

Odložený invalidní vozík marně čeká, že na něj někdo usedne. Ve vaně jsou bůhvíproč uložené lidské kosti. Ze stěn padá omítka, chodby jsou vlhké a ponuré. Dějiny někdejšího ústavu pro duševně hendikepované v irském Ballinasloe jsou stejně tak temné. Klišé o vězení, jemuž vládnou sadističtí chovatelé, však neodpovídají.
Autor: Profimedia.cz
Zařízení bylo zprovozněno v roce 1833 a mělo být pokrokovou institucí, v níž se mělo dostávat terapie léčitelným pacientům. Velmi záhy se ukázalo, že realita byla jiná. Jenže zatímco mnozí autoři vykreslují jako záporné postavy personál Ballinasloe a dalších ústavů pro choromyslné, skutečnost byla složitější a viníky byli jiní.
Autor: Profimedia.cz
Podle zákona mohl totiž do ústavu nasměrovat kohokoli kdokoli. Dotyčného zatkli, předvedli před smírčího soudce, kde jej vyšetřil lékař. Důkaz o nepříčetném chování však nebyl potřeba. Na to, aby nebožák putoval do žaláře a poté do ústavu pro choromyslné, stačil lékařův nepříznivý posudek.
Autor: Profimedia.cz
Ve vězení přitom pacient strávil až rok. Pokud byl opravdu nemocný, jeho stav se samozřejmě zhoršil. Oslabily se jeho vztahy s rodinou, poztrácely se informace o jeho bydlišti, věku, práci, zázemí. Mnohdy se stal nikým. A nato skončil v ústavu pro choromyslné.
Autor: Profimedia.cz
Jenže většinou se jednalo o vězně, kteří duševně nemocní nebyli a které tam nebyla šance vyléčit. I když však tamní odborní lékaři seznali, že dotyčný duševně nemocný není, neměli pravomoc na to, aby proces zvrátili. Musel v blázinci zůstat i tak.
Autor: Profimedia.cz
Ústav v Ballinasloe měl být dočasným domovem, který měli opouštět jeho obyvatelé vyléčení, a byl projektovaný na 150 pacientů. Nakonec bylo vše jinak. Hned po otevření ho zasypaly okolní žaláře a chudobince klienty tak, že se kapacita překročila. A v drtivé většině ony instituce do Ballinasloe posílaly nevyléčitelně nemocné, jichž se prostě chtěly zbavit: mentálně zaostalé, epileptiky, staré lidi s demencí.
Autor: Profimedia.cz
Když vedení Ballinasloe protestovalo a namítalo, že instituce má sloužit léčitelným duševně nemocným pacientům, narazilo to na hierarchii stanovenou předpisy. Podléhalo vězeňským autoritám. Irsko bylo v té době jedinou zemí, která spojovala choromyslnost s kriminálním chováním. Domovy pro duševně choré byly považovány za konvenční doplněk věznic.
Autor: Profimedia.cz
Ballinasloe se tak stalo pro mnohé své obyvatele konečnou stanicí. Příkladem je pacient, jehož záznamy popisují jako „hluchého a němého idiota“. Od svých čtyř let žil v polepšovnách, chudobincích, vězeních, poté se ho systém zbavil transportem do Ballinasloe. Žil tam do smrti.
Autor: Profimedia.cz
Do ústavu však mířili i pacienti, kteří tam skutečně patřili. Výzkumy ukazují, že je tam posílaly především jejich rodiny, ovšem až po dlouhé snaze starat se o ně samy. A o své blízké měly většinou zájem i po jejich hospitalizaci. Jezdily na návštěvy, dotazovaly se na jejich stav písemně. A personál podle magazínu History Ireland rychle a pečlivě odpovídal.
Autor: Profimedia.cz
Především však bojoval o to, aby udržel standardy péče. To znamenalo neustále odmítat tlak na přijímání davů hospitalizovaných, kteří do Ballinasloe nepatřili, a bojovat o finance. Historici vlastně odmítají interpretaci, podle níž byli chovatelé v ústavu tyrani a rodiny do něj posílaly s lehkým srdcem své blízké, aby se jim ztratili z očí.
Autor: Profimedia.cz
Kapacita domova rostla, v letech 1871 a 1882 vznikla další dvě křídla. Přesto nestačila, instituce byla přeplněná. Například v listopadu 1900 v ní bylo hospitalizováno 1 165 lidí, přestože maximum bylo stanoveno na 840. Irsko bylo jednou zemí s nejprudším růstem počtu lidí umístěných do ústavů pro duševně nemocné. A to navzdory tomu, že od poloviny devatenáctého století jeho populace klesala.
Autor: Profimedia.cz
V padesátých letech minulého století to byly dvě tisícovky. V souvislosti s politikou deinstitucionalizace byl domov v Ballinasloe v roce 2013 uzavřený. Dnes je častým cílem urbexových fotografů. Kvůli jeho tvaru mu přezdívají X-Asylum.
Autor: Profimedia.cz