Obraz číslo jedna: časné lednové ráno roku 1994. Téměř pustá čtyřproudová silnice z Damašku k mezinárodnímu letišti, které kupodivu nenese jméno vládce Sýrie Háfize Asada. Téměř žádný provoz. Navíc docela silná mlha, protože v rozporu s evropskými představami bývá v této části Blízkého východu v zimě celkem chladno a sychravo. Po silnici se řítí osamocený mercedes. Asadův syn Basil chce chytit ranní let do Německa. Nepodaří se mu to. A nedojede ani na letiště. Buď kvůli mlze přehlédne kruhový objezd, nebo dostane smyk. Dědic, který měl po otci převzít Sýrii, je na místě mrtev. Bývalo by stačilo, aby si zapnul pásy. Jeho bratranec je měl a přežil.
Obraz číslo dva: červenec 2000. Po zemřelém otci zemi nerad přebírá tichý a vzdělaný Bašár Asad. Dosud žil jako obyčejný člověk. Nebýt bratrovy automobilové havárie, chodil by zřejmě v bílém plášti a pacienti by ho měli rádi. Ale Syřanům je sympatický i jako prezident. Hovoří se o "damašském jaru". Mladý prezident má pověst fandy přes počítače a moderní elektronické hračky a protože vystudoval v Londýně, odkud si přivezl i ženu, má se za to, že bude osvícený a otevře zemi Západu. Zve evropské poradce a v damašských kavárnách a súcích se najednou vedou svobodné řeči jako v Praze roku 1968.
Obraz číslo tři: únor 2011. Al-Džazíra, televize, která se nejlépe vyzná v arabském světě, vysílá analýzu s titulkem "Sýrie, království ticha". Praví se v ní, že přestože se Blízký východ otřásá revolucemi, tady bude podle odborníků klid, protože v čele země je oblíbený prezident. "Mladí lidé jsou na něj hrdí," říká jeden z citovaných analytiků, což potvrzují i dotázaní studenti. A je tam také citován výňatek z pár dnů starého vydání Wall Street Journal, kde prezident Asad říká, že musí dál reformovat zemi a že Sýrie bude vůči arabskému jaru imunní.
Obraz číslo čtyři: září 2013. Televizní obrazovka, logo CNN. Kamera ukazuje otřesné záběry dospělých a dětí v křečích, s pěnou u úst. Někteří mají vytřeštěné oči a jsou už mrtví. Oběti chemického útoku v Damašku, z nějž vlády Západu viní Asadův režim. Země je rozvrácena, dvouletá občanská válka si vyžádala už přes 100 tisíc životů. Asad má nyní pověst nejkrvavějšího diktátora současnosti, hrozí mu útok Ameriky.
Jak se to mohlo stát zrovna člověku, který byl lidumilným lékařem a v dětství knihomolem?
Stručná odpověď: právě proto.
Moje univerzity
Když si spojíme jednotlivé milníky života Bašára Asada, vyjde nám z toho tragédie člověka, jemuž osud přiřkl místo, o něž nestál, na něž neměl a z něhož měl přesto ovládat síly, na něž nestačil.
Celé se to začalo odvíjet už v dětství. Starší bratr Basil, korunní princ režimu, byl průbojný, energický, obdivovaný. Později playboy a sukničkář. Výsadkář a sportovec. Oblíbenec mladých Syřanů. A také nedostižný vzor pro Bašára, tichého a plachého čtenáře knih. Zatímco Basil šel v otcových stopách, Bašár byl rád s maminkou. Podle pamětníků byl ve vztahu mladšího bratra ke staršímu patrný obdiv a také komplex.
Podobné to bylo i vztahu s otcem. Háfiz Asad byl brutální diktátor, který se propracoval k moci a potom odstraňoval každého, komu se to nelíbilo, nebo kdo se nelíbil jemu. Stát jsem já, mohl říkat. Jeho bývalý viceprezident Abdulchalím Chadám to potvrzuje, když zdůrazňuje, že rodina Asadových žila s pocitem, jako by jim země patřila.
