Dvě náboženství, dvě armády, dva odlišné způsoby boje. Vítězství v bitvě u Moháče v roce 1526 Osmanské říši otevřelo dveře do Uher .
Nejprve ji představíme. Na planině u dolnouherského města Moháč se střetla ohromná armáda sultána Sulejmana I., čítala 55 tisíc mužů a 160 děl. Proti ní čekalo na seč vojsko komplikovaně shromážděné Ludvíkem Jagellonským, bylo poloviční, král dal dohromady jen na 25 tisíc mužů a 80 děl.
Sulejman I. se k Moháči dostal téměř bez odporu. Dlouhé roky pečlivě budovaná a nákladná síť uherských opevnění se totiž za vlády Ludvíka Jagellonského zanedbávala a rozpadala. K Moháči přivedl osmanský vladař mohutné vojsko vlastně bez potíží. Proti němu tam stály nesecvičené, narychlo svolané jednotky. Sulejman zvítězil drtivě. A nemilosrdně, den po vítězství nechal zmasakrovat dva tisíce křesťanských zajatců. Podle některých hlasů bitvou skončil evropský středověk a začal novověk.
Krále museli přemlouvat k návratu na bojiště
Bitva byla vražedná, každá ze stran přišla o zhruba 15 tisíc mužů. Netrvala dlouho. Po první hodině, kdy si obě strany vedly nerozhodně, ji rozhodli janičáři, Sulejmanův elitní sbor. Celkem se podle zdrojů nebojovalo ani tři hodiny.
Kromě nekvalitní armády se na křesťanské prohře podepsalo i otálení Ludvíka Jagellonského. Když se 29. srpna ani v poledne islámská armáda k ničemu neměla, vydal se panovník i se svým doprovodem zpět do Mohuče. Velitel jeho vojsk arcibiskup Pál Tomori se krále musel vydat přemlouvat k návratu. Nakonec byl, navzdory panovníkovu váhání, úspěšný, seznal však, že kvůli tomu promarnil nejlepší příležitost pro vlastní útok.
