Pár litrů pryč a bude lépe?
Pouštění žilou je jednou z nejstarších praktik, které lékařství používalo. Znala ji stará Mezopotámie, Egypt i Řecko, přežila však podivuhodně dlouho, až do druhého tisíciletí, kdy ji vykonávali nikoli lékaři, ale holiči a podomní "pouštěči žilou" – "baňkaři". Velmi populární byla v raných Spojených státech amerických, její obětí se stal i George Washington (verdikt zněl: minus 1, 7 litru krve), u nás měla přetrvávat až do poloviny 19. století.
Věřilo se, že odběr krve je léčbou či prevencí řady nemocí – a řeč není o několika kapkách! "Jestliže krev černá a hustá jest, tedy má se nechati běžet, dokud slabší a řidší neteče", znělo psané lékařské ponaučení v našich zemích.
Popravdě, jisté pozitivní účinky pouštění žilou mohlo dosáhnout v případě vysokého krevního tlaku, ovšem asi nejpozitivnější na ní byl její vedlejší efekt. Doporučení pacientům, aby po zákroku žili střídmě, neopíjeli se a vyvarovali se námahy a rozčilení, bylo asi největším přínosem téhle svérázné praxe.
Hlava otevřená
"Ve většině případů se jedná o bezpečný prostředek, jak přivést pacienta na onen svět," prohlásil v 19. století německý chirurg Johann Friedrich Dieffenbach. Naši předci se však na věc tak příkře nedívali.
Bolest hlavy? Epilepsie? Duševní poruchy? Právě tyhle potíže byly v neolitické Francii, Asii, severní Africe či Jižní Americe, ale i u nás, řešeny… vrtáním, vyříznutím otvoru v lebeční kosti, odškrabáním lebeční kosti. Ano, na řadu přicházely důmyslné nástroje podobné tesařskému nebozezu, nožíky a dláta.
Překvapivě nešlo o extra bolestivý zákrok, pronikání do lebeční kosti a mozkové pleny nebolí, nicméně to neznamená, že by za sebou éra otevírání hlav nenechala účet psaný v červených číslech. V době kamenné přežilo "operaci" zhruba 30 procent pacientů, do 19. století proporce nepřevýšila 50 procent na straně těch, kteří zákrok přežili. Byl to však až konec předminulého století, kdy byly položeny základy neurochirurgie a kdy nešťastná syntéza tesařství a chirurgie skončila.
Heroinem proti kašli
"Dcerka dostala kašel, asi z toho běhání venku o víkendu… A to jsem jí tolikrát říkala, ať nelítá! Vezmu ji k doktorovi, ať jí předepíše lahvičku heroinu."
Takto to na přelomu století skutečně chodilo, boj s kašlem v letech 1898 až 1910 opravdu nepodceňovali. Heroin se tehdy používal jako lék proti kašli pro děti a - poměrně bizarně - jako nenávyková náhražka morfinu.
Poprvé ho vyrobila německá společnost Bayer a její nápad mohl veřejnosti připadat smysluplný už jen proto, že to byla tatáž firma, která o pouhých jedenáct dní předtím vyrobila aspirin. Nicméně nebylo to jediné přešlápnutí společnosti, která se stala v roce 1925 jedním z článků IG Farben: konglomerátu, který vyráběl Cyklón B pro nacistické tábory smrti, využíval otrockou práci a úzce spolupracoval s nacisty.
Spojené státy v době temna
Sedíte v křesle u vašeho psychoterapeuta a pečlivě popisujete poslední depresivní měsíc. "Dobrá, zkusíme s tím něco udělat," říká on, místo vnímavého rozebírání vašeho problému či uklidňujících léků si však natahuje rukavice, na stůl jakoby mimochodem rozkládá chirurgické nástroje a chystá se odstranit problém přímo ve vašem mozku. Velmi "materialistický" přístup.
