však říše nesáhla. Jenže kvas na britských ostrovech pokračoval. Po otci převzal království Togidubnus (někdy též Togodumnus). Třetí z bratrů Caratacus si musel vlastní říši dobýt, kořistí se mu stalo území obývané belgickým kmenem Atrebatů, popisuje server Roman Britain. A tím nekončil, dokázal si vyzískat spojenectví dalších kmenů, jeho slávu mezi nimi šířili i druidové jako významní poslové a zprostředkovatelé.
Do Říma však mezitím dorazilo další varovné volání o pomoc a zastání, tentokrát od Caratacem poraženého a vyhnaného atrebatského krále. Jeho steskům již tehdejší císař Claudius naslouchal pozorněji. Rozhodl se do konfliktní britské situace vojensky zasáhnout, což mu umožnilo navázat na odkaz britské invaze vladaře Caesara.
Claudiově militaristické misi na ostrovy předcházely rozsáhlé přípravy, v roce 43 jí pak velel prověřený Aulus Plautius, k dispozici měl čtyři legie a germánské, thrácké a galské pomocné sbory. Téměř 40 tisíc vojáků.
Porážený a nezničitelný barbar
Po prvních šarvátkách s Britony vedenými bratry Caratacem a Togidubnem se se vzbouřenci Plautius utkal u řeky Medway, a počínal si mistrovsky. Nejprve bratry zaskočil tím, že speciálně vycvičení germánští vojáci dokázali přeplavat tok v plné výzbroji, což britonské vojsko zcela ochromilo, líčí text Univerzity Warwick. S oporou momentu překvapení Germáni pobili koně britonských válečných vozů, čímž z mobilních nepřátel udělali pomalé pěšáky. Přesto se bitva na starověké poměry vlekla déle, než bylo obvyklé, o porážce Britonů rozhodl až její druhý den. Caratacus se po ní stáhl k Temži, kam jej však Římané pronásledovali, aby tam svůj kousek zopakovali nejprve germánští plně vyzbrojení plavci a poté i zbytek invazní armády.
Caratacus se musel smířit s tím, že jihovýchod Anglie je ztracený. S prohrou se však smířit nehodlal. Na jeho odhodlání nic nezměnila ani následná oslavná návštěva císaře Claudia, který na ostrovy přivezl jednotku válečných slonů, ani dobytí opevněného centra Camulodunum, z něhož císař udělal první římskou kolonii v Británii. A dokonce ani kapitulace jedenácti ostrovních králů, kteří se římskému císaři podřídili.
„Ačkoli se Claudius rychle triumfálně vrátil do Říma, brzy se vyjasnilo, že konflikt rozhodně neskončil. Caratacus byl pořád na svobodě a dělal potíže,“ shrnuje History Extra. Kam vedly jeho kroky? Stáhl se do Walesu, kde zmobilizoval a organizoval válečnické, nezávislé kmeny Silurů, o nichž dějepisec Tacitus píše, že je od válčení neodradila ani římská krutost, ani shovívavost, a Ordoviků, jejich název v překladu znamená „kladivoví válečníci“. Jak se mu povedlo uprostřed nepoddajných a podezřívavých kmenů jako cizinci uspět? Přesné důvody jeho vzestupu neznáme. Nejspíš mu pomohla královská krev. Jistě si zjednával respekt rozsáhlými protiřímskými válečnickými zkušenostmi.
A proti římským silám zahájil docela jinou vojenskou kampaň. Měla podobu gerilové, partyzánské války, shrnuje server History UK. Caratacovy jednotky sázely na důvěrnou znalost terénu, proti Římanům podnikaly rychlé, prudké výpady, aby se v mžiku zase stáhly a ztratily v horách. Zaměřovaly se na cílené vraždy, atentáty, přepady, v jejich arzenálu bylo válčení formou spálené země. Likvidovaly úrodu, aby početná římská vojska připravily o potravu, nikdy však neútočily na civilní obyvatelstvo, byť patřilo ke kmenům, které se Římanům vzdaly.
Caratacovy militaristické iniciativy těžily z toho, že frontová linie, za nimiž bylo území kontrolované Římany, byla dlouhá. To mu umožňovalo bez varování napadat, trhat, deptat nepřítele průběžně a po kouskách, důsledně se vyhýbal velkým střetům. „Gerilové válce Římané nedokázali čelit, jejich jednotky na ni nebyly ani trénované, ani vybavené. A s tím, jak ubývaly zásoby a jak klesala morálka mužstva, začínala situace blednout,“ zdůrazňuje server History Extra. Závěr? Caratacus vyrostl v nepřítele římských vojsk číslo jedna.