I když Bašár ležel v knihách, tohle ovzduší musel cítit i on. Navíc je Blízký východ jiný než Evropa a soupeři si tam vyřizují účty mnohem brutálněji, takže budoucí lékař v dětství zažil dvě války, v šestnácti zase viděl, jak jeho otec nechal dělostřelectvem rozstřílet město Hamá, které ovládli islamisté. Zahynulo přitom na 20 tisíc lidí, islamistů i obyvatel, kteří měli jen tu smůlu, že se to odehrálo v jejich městě. A když mu bylo devatenáct, tak viděl, jak jeho otec pohnal šupem do exilu svého vlastního bratra a potenciálního nástupce. Důvod? Když měl Háfiz Asad infarkt, bratr se ho snažil svrhnout a převzít moc.
To byly lekce, které viděl mladý Bašár. Život je džungle, jdou po vás a aby vás nedostali, musíte jít po nich vy a být tvrdší i rychlejší. A protože měl z těch dob komplex, že není jako otec a Basil, byl nakonec možná ještě tvrdší, než by byli oni.
Mimochodem, pokud jde o vztah s otcem, je tady jeden zajímavý detail. Bašár Asad líčil americkému arabistovi Davidu Leschovi idylické dětství, v němž se dětem tatínek věnoval, hrál s nimi stolní tenis a podobně. Ale působí to jen jako snění, protože bratr Basil v rozhovorech běžně vyprávěl, že otce vlastně vůbec neviděli.
"Co si pamatuji, jedl s námi snad jen dvakrát, a pokaždé to byla nějaká státní večeře. Dokonce i v létě u moře byl celou dobu ve své pracovně," řekl v interview pro britský The Observer. Totéž potvrzují i lidé, kteří se kolem rodiny pohybovali, například bývalý viceprezident Abdulchalím Chadám.
Ale to, že Bašár po světě silných mužů netouží, nehodí se do něj a ani do něj nemíří, bylo každému úplně jedno. Až do lednového rána, kdy Basil příliš spěchal na letadlo do Německa.
Režim ho semlel
Bašárovi se z Londýna, kde pracoval jako oční lékař, vůbec nechtělo. Byl starostlivý k pacientům, pracovitý, zdvořilý a zodpovědný. Bylo patrné, že v medicíně a službě nemocným se našel.
Ale náhle se měl připravovat na to, že převezme otcovo místo.
Zdědil po bratrovi nástupnictví, přátele, kancelář na hoře Kasijún nad Damaškem a dokonce předsednictví Syrské počítačové společnosti, kterou Basil založil koncem 80. let. To bylo důležité pro Bašárovu image moderního muže, který přinese pokrok zemi uvízlé někde v 70. letech. I za hranicemi se psalo, že zatočí s korupcí a má rád Phila Collinse. Najednou byl vůdcem Sýrie člověk, který se nevyžívá ve vojenských přehlídkách, ale při volejbalu a windsurfingu.
Potíž byla, že Bašár uměl operovat šedý zákal, ale nevyznal se v jemných ani drsnějších operacích plynoucích z vládnutí. Absolvoval sice zrychlené vojenské kurzy, aby během pár let dosáhl z nevojáka na generálské hvězdy, ale bylo to málo.
Lidé, kteří byli u toho, když začínal vládnout, vyprávěli, že z něj byla kvůli nedostatku zkušeností cítit nejistota. Jako by nad ním visel duch otce a bratra, kteří by si věděli rady. Z Bašára, od přírody spíše úzkostného člověka s nervózním smíchem a častými změnami nálady, byl prý nedostatek sebedůvěry vysloveně cítit.
Absenci zkušeností se snažil maskovat hraným sebevědomím, takže na arabských summitech dával mnohem starším hlavám států lekce z arabského nacionalismu, ekonomům zase přednášel o ekonomice.
