Slyšeli jste už o království Atropia? Je to typická pouštní zemička, bohatá na ropné zdroje, ale jinak, z hlediska infrastruktury, poněkud zaostalá. Navíc na ni v posledních letech zle dotírá sousední země zvaná Dinovia. Expanduje radikálním náboženstvím i terorismem. I proto se o ni tak intenzivně zajímá celá americká armáda. Školní atlasy však raději odložte stranou, ani jednu zemi v nich nenajdete.
Oba státy jsou totiž naprosto smyšlené, slouží jen jako obecný scénář provozu jedné z největších vojenských střelnic světa. Ve skutečnosti se celá Atropia nachází nedaleko kalifornské vojenské základny Fort Irwin. Rozkládá se na úctyhodné ploše 2 100 kilometrů čtverečních. Funguje jako dokonalá simulace potenciálního blízkovýchodního bojiště.
Liduprázdná poušť je ideální střelnice
Samotná základna Fort Irwin se počítá mezi nejstarší na americkém kontinentu. Odloučená posádka mormonských střelců se tu usadila už v roce 1776, aby chránila poutníky před indiány a zloději koní. Okolní Mohavská poušť, stejně jako blízkost neméně vyprahlého pohoří Calico, činily zdejší oblast prakticky neobyvatelnou. Vojákům, tedy spíše jejich představeným, ale nepohodlí nevadilo.
Počínaje rokem 1940 se tu právě kvůli izolovanosti a minimálnímu osídlení buduje jedno výcvikové středisko vedle druhého. Protiletecké útvary, dělostřelectvo, pěchota. Ti všichni našli v rozbrázděné pustině ideální místo pro vojenské hry.
Ostatně, celý veřejnosti uzavřený výcvikový prostor má podobné rozměry jako stát Rhode Island. Cvičili tu američtí tankisté před cestou do války v Koreji a jednotky ženistů a artilerie před nasazením ve Vietnamu. Secvičovala se tu letecká obávaná kavalerie i výsadkáři. Pouště v okolí Fort Irwin také hojně využívají sbory národní gardy a jednotky záložníků.
To se však krátce po 11. září 2001 změnilo. První čerstvé zkušenosti z Afghánistánu, kterým předcházely neméně příjemné vzpomínky na bojiště v Iráku, totiž dávaly jasně najevo, že charakter bojiště budoucnosti se mění.
Mění se nepřítel i taktika boje
Protivník už nemá mít podobu centrálně řízené uniformované armády, ale spíše partyzánských oddílů, které jsou k nerozeznání od běžného obyvatelstva. Takové jednotky pak konflikt vedou v těsném styku s americkou armádou a používají přitom dočista odlišnou taktiku. Už ne velké dělostřelecké baráže, ale spíše raketové nebo minometné přepady. Nástrahy, pasti, miny. Útoky ze zálohy. A to vše v hustě osídleném prostředí vesnic a měst, nebo naopak na nedozírných pustinách.
Velké kompaktní útvary v tak asymetricky nastaveném boji neobstojí, zapotřebí jsou menší týmy vzájemně se podporujících zbraní. A právě proto musel Fort Irwin projít zásadní úpravou. Právě proto se musel stát Atropií.
Jedna vesnice nestačí
„Je to reakce na probíhající a rychle se se měnící charakter pouštních bojišť v oblasti Afriky, Středního východu a jihozápadní Asie,“ potvrzuje Správa národních výcvikových center (NTC). Je to reakce za desítky milionů dolarů. Právě tolik totiž v roce 2006 stálo vytvoření rozmanitých kulis uprostřed Mohavské pouště.
Tehdy dosáhla neexistující Atropia svého největšího rozmachu. Nabývala totiž podoby 14 pouštních vesnic a dvou izolovaných městských čtvrtí, vzdálených od sebe často desítky kilometrů. Prostě geograficky věrná simulace nepřátelského území. Z výšky letícího letadla je od originálu nerozeznáte, byť jde povětšinou o stavby ze dřeva, překližky a místně hojně dostupného materiálu, kamenů.
Celkem bylo vystaveno přes 585 domů, občas vícepodlažních. Viděno běžným pohledem tu nechybělo nic, prašné ulice lemované sloupy s chaotickými rozvody elektřiny, změť antén a televizních satelitů na rovných střechách domů. Zaparkovaná auta a dodávky, benzinové pumpy a obchůdky. Svatostánky a mešity, včetně minaretů. Vše odpovídalo logice uspořádání blízkovýchodních vesnic. Důraz na detail byl značný. Například vesnice Ertebat Shar má prý předlohu v nejmenované afghánské osadě a je vytvořena přímo podle snímků z vojenských archivů.
Obyvatelé, kteří si hrají na válku
O zbytek efektu se stará okolní klima. Vzhledem k tomu, že denní teploty běžně dosahují 50 stupňů Celsia a časté jsou i písečné bouře, je iluze blízkovýchodní země téměř dokonalá. Plánovači z NTC však chtěli víc. „Hledali jsme prostor pro tvorbu komplexního scénáře, který by byl nabitý také sociálními, etickými a morálními dilematy. Velitelé se tu musí naučit čelit mnohostranným a komplikovaným problémům a hybridním hrozbám. Vojáci se tu naučí životu v těsném dotyku s nepřítelem a přitom ve frekventovaném kontaktu s místními obyvateli,“ popisují.