Partyzánský odboj se tak stal tématem urgentního vojenského zasedání, jehož se v Camulodunumu pod vedením správce britské provincie Publia Ostoria Scapuly účastnili legionářští velitelé a nejpřednější poradci. Všechny faktory činily ze zadání téměř neřešitelný úkol, Caratacus využíval situace mistrně. Římské vojenské autority však odpověď přesto našly.
Poslední bitva a její otázky
Jejich prvním krokem bylo pátrání po zbraních, které na územích ovládaných Římany pořád ukrývaly stále ještě neklidné a vzdorné místní kmeny. Jakkoli se totiž jejich domácí vládci Římu podrobili, komunity tak docela porobené nebyly a při Caratacových vpádech partyzánům pomáhaly. Zabavování zbraní mělo protiřímskou pátou kolonu ochromit, mělo zlomit morálku domorodců, zajistit Římanům klid na „jejich“ územích a uvolnit ruce pro protipartyzánskou operaci. Teror a pustošení vesnic navíc posílilo válečné nadšení frustrovaných římských jednotek. Druhou částí Scapulova plánu byl výpad do Walesu, rozhodl se jít se svými legionářskými veterány a pomocnými sbory, celkem to mohlo být až 25 tisíc mužů, nepříteli vstříc.
„Armáda pokračovala proti Silurům, od přírody zuřivému lidu, který byl nyní plný důvěry v moc a sílu Carataca,“ popisuje Tacitus. Přesné místo finálního střetu nesděluje, spokojuje se jen s informací, že se odehrál na ordovickém území. Carataca si prý lokaci zvolil příhodně, ztěžovala jak římský útok, tak možnosti ústupu. Tacitus přináší i domnělou řeč, kterou svá vojska před bojem motivoval na kopci za kamenným valem Caratacus, i proslov, jímž hnal do útoku své muže Scapula. Líčí ohromné vítězství Římanů, kteří překročili řeku, v naučené formaci želvy se ukryli před záplavou nepřátelských kamenů a šípů, dokázali rozebrat val a decimovali dlouhými meči a kopími protivníky, jimž scházela těžká zbroj. Poznamenává, že Scapula zajal Caratacovu ženu a dceru.
Historik Graham Webster je však v knize Rome Against Caratacus jiného mínění. Nabízí domněnku, že rebelský vojevůdce načrtl velkou, čelní bitvu konvenčního formátu, čemuž se jinak úzkostlivě vyhýbal, jako svého druhu past. Chtěl Římany nalákat, způsobit jim co největší ztráty, aby svým jednotkám včas nařídil ústup, ponechal Brity uprostřed nepřátelského území a své muže rychle přeskupil k další fázi, ke své klasické průběžné, vleklé, vyčerpávající gerilové válce. Ostatně, Tacitus mezi vším oslavováním římské vojenské bravury nikde neuvádí, kolik nepřátel Římané vlastně pobili, poznamenává Webster.
Zajetí ženy a dcery bylo samozřejmě neplánovaným selháním, jinak se však podle jeho slov Caratacus svého rámce držel. A jeho cíle mohly být ambiciózní, s pomocí diplomacie prostřednictvím druidů a třetích osob chtěl do odboje zapojit královnu severního kmene Brigantů Cartimanduu. I Webster však dodává, že je to pouze spekulace. Cartimandua byla realistka a věděla, že její moc spočívá na Římu, že by přechod na druhou stranu barikády její pozici oslabil. A to i v případě vítězství partyzánského rebela, protože největší moc by získal stále slavnější Caratacus. Tak či tak, na Carataca upletla past a vydala ho Římu.
Okouzlen Římem
Jeho císař se porážky a zajetí slavného nepřítele rozhodl využít, jak jen to šlo. Velkolepý ceremoniál, defilé zajatých válečníků, protivníkova žena a dcera, nakonec samotný Caratacus. Stále nezlomený, hrdý, odbojný. Podle Tacita nežádal o slitování ani pohledem, ani slovem. Císaři Claudiovi se díval do očí, jako rovný rovnému. Ve svém projevu dokonce císařovu slávu a moc spojil se svým ozbrojeným odporem: „Kdybych však s vámi nebojoval, kdybych se hned vzdal jako tolik jiných, nezískali byste žádnou slávu.“
Zatímco předchozí vládci obvykle nechávali své nepřátele popravit, Claudius se chtěl ukázat jako shovívavý a sebevědomý panovník. Ostrovního barbarského nepřítele číslo jedna nechal v Římě dožít na svobodě. Podle římského dějepisce a senátora Luciuse Cassia Dia prý na rebela udělal Řím dojem. „Jak vy, kteří máte tolik bohatství a blahobytu, můžete bažit po vládě nad našimi ubohými chatrčemi?“ ptal se prý.