Lobotomii vydláždil cestu svými pokusy na psech německý vědec Friedrich Golz, její kapitolu v dějinách lékařství však začal psát v roce 1890 až Gottlieb Burkhardt a na výsluní ji v druhé polovině 30. let minulého století dovedl portugalský neurolog António Egas Moniz: přerušení spojení mezi mozkovým lalokem a ostatními částmi mozku prováděl s cílem uvést do klidu pacienty, kteří byli labilní a agresivní.
K dokonalosti, přímo teatrálně "americké", ji však dovedl v roce 1946 Walter Freeman. Vědec s povahou showmana zákrok zjednodušil: vrtat do pacientovy hlavy mu přišlo příliš zdlouhavé.
"Můj otec usoudil, že musí existovat lepší cesta," řekl serveru npr.org Freemanův syn Frank. A skutečně, našel ji a světu nadělil "desetiminutovou lobotomii", kdy se k mozku dostával skrze oční důlky. Celý zbytek života pak strávil snahou o doložení, že spáchal revoluci v medicíně.
Howard Dull po zákroku
Pole působnosti měl naneštěstí neomezené, lobotomie požívala ve Spojených státech oné doby, ač je to k neuvěření, popularity, takže do své smrti v roce 1972 Freeman sám provedl lobotomii na 2 500 pacientech v psychiatrických léčebnách po celých USA.
Tisk Freemanův vynález popisoval jako operaci, která není obtížnější než vytrhnutí zubu – a Freeman s rozšafností showmana dělal vše pro to, aby to doložil. S oblibou šokoval publikum svou "dvouruční" lobotomií, kdy se dostával k mozku pacienta skrze oba oční důlky zároveň.
A rozhodně nezahálel: v roce 1952 provedl lobotomii na 228 pacientech za pouhé dva týdny! (Během jediného dne si na pomyslnou pažbu udělal zářezy za 25 "ošetřených" žen.)
Jedním z těch, kdo se doktoru Freemanovi dostal do ruky, byl Howard Dully. "Vždy jsem se cítil jako jiný, jako když mé duši něco schází," říká dnes, více než 40 let po zákroku, Dully.
A proč se na operační stůl doktora dostal? Zařídila to jeho macecha, které nepřirostl k srdci. Fremanovi jej předala s tím, že je nevyzpytatelný delikvent, nereaguje ani na projevy lásky, ani na potrestání, fantazíruje a je vzdorovitý.
Lobotomie byla předepisována zejména chudým duševně nemocným pacientům, dosáhla však i na jinak nemocné a na lidi z vyšších pater společnosti: nevyhnula se jí ani sestra budoucího prezidenta J. F. Kennedyho Rosemary. Výsledek? Z trudnomyslné zaostalé dívky se stala bytost na mentální úrovni dítěte, která se pomočovala.
První nesouhlasné hlasy se s kritikou lobotomie ozvaly už v roce 1950: poukazovaly na to, že vědeckých důkazů o prospěšnosti lobotomie se nedostávalo, dokonce i její stoupenci uznávali, že stav se zlepšil jen u třetiny pacientů, zatímco u jiných zůstal stejný a u zbytku se zhoršil. (25-30 procent přitom činí poměr spontánního zlepšení u mnoha psychických onemocnění)
Trvalo však dlouho, než byla z piedestalu sesazena. Ve Spojených státech, kde byla nejoblíbenější, byla provedena na 40 tisících lidech, ve Velké Británii na 17 tisících. Do roku 1970 byla vytlačena na naprostý okraj medicíny: ve Francii se mezi lety 1980 a 1986 uskutečnilo 32 lobotomií, 15 se uskuteční každoročně v Anglii.
Tak docela s ní však historie nezúčtovala: více než půlstoletí poté, co dostal v roce 1949 otec této metody Moniz Nobelovu cenu, se rozhodnutí podle agentury BBC Nobelův výbor snažil obhájit textem na internetové stránce.
"Je těžké popsat slovy jak na nás váš článek zapůsobil. Za celá léta, co komunikujeme s pacienty, jsme nenalezli nikoho, komu by zmíněné operace pomohly. Mnozí z propuštěných pacientů žili dál v hrozném utrpení," odepsala výboru Christine Johnsonová ze sdružení Psychosurgery. org.
