Její autoři začali s tím, že k sobě postavili dva fenomény současné doby. Jednak rostoucí ekonomickou nerovnost ve společnosti, dosahujících podle nich historických výšin. A poté skutečnost značné politické polarizace společnosti.
„Spolu s ostatními, včetně politologů, jsme měli za to, že oba trendy spolu mohou souviset. A z psychologické perspektivy jsme chtěli pochopit, co může být příčinou,“ uvádějí autoři studie, která vyšla v magazínu Personality a Social Psychology Bulletin.
Naivní realismus bohatých
Jejich práce měla vlastně dvě části. V první využili data z Amerických národních volebních studií, celkem měli k dispozici výzkumné údaje více než 2 300 respondentů a respondentek. Podle očekávání zjistili, že stoupenci demokratické nebo republikánské strany nemají o svých oponentech valné mínění. Ve srovnání se svou vlastní stranou je považovali za zmanipulované, špatně informované, iracionální, předsudečné, zaujaté. Takový přístup se nazývá naivním realismem, připomíná přitom server PsyPost.
Přidanou hodnotou jejich analýzy přitom bylo, že tento pohled na příslušníky opačného politického tábora měli především lidé s vyšším společensko-ekonomickým statusem. Právě oni měli větší tendenci považovat „ty druhé“ za méně inteligentní, vzdělané, informované, kompetentní. Právě lidé z vyšších společenských příček měli sklon dívat se na svět z pomýleného a přehlíživého hlediska naivního realismu.
Náš názor je prostě platnější
V následném experimentu se poté Jazmin Brown-Iannuzzi z Virginské univerzity a Kristjen Lundbergová z Richmondské univerzity pokusily zjistit, jaký význam má socio-ekonomický status s pomocí hry na investování. A též za pomoci manipulace.
Některým z celkem více než 250 účastníků totiž namluvili, docela náhodně a naprosto bez ohledu na skutečné výsledky ve hře, že si vedli lépe než 89 procent ostatních. A pouze tato lež, která však polechtala jejich sebevnímání a ego, stačila k tomu, že měli větší sklony než ostatní shlížet na ostatní účastníky, kteří s jejich radami na investování nesouhlasili, jako na zaujaté a nekompetentní. Jako na podřadnou skupinu, odsouzenou k neúspěchu a zasluhující si ho.
Tím však s pokusem vědkyně neskončily, jeho následná úprava totiž podtrhla, jak moc pro nás naše socio-ekonomické postavení znamená. Poté totiž účastníkům, jimž předtím řekli, že si vedli lépe než většina ostatních, přiznali, že to nebyla pravda. Že jejich výsledky neměly nic společného s kvalitou jejich herního angažmá. Že byly docela náhodné. Že se o ně ničím nepřičinili.
Autorky experimentu zajímalo, zda to změní jejich nahlížení na ostatní hráče a hráčky. Zda na ně přestanou přezíravě shlížet spatra. Výsledek? Nestalo se tak. Dotyční na tom, že ostatní jsou hloupější a neschopnější než oni, trvali navzdory tomu, že ke svému majetku ve hře přišli ryzí náhodou, ne díky vlastní chytrosti.
A arogantním podhodnocováním kvalit ostatních to však nekončí. V dalším experimentu totiž jeho autorky odhalily, jaké dopady má vyšší postavení na míru demokratičnosti postojů jednotlivců. Účastníci investiční hry, jimž vědkyně namluvily, že uspěli mnohem více než ostatní, totiž projevili přání pravidla hry upravit tak, aby umenšovala roli a váhu oněch ostatních. Přesvědčení, že jsou nekompetentní, iracionální, intelektuálně neschopní a zaujetí se odrazilo v postoji, že by měli mít i menší slovo.
Přehlížet, potlačovat
„Vnímání, že jste relativně bohatší než jiní, může individua vést k tomu, že jejich politické názory jsou platnější a ke snaze potlačovat nebo vylučovat názory těch, s nimiž nesouhlasíte,“ sdělily autorky studie serveru PsyPost. A to by vysvětlovalo, proč se do politiky zapojují více bohatší lidé než méně zámožní. A proč se v době rostoucí ekonomické nerovnosti politický diskurz polarizuje – opomíjení a zlehčování názorů méně zajištěných sektorů společnosti vytváří propast.
„Naší hypotézou je, že lidé, kteří zastávají v ekonomické hierarchii vyšší pozice, mají větší tendenci myslet si, že jejich politické názory, které jsou přitom často spojeny s jejich vlastním zájmem, jsou objektivně správnější, ve srovnání s těmi, na nichž zůstaly nižší pozice,“ tvrdí autorky. „A následkem je, že lidé s vyšším statusem mají sklon zastávat nekompromisnější postoje a reagovat více přehlíživým způsobem na ty, kteří s nimi nesouhlasí,“ doplňují.
Přesto autorky neskrývají, že jejich výzkum za sebou nechává otazníky. Především je tu otázka, jaký konkrétní aspekt statusu zámožnosti vede jednotlivce k tomu že vlastní politické postoje vnímají jako správnější a kompetentnější. Autorky předpokládají, že to vychází z prostého pocitu, že je daný člověk na vyšším postavení společenské hierarchie. „Roli však mohou hrát i jiné aspekty,“ nezastírají.
Připisovat názoru svých politických oponentů nižší váhu je pak pouze jedním z mnoha odlišných psychologických mechanismů, které vedou k politickému konfliktu – a polarizaci. Dalším může být například narcismus, protože předchozí výzkumy ukázaly, že zámožnější lidé k němu mají větší tendenci. A že tento psychologický rys může zastávání bezohledných, nekompromisních postojů podporovat.
Vědkyně přitom doplňují, že přínos bádání tímto směrem nemusí být pouze v tom, že se identifikuje, v jakých postojích se bohatství, lépe čeřeno jeho subjektivní vnímání, odráží. Mohou též napovědět, jak napomoci umenšení bariér, které společenským skupinám stojí v cestě k politické participaci.
