1 / 27
Malá Moskva, Zakázané město anebo též v narážce na černobylskou radioaktivní zónu Maďarské Pripjať. Tak se říká opuštěnému vojenskému areálu v západním Maďarsku, v župě Veszprém. Oblast u Balatonu, nedaleko obce Szentkirályszabadje, je připomínkou, že se impéria rozpadají.
Autor: Zajza, Creative Commons
Pokud je vám blízká vizuální poetika postapokalyptických světů, jste podivínští fandové rozpadajících se objektů mizejících v baldachýnech zeleně anebo jste se jen prostě zhlédli v urbexu, maďarské „sentkiráj-sabadja“ vám možná bude znít povědomě.
Autor: Christo, Creative Commons
Není to zase tak dávno, jen nějakých šestatřicet let, co v tomto uzavřeném vojenském městě, které bylo součástí sovětské vojenské letecké základny, žilo přes šest tisícovek lidí. Mělo to být na věčné časy a nikdy jinak, ale je to pryč. Snad už definitivně.
Autor: Zajza, Creative Commons
Asfalt mezitím rozpraskal a prorazily jím mladé břízy. I na střechách čtyřpatrových budov už rostou stromy. Příroda, zahnaná kdysi do kouta, se sem nekontrolovaná divoce vplížila zpět. Výsledkem je chaotická džungle, která v betonových strukturách vytváří svérázná zátiší.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Jen ať se vám to nepoplete. Ty scenérie plné rozpadu a vegetace pohlcující betonová torza jsou vlastní pouze bývalému vojenskému areálu. Stejnojmenná maďarská obec – Szentkirályszabadja – stojí hned za ploty a žije, má přes dva tisíce obyvatel.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Přezdívka Malá Moskva vznikla proto, že sovětská posádka tu po dlouhá léta početně překonávala počet obyvatel maďarské vesnice, a vedle ní působila až velkoměstským dojmem. Vojenský areál fungoval téměř jako extrateritoriální kus Sovětského svazu uprostřed Maďarska.
Autor: Zajza, Creative Commons
Historie? Ta tu až tak spletitá není. Samotné letiště se tu začalo stavět v roce 1938. Do čtyřiačtyřicátého však byla dokončena jen zatravněná přistávací dráha. Betonování ranvejí provedli až Sověti, kteří převzali kontrolu nad letištěm v roce 1951.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Nejprve zde byla dislokována 13. gardová tanková divize Poltava. Postupem času kolem ní vznikla soběstačná komunita, izolovaná od ostatních sídel. Malé město, postavené speciálně pro vojáky a jejich rodiny, které mělo nabídnout civilní život spojený se samostatnou vojenskou infrastrukturou.
Autor: Zajza, Creative Commons
Sovětská armáda zde umístila stíhačky MiG-15 a Jak-17, nejmodernější sovětská bojová letadla té doby. V šedesátých letech byly tyto stroje přesunuty do Kunmadarasu a část letiště se vrátila do maďarských rukou.
Autor: Zajza, Creative Commons
Od roku 1970 byl na zdejším letišti dislokován 87. bojový vrtulníkový pluk Bakony maďarské armády, vybavený vrtulníky Mil Mi-8, Mi-17 a Mi-24. Pobývali tu až do roku 2004, kdy byla letecká základna uzavřena a jednotka se přesunula do Szolnoku.
Autor: Fauvirt, Creative Commons
Sovětské migy sice v 70. letech odletěly, ale Sověti v uzavřeném areálu zůstali. Za peníze maďarského státu a s využitím maďarských dělníků si tu vybudovali vojenské město, do něhož měli Maďaři po jeho dokončení oficiálně zakázán vstup.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
Izolace tu však fungovala oběma směry. Ani sovětští vojáci se nesměli vydat mimo vojenský areál. Takže řadový vojín, který tu sloužil povinně vojenskou službu, strávil drtivou většinu času uvnitř prostoru omezeného zdí areálu. Svět za ním, jako by pro něj neexistoval.
Autor: Zajza, Creative Commons
Železné pravidlo o zákazu pohybu mimo areál mohli porušovat jen vyšší důstojníci a někteří „zvláště prověření“ příslušníci jejich rodin. Ovšem důvodů opouštět přísně střežené území, ohraničené ploty, zdmi a překážkami, bylo vlastně pomálu.
Autor: Christo, Creative Commons
Žili tu v podmínkách, které byly podle tehdejších měřítek považovány za „luxusní“. Zejména tedy ve srovnání s obyvateli v okolních vesnicích anebo vojáky v sousedních maďarských kasárnách. O Maďarsku se tehdy nadneseně říkalo, že je nejšťastnějšími kasárnami komunistického světa.
Autor: Zajza, Creative Commons
Ve vysokých panelových domech bydleli svobodní vojáci, zatímco v terasovitých vícepatrových činžácích žili ženatí důstojníci. Celkem tu stálo pět panelových domů a další dvě čtyřpatrové obytné budovy.
Autor: Christo, Creative Commons
Důstojnické byty měly ústřední vytápění, samostatné dětské pokoje, koupelnu a splachovací toaletu, plně vybavené kuchyně. Pro obyvatele maďarských vesnic v sousedství šlo o „standard“, který pro ně byl v 60. a 70. letech téměř nedosažitelný.
Autor: Christo, Creative Commons
Ubytovací zázemí při základně zahrnovalo mateřskou, základní a střední školu, dvě restaurace, hospody, kina a divadla, sportovní hřiště. Poštu a obchody s potravinami
Autor: Christo, Creative Commons
Dojem soběstačnosti a nezávislosti na okolí posilovala i „vojenská“ drůbežárna, vepříny a vlastní jatka, včetně závodu na zpracování masa. Vojenské město Szentkirályszabadja nepotřebovalo Maďarsko. A Maďarsko na oplátku nesmělo moc přemýšlet o tom, k čemu potřebuje sovětskou základnu.
Autor: Christo, Creative Commons
Družba však existovala. Obchodní. Maďarští vojáci a místní obyvatelé se Sověty obchodovali se vším, co měli. Kromě televizorů a elektroniky byly nejžádanějšími produkty cigarety a benzín, ale ve velkém se z kasáren vynášel i alkohol, jízdní kola a oblečení.
Autor: Christo, Creative Commons
Výměnný obchod i sovětská přítomnost fakticky skončily až v roce 1990, byť tedy bylo pomalé vylidňování vojenského města zahájeno už o dvě léta dříve. Sovětští vojáci odtud odcházeli nenápadně a tiše, technika, ať už tanky nebo protiletadlové systémy, mizely za noci v nákladních kontejnerech.
Autor: Christo, Creative Commons
Demobilizace a odchod probíhaly pomalu a postupně, takže sovětští vojáci měli dost času vše připravit. To, co ještě potřebovali, si zabalili a odvezli.
Autor: Christo, Creative Commons
Na rozdíl od ukrajinské Pripjati nebylo město nikdy evakuováno narychlo. Nezastavil se tu čas v jediném okamžiku. Obyvatelé odcházeli postupně mezi lety 1988–1991 a odvezli si téměř vše, co považovali za cenné.
Autor: Christo, Creative Commons
Sovětská kasárna byla střežena až do roku 1996. Až poté začalo velké rabování. To stojí za tím, že z většiny budov zůstaly jen holé betonové kostry. Všechno, co bylo ze dřeva nebo železa, bylo rozebráno. Dveře, okna, parkety, zábradlí i elektrické kabely.
Autor: Christo, Creative Commons
Netrvalo dlouho a opuštěné město po nájezdech sběračů surovin začalo vypadat jako živoucí kulisa z akčního filmu o konci světa. Vyprázdněné betonové ruiny totiž právem fascinují i děsí. Szentkirályszabadja je považována za největší město duchů v celém Maďarsku.
Autor: Zajza, Creative Commons
Szentkirályszabadja tedy není maďarskou Pripjatí, a s Moskvou má společné jen sprosté popisky azbukou na toaletách. Je spíš připomínkou toho, že i impéria, která se zdála být věčná, mohou zmizet téměř beze stopy.
Autor: Christo, Creative Commons
Město postavené pro tisíce lidí, které mělo fungovat navždy, dnes pomalu požírá les. Až jednou zmizí poslední střecha pod korunami stromů, zůstane po něm už jen vzpomínka, že uprostřed Maďarska kdysi existoval malý kus Sovětského svazu.
Autor: Zajza, Creative Commons
Dnes jde o oblíbený, byť neoficiální a potenciálně nebezpečný cíl průzkumníků opuštěných budov, urbexerů. Ačkoliv jde o uzavřený areál, soukromý majetek s omezeným vstupem, místo celoročně láká fotografy a zvědavce. Včetně těch, co si jen chtějí zpestřit cestu k Balatonu.
Autor: Random photos 1989, Creative Commons