Papundeklová města jako Razish nebo Ujen by byla ničím bez obyvatel. Ano, imitace reality tu jde tak daleko, že tu v kulisách žijí lidé. Tedy spíše herci, stafáž, která se tu střídá v podobných cyklech jako cvičící vojáci. V průběhu běžného výcviku jednotky tu asistuje přibližně 150 lidí, ale v případě komplexního výcviku na úrovni celé brigády prý nemá NTC problém nasadit do terénu i 1 500 lidí. A je to právě rozsáhlý kompars civilistů, který dodává imaginární Atropii grády. Je přitom jistou ironií, že většina z těchto dobrovolných herců skutečně pochází z Iráku nebo Egypta.
Kontakt různých kultur. S prstem na spoušti
Ti se však se svou rolí sžívají překvapivě hladce, neberou ji jako něco urážlivého. Jak říká jeden z nich, šestapadesátiletý Iráčan Jim Sana: „Přinášíme k vojákům blíže naši kulturu, pomáháme jim pochopit jisté odlišnosti. To, jak mohou řešit konkrétní situace. A ne, není to jako v Hollywoodu.“
V civilu přitom vede vlastní firmu, své pobyty v Atropii bere jako součást občanské povinnosti v nové domovině. I když ve fiktivním městečku hraje roli pouličního prodavače chleba. Ten je, ostatně jako většina z rekvizit, vyroben z plastu.
Tržnice jsou takových propriet plné: ovoce vysoustružené ze dřeva, falešné vodní dýmky i visící půlky ovcí před řeznictvím jsou jen na oko. K autentičnosti přispívá každý detail: nápisy u zboží a popisky ulic v arabštině, která je pro vojáky zatím nečitelná, směsice exoticky znějících hlasů, dokonce i provoněná pára unikající z lázní a místních kaváren či kuchyní. Cílem je skutečně zapůsobit na všechny smysly a připravit vojáky na pestrou realitu kulturně odlišného prostředí.
Nepřítel tu zná každý kámen
Tomu odpovídá i profil klasického cvičení. Jednotka vyslaná do Atropie v rámci 21 dní trvajícího běhu musí vybrat optimální místo pro svou základnu a postarat se o její ostrahu. Současně musí rozběhnout systém patrol, který bude monitorovat život ve vesnicích.
„Primárním cílem je bezpečnost místních obyvatel, kteří mohou být vystaveni útokům guerillových jednotek z Dinovie,“ potvrzuje NTC. Jednotlivé řady vojáků pak v dalších lokalitách nacvičují nejrůznější prvky technické praxe, například průzkum boje s pomocí dronů. Další část souběžně nacvičuje boje v urbanizovaném prostředí. Přepady, prohlídky, patroly a zajišťování lidí v simulovaných čtvrtích měst.
I když je však jednotka volně rozprostřena mezi vesnicemi a lokálními cvičišti, musí být vždy schopna zareagovat na útok teroristů. Zrychleným přesunem a pohotovou akcí. Záporní hrdinové, fiktivní teroristé, přitom nejsou žádná ořezávátka. Jejich roli zastává 350 příslušníků 11. regimentu obrněné pěchoty, takzvaný Blackhorse Regiment. Ti jsou ve Fort Irwin a herní Atropii trvale deponováni a díky tomu znají terén do nejmenších podrobností. Stejně jako skuteční nepřátelé ve válečných zónách. Scénář jejich hry přitom znají jen dozírající instruktoři.
Veteráni vědí, co se může stát
Vzhledem k tomu, že jsou to veteráni operace Pouštní bouře a operace Irácká svoboda, jsou s realitou pouštního bojiště dobře seznámeni. Proto cvičícím jednotkám umí připravit skutečně pestrá překvapení: auto naložené trhavinami, únos místního starosty, léčku v nepřehledném terénu. Útočit mohou po jednom jako odstřelovači ohrožující hlídky na základně, případně mohou provést frontální úder v plné síle, s využitím několika starých sovětských kořistných tanků. Fantazii se meze nekladou.
Často se také neozbrojení pohybují ulicemi vesnic a snaží se odhadnout pravidelnost režimu cvičících jednotek. Jejich výstroj přitom odpovídá realitě: je spíše náhodně sesbíranou směsí zbraní, skrytou pod kaftany a turbany. Od „obyvatel“ se přitom moc neliší. Všichni, včetně civilistů i vojáků, jsou totiž vybaveni MILES, o pár nul dražší verzí vest známých z laserových arén. Z nich je možné vyčíst, jak efektivní byl zásah zbraní a kdo stiskl spoušť.
Atropia má bohužel pořád co nabídnout
Minimalizace ztrát na životech civilistů je přitom při nácviku prioritou a likvidace teroristické buňky, při které byla vybita celá vesnice, se nedá rozhodně považovat za úspěšnou operaci.
„Víte, na oněch místech se často prodíráte nepřehlednými zástupy lidí,“ vypovídá poručík Travis Lindeman z Blackhorse Regiment. „Někteří vám vůbec nevěnují pozornost, jiní jsou jako duchem nepřítomní, další vám nabízí nějaké zboží. A někdo z nich vás chce zabít. Vy však nesmíte zabít někoho úplně nevinného, to by byla katastrofa.“ A právě na takovou nepostižitelnou realitu se ve Fort Irwin mohou vojáci alespoň částečně připravit.
Při útocích nechybí ohlušující burácení střelby, štiplavý dým, nakašírovaná potrhaná těla a litry umělé krve. „Je to schválně co nejdrastičtější, má to u vojáků vyvolat šok a úlek. Raději teď, než při skutečné operaci v Sýrii nebo Iráku,“ dodává Lindeman. I kvůli tomu je Atropia, jinak velmi nákladný projekt, stále udržován v chodu.
Debaty o zrušení tohoto cvičiště se pravidelně objevují na poradách generálního štábu, ale vedení NTC si je schopno výdaje na provoz obhájit. Šestnáct let trvající angažmá americké armády v Iráku důležitost existence takového cvičiště názorně dokládá.