Ale byly tady horší věci. Na začátku sice udělal kroky, které vyvolaly dojem syrského Gorbačova, ale pak se logika systému obrátila proti němu. Reformy zamrzly. Místo, aby režim zreformoval, byl jím pohlcen. Z hybatele změn se stal jeho součástí a nakonec postavou, kterou část světa vidí jako brutálního diktátora, na jehož rukou je krev jeho národa. Ale není to tak úplně jeho vina.
Není to ani Saddám, ani Kaddáfí
Dva roky v Londýně zase nezměnily Asada mladšího natolik, takže nakonec tím, co určovalo odpovědi na povstání, byla jeho syrská zkušenost, nikoliv ta evropská.
Protože prosovětská Sýrie měla vždy pocit, že je obklíčená nepřáteli (z jedné strany Izrael, z východu sunnity ovládaný Irák, na severu člen NATO Turecko), i tato rebelie byla vykládána jako spiknutí organizované zvenčí. Z našeho pohledu to vypadá paranoidně, pro Syřany je to však podložené historickou zkušeností.
Bašár AsadNarodil se 11. září 1965, jeho otcem je předchozí syrský prezident Háfiz Asad. Vystudoval v Damašku a Londýně, kde nastoupil kariéru oftalmologa a seznámil se se svou ženou, Londýňankou syrského původu. Po úmrtí svého prvorozeného syna Háfiz Asad rozhodl, že se jeho nástupcem stane právě Bašár. Ten stojí v čele Sýrie od roku 2000, hlásí se k náboženskému hnutí alavitů. |
Navíc se během let ukázalo, že v Sýrii funguje jakási obdoba "vrtění psem". Prezident narazil na zatuhlý systém, který musel poslouchat spíš on než naopak. Armáda byla světem sama pro sebe, ale platilo to i jinde. Neuvěřitelná je historka, jak Asad nařídil zprivatizovat státní banky, ale nešlo to, protože banky neměly počítače a bankéři neuměli anglicky. Banky tudíž nebyly "kompatibilní".
Někdy si skoro zoufal. Jednou prohlásil, že podepsal tisíce výnosů, ale naplnit se podařilo jen pár z nich, a to ještě musel osobně dojít na příslušná ministerstva. Anebo když zrušil původní školní uniformy: vypadaly jako vojenské oblečení a on chtěl, aby zmizely, aby se trochu zmenšila militarizace země. Když to nařídil, vysmáli se mu, že se zabývá podružnostmi, protože nepochopili, oč mu jde. A navíc to zřejmě způsobilo ještě jednu osudovou škodu. Pomáhal tak vytvořit bojovníky, kteří na ulicích střílejí na jeho režim.
Je to ironie osudu, ale až v jeho éře mohla vzniknout nová generace mladých lidí, kteří už nevidí smysl života v obraně státu před smyšlenými nepřáteli, ale v tom, aby si zajistili normální lepší život. A tak je jednoho dne režim začal štvát a vyrazili do ulic.
Ačkoliv počty mrtvých nebo to, co se o něm píše v médiích, naznačují něco jiného, Bašár Asad není blázen ani zabiják, jako byli třeba Saddám Husajn nebo Muammar Kaddáfí. Spíš žije ve světě vlastních představ. Jeho bývalý spolužák a přítel Ajmán Abdul Núr o něm říká: "Když se stal prezidentem a lidé ho zahrnuli lichotkami a nafoukli jeho ego, úplně se změnil. Jako kdyby věřil, že ho Bůh vybral, aby vládl Sýrii. Jako by věřil, že je prorok, a začal si budoval svůj vlastní svět."
Nakonec zareagoval podle otcova vzorce. I kdyby chtěl v první chvíli demonstrantům trochu povolit, nemohl, protože má v genech, že ustupovat pod tlakem je přiznání slabosti a vede to k pádu. "To, co se stalo, dokládá, že i normální lidi může zničit tlak moci a sebeklamu," řekl Asadův životopisec David Lesch, který se s ním mnohokrát setkal.
Zní to jako epitaf. A z dlouhodobého hlediska asi i je.
Sýrie ve stoletích. Od starověku až po Bašára Asada:
